Na velkých boulevardech.
(Večer.)
Veletok života v proudech se valí,
slyšíš jej ševelit, hučet a hřmít,
cítíš v něm, že jsi jen komárek malý,
z bouřných však peřejí toužíš tu pít,
z vířivých boulevardů, z alejí stromů,
ach, nechce se ti domů,
než v těsné jizbě, líp jest venku snít!
* * *
Tep koňských kopyt duní v jednom klusu
po dlažbě dřevěné, kde prach se žlutý zdvih,
na střechách nemotorných omnibusů
u samých korun stromů dámiček zní smích,
a v šiku vozů, jež teď boulevard plní,
směs bicyklů jak roje šídel střelhbitých;
ke vchodům divadel se řeky vlní,
a v huku mohutném a davů návalu,
v té mluvě Paříže, již zná jen vodopád,
řvou prodavači v cárech jména žurnálů
chroptivým křikem lačných lidských stád.
[7]
Na sloupech návěštních nápisy vzplály,
s ohnivým květem jich vánku hrá dech,
cigánské kapely výskají v dáli
ze zlatých kaváren v divokých snech,
z veselých boulevardů, z alejí stromů,
ach, nechce se ti domů,
kde upír tesknoty by na hruď leh.
Zde na chodníku svět se promenuje,
směs řečí podivných tu splývá v ševelu,
z trub zvučných Reklama své hymny duje,
sta ekypáží vjíždí v brány hotelů,
a bledé nevěstky tu starce loví,
za zlato slibují noc plnou pocelů,
a snědé ženy švitornými slovy
v té vřavě nabízejí růží kytice...
Jdeš v dumách dál... O městě sníš v tu dobu
na březích Vltavy: zříš němé ulice
jak v stínů pohádce – van tušíš hrobu...
Veletok života kolem se valí,
vidíš jej pěnit se, slyšíš jej hřmít,
cítíš v něm, že jsi jen komárek malý,
jenž tu jen na chvíli nad proudy vlít,
z volných však boulevardů, z alejí stromů,
ach, nechce se ti domů,
kde v šeru o vlasti bys musil snít!
8