Paříž (1900)

Básně, 1896-1900, Emanuel z Čenkova

Diplomatická verze Ediční verze
PAŘÍŽ.
BÁSNĚ
EMANUELA RYT. Z ČENKOVA.
(1896–1900.)
V PRAZE. KNIHKUPECTVÍ GROSMAN A SVOBODA NAKLADATELSTVÍ 1900.
[1] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
TISKL ALOIS WlESNER V PRAZE.
[2] NĚKOLIK SLOV ÚVODEM.
„Paříž, cíl mé touhy, kouzelný hrad mé fantasie, starobylá a věčně nová, prokletá i žehnaná, tisíckráte a tisíckráte jmenovaná Paříž!“ – tak zvolal jsem slovy Nerudovými, když jsem se octl poprve v kypícím a tryskajícím ruchu před nádražím východním na boulevardu de Strasbourg hledaje včilév čilé drožce útočiště před náhlým nárazem neznámého příboje velkoměsta, před povykem nosičů, pokřikem vozků, rachotem vozů, šumem chodců... Chvěl jsem se divokou touhou – vězeň kanceláře na krátko propuštěný z melancholických zdí domoviny – po vášnivém objetí té luzné Sireny nad Sekvanou a každý úhoz mého srdce zvučel klenbou mé duše: „Paříž! Paříž!“ Bylo to na počátku května roku 1897. Zlatý den dohoříval a ulicemi vlnil se teplý dech jara promísený zápachy velkoměsta a výparem koňstva, nesmírný život rue de La Fayette rozviřoval jemný prach jako rej nekonečných dostihů na přeplněné, ohromné závodní dráze – a já netušil, že v jiném konci toho Babylonu dohořívá právě v tu chvíli pár slavnostních stožárů a v černém prachu že po děsném zápasu skroucena leží uhořelá těla dam Dobročinného Bazaru. K bohatcům byl tam promluvil Bůh chudých z hořícího stanu... Na několik dní zadumala se veselá, věčně mladá Paříž, [3] stichla, zalkala... Ó veliké slovo – Paříž na několik dní se zadumala! Duše má zírala plným okem v ten bohatý život Paříže a roztříštěné tóny té nesmírné hudby, květy svých dum, radostí, plesu, plody žalu, stesku, touhy po volnosti, hněvu, zklamání, vzpomínek dějinných kladu v podobě této knihy veršů na nehostinný stolek českého čtenáře právě teď, kdy Paříž flirtuje s celým světem a kdy na Esplanádě Invalidů a pod nebetyčným překoceným kovovým Y, jehož jméno jest věž EiffelovaEiffelova, přepestroumezi přepestrou směs štastnýchšťastných národů zapadne i český člověk, naivně bojovný neb vlastní sebeanalysou přepytvaný, odmítaný, odkopávaný, drobty pochybných úspěchů krmený, tu a tam ve vzdor přeletavý propukající, nesvobodný, nespokojený, zastrašovaný, mezi svými volnosti málo milovný, jemuž se dostane kdysi zplna sympatií ciziny, ale teprv a jenom tehdy, až neobyčejným činem, národohospodářským nebo politickým, obrátí rázem na sebe zraky sobecké, nervósní a roztržité Evropy. V nynějších poměrech literárních, za dobře sorganisované vlády několika kamarádských kroužků, neslibuji si valného úspěchu pro tuto knihu svých veršů. Budu však zcela spokojen, najdu-li několik příbuzných českých duší, které ve hluku boulevardů pařížských, letos a snad i v příštích letech, na chvíli se zamyslí a vzpomenou mimoděk některé sloky, jež byla vykvetla na těchže místech z duše českého básníka.
V Praze z jara roku 1900.
Em. ryt. z Čenkova.
[4] Z ULIC A ZÁTIŠÍ.
[5]
Na velkých boulevardech. (Večer.)
Veletok života v proudech se valí, slyšíš jej ševelit, hučet a hřmít, cítíš v něm, že jsi jen komárek malý, z bouřných však peřejí toužíš tu pít, z vířivých boulevardů, z alejí stromů, ach, nechce se ti domů, než v těsné jizbě, líp jest venku snít! * * * Tep koňských kopyt duní v jednom klusu po dlažbě dřevěné, kde prach se žlutý zdvih, na střechách nemotorných omnibusů u samých korun stromů dámiček zní smích, a v šiku vozů, jež teď boulevard plní, směs bicyklů jak roje šídel střelhbitých; ke vchodům divadel se řeky vlní, a v huku mohutném a davů návalu, v té mluvě Paříže, již zná jen vodopád, řvou prodavači v cárech jména žurnálů chroptivým křikem lačných lidských stád. [7] Na sloupech návěštních nápisy vzplály, s ohnivým květem jich vánku hrá dech, cigánské kapely výskají v dáli ze zlatých kaváren v divokých snech, z veselých boulevardů, z alejí stromů, ach, nechce se ti domů, kde upír tesknoty by na hruď leh. Zde na chodníku svět se promenuje, směs řečí podivných tu splývá v ševelu, z trub zvučných Reklama své hymny duje, sta ekypáží vjíždí v brány hotelů, a bledé nevěstky tu starce loví, za zlato slibují noc plnou pocelů, a snědé ženy švitornými slovy v té vřavě nabízejí růží kytice... Jdeš v dumách dál... O městě sníš v tu dobu na březích Vltavy: zříš němé ulice jak v stínů pohádce – van tušíš hrobu... Veletok života kolem se valí, vidíš jej pěnit se, slyšíš jej hřmít, cítíš v něm, že jsi jen komárek malý, jenž tu jen na chvíli nad proudy vlít, z volných však boulevardů, z alejí stromů, ach, nechce se ti domů, kde v šeru o vlasti bys musil snít! 8
Na náměstí Svornosti. (Noční nálada.)
Co automobil supavých tu hřmělo, co kmitných velocipedů tu chvělo, co zvonků, trubek, signálů tu znělo na šíré ploše roviny po celý den! Jak mravenec jsi vířil v žití kole, jež letělo přes Elysejská pole, a v němž jsi kroužil přec, ač unaven... Teď zklidnily se zvolna vlny víru... Pod nocí sklenutou a plnou míru zas jemně slyšíš vlastní duše lýru, již za dne bouřně ohlušil té vřavy trysk, a v toulce snivé, v sladkém zadumání, rád volně oddechneš pod modrou bání, k níž v touze ční luksorský obelisk. Hvězd zlatý dech tu splývá s nebe sklonu! Teď v parku pomrou světla lampionů, dokvílí valčík rozmařilých tónů a polosvět se slétne k nočním orgiím a drožky odhrčí... a sami, sami tu zbudem s duší svou a vzpomínkami, jichž vínem starým rád se opíjím. [9] Pod nebem Francie za noční chvíle a na jaře mně volno jest a mile, jak za mlada, kdy v neskrocené síle se z duše píseň rozzářila, ryzí tak! Krev Jihu vřelejší mi v žilách hřeje, a po mém boku tuším, jak tu spěje ten vzdorný, něžný, hrdý Bergerac... 10
Sen na terase kavárny Míru.
V tom huku vozů, camelotů křiku já pařížského vzduchu zlaté víno pil a za večerů hvězdných na chodníku jak exulant jsem o vlasti pak snil. Před stolkem drobným velká Paříž vřela, nad šálkem kávy zřel jsem její shon a rej, jak vulkán žití šlehala i hřměla, v noc mizela jak lidstva epopej... Mně zdálo se, že nevrátím se více v tu zem, kde k boji zní jen pokřik tribunů, již barví frásemi své hrubé líce a o slavnostech tlukou do bubnů, že něžné básníky juž neuvidím, z jichž lýry nikdy nehřmí hněvu ryzí cit, po bouřných dnech,dnech že trpké plody sklidím, mít nebudu kam hlavu položit... Na cizím hřbitově tak nerušeně, jak Jindřich Heine, spáti budu v exilu a Paříž Siréna mne uspí denně, bych neslyšel vzdech Vlasti v mohylu... [11]
Palais-Royal.
V kryt arkád tvých mne často zahnaly přeháněk jarních prudké přívaly, tam rád jsem unik vesny zbrklé rozmaru a z nudy zevloval ve světa bazaru... Nuž, zaskoč se mnou chutě pod arkády, má čtenářko!... Snad přejde déšť ten kletý... Aj, klenotník! Leč má jen samé řády – však najdem kloboučky též, toalety, dál oslepí nás třpyt ze skříní zlatníků, i najdem obojky na krčky mopslíků a plány Paříže, směs poesie, portrety princezny, jež volně žije a sklízí obdiv se svým cikánem, zde koupíš průvodce i knihy o všech hrách, o malbách v Louvru, nočních města zábavách, tam alba, lístky, Zola s Rostandem, tu zase restaurant jest s pevnou cenou (viz skříň lososem, chřestem vyzdobenou!), tam obrazy – ó, Muchovy to květiny ční nad všednost jak růžné duše lekníny! Za zářných dnů si děti hrají v sadu... Já často podvečer jím bloudil v chladu, pod jilmy, lipami jsem spřádal dumný sen, já davy zřel, jak bouří, hučí, křičí, [12] z jich klokotu jak živý plam se týčí a řeční, pistol v ruce, Camille Desmoulins. A slovo jeho hrom, blesk paže kyn, a za den z Bastilly – směs zřícenin! Tak často snil jsem, sen svůj vtkával do rýmů... Z dum těch mne básník krajan vzbouzel k posledu, v říš prósy ved’ řka: „Pojďme nyní k obědu, znám restaurant za frank a dvacet centimů!“ 13
Obrázek ze Jardin des plantes.
Ze žhavých ulic, v parnu zlatých dnů v stín milo zajít lip a kaštanů, v sad šírý, jenž jak archa Noemova v svém krytu pestrou chasu zvěře chová, a poslouchat zde chův a dětí řeči, s cizinci, pensisty a povaleči na mžik jen žíti v bezstarostné náladě, jít k jámě medvědů a slonů ohradě. Sem z blízké stavby dělník v bluze bílé si odskočí za polední své chvíle, zří, jak se ledný medvěd v strouze chladí, i volá na něj, masem chuť mu vnadí. Jej hunáčhuňáč zná již, zdvihá čumák svůj, leč dělník vybízí: „Dřív panáčkuj!“ Jak šťasten slon! Jej málo nuda hněte, jej Francouzky zde cvičí v etiketě, mu podávají vábně kousky chleba i dí: „Pak pěkně merci říci třeba!“ Hle! Titán vrtí se, pod kly cos bručí... Zde formám zdvořilým i slon se učí. [14]
Na Polích Elysejských.
Jak štít rozžhavený slunce plane v dáli nad Obloukem Vítězným, výpar koňstva zlatým vzduchem vane, prach se chvěje jako žlutý dým, divý tok se žene v síle nezkrocené, v koní dusotu, v kol bleskotu od lesíka proud se valí blíž, na perutích Slávy jak by hravě Armáda zpět létla v bujné vřavě těšící se na Paříž. Není Velké Armády to hřmění, není děsných legií to volný let – z dostihů teď, po své práci denní, z promenád se k diner vrací vzácný svět... A když pohled ten tvé zraky znaví, když jsi umdlen exposicí žen, zajdi tady v parku koutek tmavý k divadélku, kde shluk dětí baví,baví Kašpárek svým vtipem den co den. [15]
Píseň ze čtvrti latinské.
Študenti celého světa, jaký to pestrý a vířivý dav! Co snů a nadějí vzlétá z duší těch nezkrotných, z ohnivých hlav! Večer je modrý a tichý a mně tu volno a svobodno tak, kavárna šumem vře, smíchy, místo hvězd plane v ní študentky zrak. Vidím tu geniů tváře, Dürery, Byrony, bledé Mussety, hýřilce i samotáře, poety, učence a grisetty. Hučí to, šumí jak v mlýně, v proudy své vábí mne věčný ten spád... (Ve vlasti mé, ach, jak líně, člověk by zapomněl býti tam mlád!) Bouřlivě zpívá tu mládí, Venuše rozplétá volně svůj vlas, Musa tu varyto ladí – jak by tu směšně zněl káravý hlas! Vidíš, jak v náruč si vine snědý hoch dívku svou, líbá ji v ret? Nesvrašťuj brvy! – To mine, genius snad to, jenž osvítí svět. [16]
V museu voskových figur.
Kdes na odlehlém, parném boulevardu, kam zlákala tě víla rozmaru, křik chraplavý ti vzbouří rázem tichý sen: v řad chodců netečných řvoun fráze metá o skvělém museu, o divu světa. Před krámkem pestrým staneš udiven. Jak dobrý tatík ze vsi na pouti, ach, dryáčníkem dáš se pohnouti, po schůdkách sejdeš tápavě kams do šera, kde z vosku Dantona zříš, Lafayetta, ve stuhlé póse v cele Antoinetta lká vedle sochy Robespierra. Své ruce žluté papež zbožně spíná; mu naproti baletky figurina jak motýl v sukénkách se pozachvívá; hned vedle v koutku děsí guillotina, vrah okem skleněným se na ni dívá – a vesele stroj hrací k tomu zpívá. [17]
Arènes de Lutèce. (Arena pařížská z dob I. století, objevená roku 1870.)
Těch starých věků dny jsou na vždy pohřbeny! Jen šedý vědec svrasklou rukou křísí to žití uhaslé a sbírá kameny, zrak horečný svůj vbodá na nápisy a ze stop vetchých nový život tvoří, krev chudou fantasie své v něj mísí – a Čas jde dál a boří, boří, boří... Kdys v Paříži jsem bloudil v ulic spleti, jež chvěly se jen rachotem a třeskem... Pak v divý kout jsem zapad; bledé děti tam hrály míč... Klid vál tam ticha steskem a řady lavic vytesaných v kamenu se táhly půlkruhem jak šedé hroby, bez diváků tak chmurně zřely v arenu, jež z Lutecie zbyla v naše doby. Kde gladiator dnes? Kde naumachie? Jest pusta arena, zjev zmizel Caesarů, řev zvěře umlk zde, stich pokřik barbarů... Dnes jiné zábavy má Lutecie: dostihy za dne, večer luzné balety, hry jongleurův a akrobatů přemety, před hvězdou šantánu dnes Paříž kleká, na scénách divadel se žena svléká... Já v dumách zřel, jak Paříž dnešní mizí v dáli... Tam dole v areně si děti s míčem hrály. [18]
Pařížanka.
Já veršem nebudu tvé líčit vděky v té koketní a vonné ložnici, kde halí tílko tvé jen hedváb měkký, kde koberce jsou kroky tlumící, kde probouzíš se v krajek něžném květu, když vysnila jsi novou toiletu – to vše juž každý ví, zná i tvůj sen: Dnes Gracií jest všemu světu la petite Parisienne. Já nechci opěvat tvé ručky drobné, tak pracovité z jitra v salonu, kdy slunce ozlatí tam stolky zdobné a parfum budí z lesklých flaconů, kdy v psyche svou zříš okem pastelisty na vlastní obraz svůj, kde pel jest čistý všech líčidel co nádech zachycen – dnes Venuší jest všemu světu la petite Parisienne. Verš můj se odmlčí, když v mihu bleskném za rána modrého ty dáš se v let na lehkém bicyklu a v ruchu třeskném tříd slunných zmizíš, na motýlu květ, [19] v boulogneském lesíku, v alejí chladu se ztratíš k zurčivému vodopádu jak bílé holubice jitřní sen – na dvoukolce své vládne světu la petite Parisienne! Či mám tě vykreslit v tvé jarní robě, kdy na longchampskou vstoupíš planinu, kdy vášně výšlehem vzplá oko tobě, ten živý drahokam brv ve stínu, dech zrychlený kdy chví ti třešní rtíků, když sleduješ let shrblých jockeyčíků, pro výchov koní jak bys žila jen?... Svět imitací tvých jest zvyků, ma petite Parisienne! Či zachytit mám v laškující sloku tvůj hladký flirt, boj slov o svůdné nic? mám opěvat, jak každého teď roku tvůj kmitne zjev v salonech exposic? jak po novinkách pátráš pro svou vnadu a chtivě slídíš v labyrintu skladů po látkách divných barev, tkaniv, jmen? Svět cupe rytmem tvojich kroků, ma petite Parisienne! Dnes malíř zbožňuje tě barev jasem a tužka kreslíře tvůj zpívá chic, ke cti tvé kuplet zvoní každým časem, u nožek tvých si kleká dramatik, 20 tvým polibkem se milionář spíjí a v loktech tvých se celý svět ti svíjí, že na konec v tvé krásy věřím sen, ty bytůstko s barveným vlasem, ma petite Parisienne! 21
Zbožňovaná. (Dámě zachráněné při požáru Dobročinného Bazaru v ulici Jeana Goujona roku 1897.)
Ó, byla jsi jak nymfa svůdně snivá, jež vodstvem znuděna se v dálku dívá a pro niž bludný plavec život svůj by dal, když uzří ji, kdes moře na pobřeží jak v písku prohřátém tak hebce leží neb na vlnách se houpá v taji šedých skal! Ty’ sTy’s byla kráskou lázní pomořských – a před tebou se chvěla mužům kolena, nymf touha zřela z černých očí tvých a pro sochaře bohyň byla stvořena tvá ňadra i tvá ramena... Ach, jak jsi procitla ze snů své krásy v ten děsný den, kdy čmoud tvé ožeh vlasy, v tvé rety růžové kdy vnikl čpavý dým, tam v Bazaru, ve zdobné směsi stanů, když vyšleh plam a nad hlavami pánů, dam vznešených se rozlil mořem krvavým! A z boje o život, jenž v ráz se zdvih’, ty’ sty’s unikla... leč krása tvá tam zničena – lvi salonův a ctitelé vnad tvých ve rvačce tloukli holemi v tvá ramena, ťvátvá ňadra nehty zhyzděna... [22]
Fantina. (Čtenářka románu Hugova.)
Hle, modistka!... Den celý plynul v práci, v kloboučky vinula směs květů, per – teď umdlena si zašla v restauraci na diner „pevné ceny“ v podvečer. Na hlavě zlato, v ústech perly měla a v oku skryta modrá hlubina – tak laškovně i cudně na mne zřela, již koketníkoketní, a přece nevinna. Jest známa tu... Jak ptáče švitořivě v rozhovor se mnou přešla ve chvíli, že Bídníky čte, zašeptala snivě a zraky extasí se nítily. Jak růže z rána byla dosud svěží, ze rtů se linul prostých řečí spád – prý Huga koupila si na nábřeží, jí bouquinist ho prodal za frank rád. Ó, nadšení! – Leč rázem ples ten mizí a kalí se jí zraků hlubina, po tváři stéká slzy rosa ryzí – tu slzu vyvolala Fantina. [23] Tak byla čista jako růže z rána; já soustrasť měl jsem s ní, k ní dvorný byl, já věděl, že v prach ulic sešlapána kdys bude též... Já slzu pochopil. 24
Podzim kokoty.
Pod palným dechem vilných retů tak záhy povadly jí tváří lilie, dnes terčem úsměšků je světu, jenž vůni vyssál z ní za noční orgie. Zří černým okem závistivě na mladší družky své v těch řadách kočárů, rej bacchantický když vře divě jak triumf Rozkoše po dráze boulevardů. Již stárne... Nevábí již muže, v své pestré pláštěnce však vyjde den co den, kde ženy koupit lze i růže, k těm zářným oknům vyzlacených kaváren. Před restauranty jak to šumí! Punš hoří, pivo pění se, chřest šálků zní... Tu duší táhnou jí jen dumy a posléz v zrak se derou slzy nervósní. Po dlažbě cupe do únavy... Je půlnoc, z divadel se žene černý proud, v něj darmo vpaluje hled žhavý, květ zvadlý nikdo nechce ke rtům přivinout... Když v mlze jitra chvátám domů, ze svůdných féerií tak hořce znavený, plá na mne zrak ten v stínu stromu, kde hříšná třese se u chrámu Mad’leiny. [25]
Jitřní hlasy.
Po noci probdělé sen oči klíží a mdlobou jímá tě na loži s nebesy, ač zlatá záře již se jizbou plíží a s krajkou záclon v okně hraje si. V své tušíš mrákotěmrákotě, jak Paříž vstává, kýs příliv bouřlivý tak temně slyšíš hřmít, jak boj by vzplanul zas za lidská práva, do tvrdých bastil jak by chtěli bít. Z vln šumivých zní vážný chorál hlasů „Vlasť!“ „Volnosť!“ „Světlo!“, hesla slyšíš, chvílí zpěv, v snů přeludu zříš zoru svatých časů a nevíš – že to dryáčníků řev! [26]
Béranger.
I.
Tvá lýra v duši mé se rozzvučela Tvá lýra v duši mé se rozzvučela
 nad mrtvou pohádkou mých mladých let, chmur havrani mi lehce slétli s čela a dívčích polibků jsem ssál zas med, jak by mi bylo dvacet let. Tvá Musa laškovně jen tleskla v dlaně – a brána paláce se otvírá, na loži zvadlých snů, ach, polekaně má Mladosť ze spánku se probírá i v polosnu kol pozírá. Povstává dumavě, níž hlavu kloní, jí na rtech pobledlých se chvěje vzdech a z očí vyhaslých se rosa roní a šeptem prosí jen: Mě spáti nech na zvadlých snech a poupatech! [27] Sois-moi fidèle, ô pauvre habit que j’aime! Ensemble nous devenons vieux.
II.
V Akademie snad sedět konferenci, V Akademie snad sedět konferenci,
 při hovorech nudných tajit zívání, zářit pýchou v slavných mužů šedém věnci, poklonkovat, kouzlit na rty usmání, třpytit se jak lokaj v květovaném fraku, otrokem být regulí a předsedů, při vítacích hymnách hráti za plat klaku, zatracovat verše mladých nezvedů, šíj svou shýbat v jařmo, které duši spíná – ó, to vše ty nenávidíš, pěvče lásky, svobody a vína! Tak se líbíš mně v svém prostém, starém šatě, na nějž nezavěsil’s nikdy třpytný řád, v chudém podstřeší, kde Musa zulíbá tě rtíkem Lisetty, již máš tak vřele rád, pod révovím v besídce tvá číše zvoní, když čar jara svolá druhů besedu, z okna vězení tvá Musa ven se kloní, mříží vlas jí vlá, žár šlehá z pohledu, tyran chvěje se, tvou píseň Paříž zpívá... Ó, jak často v černé chvíli Musa má se tvojí v oči dívá! [28]
Nad knihou písní Aristida Bruanta: Dans la rue.
Kdes v krčmě Montmartru tvá Musa výská, tam z moře dýmu vyšlehává její skřek, při skocích kankánu dav vilně vříská, tleská i holemi v podlahu tříská směs pobudův a nevěstek. Ty v smetí boulevardů své hledáš rýmy, jak tulák povržené zbytky doutníků, z nich hantýrka zní zvuky chraptivými, puch z nich vlá žaláře, vane dech zimy, ó zachmuřený básníku! Při stonu sloky tvé děs na mne sahá: mně zdá se, že jsem zbloudil v noci v ulicích, kde ve skrýš nevěstka mne láká nahá, v příšerném zákoutí blýská nůž vraha, škyt opilcův se mísí v smích... Kam hlédnu – kal a bláto, hadrů špína; pot srčí po zádech, vlas vstává na hlavě, zřímzřím, v cele kat jak muže v pouta spíná, v jitřních par chumlu, hle, ční guillotina, tak tichá, němá k popravě... [29] Bol cítím v úzkostlivém srdce tluku. Ni slunce paprsk neproráží mlhami... Ó, komu, komu podati svou ruku? balsám kde nalézti pro lidstva muku, jež nezhojí se slzami? 30
Frygická čapka. (V museu Carnavalet.)
Ty rudá čapko!... Čí jsi hlavu kryla za vzletné tragedie ohnivých těch dnů, kdy zraky svítily a srdce bila v tom luzném klamu, Volnosti že víla se snesla k půdě hrubé s něžných oblak snů? Či v máji jako rudý květ jsi plála, jak růže krvavá na stromě svobody, kdy hymna Marseillanů krajem vála, kdy mladá Francie v svou náruč zvala z pout robot všecky zbičované národy? Ty rudá čapko!... V čí jsi byla ruce, čí oko clonila jsi, plné blesků, chmur? Ty’s zřela Amazonku Revoluce, před brány Bastily kdy vtrhla prudce ta Fryne lidu, Théroigne de Méricourt? Či v Tuileriích, ve vřavě a hřmotu, do kluzkých salonů kdy vpadl drsný lid nezkrotných písní pěje hromnou notu, kdos králi podal tě na píky hrotu, jenž na hlavu si musil tebe posadit? [31] A když pak odtáhly ty lidu davy, král, jenž tě v prvém zmatku sejmout zapomněl, zřel na tě v zrcadle, zjev na krvavý, i chyt tě zuřivě, v kout mrštil s hlavy a hanby horečkou se všecek třás’ a chvěl?... Ty rudá čapko!... Blouznivec tě nosil, jenž o Bratrství v podkroví svém tiše snil, za blaho vlasti nová božstva prosil, a jemuž tribun lidu hlavu zkosil dav vlasti na oltář krev jeho mladých sil? Či jakýs lišák z klubu Jakobínů, řvoun drzý, zrádců metla, mstitel neřestí, se pokryl tebou v děsných nocí stínu, kdy do služby si najal guillotinu, by záhy moh’ se zváti králem předměstí? Já nevím... V museu cár tvůj teď stlívá, svou roli dohrála’s jak vše, teď po letech pár očí zvědavých se na tě dívá, tu občas Angličanka stane snivá, jí z ňader suchých něžně vyvine se vzdech... Slyš! strážce musea zív’ v koutě sálu... Nuž, s bohem, rudá čapko, vraku náhody, ty cáre, zbylý tu z dob Ideálu, ty pohozená masko z karnevalu, škraboško herce z tragedie Svobody! 32
Při zvucích Marseillaisy.
Na březích Rýna před mnohými roky za noci vzplály hněvné tvoje sloky, za jarní noci v duši nadšené. Létla jsi, písni, s vlající kšticí, přes lány vlasti, Furie mstící, rozpjala’s perutě své plamenné!... V žaláři dusném národ můj, ach, snivý za zády strážce zpívá zpěv svůj tklivý, před jeho zpurným zjevem zmlkne hned, za nocí mrazných sny se jen blaží, z okovů zvolna vyvléc se snaží bázlivě, ach, juž tolik, tolik let... [33]
Beati pauperes. (Dojem z Bursy pařížské.)
Ó, jaro! Dívky nabízejí květy, ze rtíků jahodových perlivý zní smích, polosvět oblék’ jasné toalety, vzlét rojem motýlů do ulic šumivých. Jak planou v slunci mramorové sochy! Jak parkem honí se tlum dětí v pokřiku! Sta vozů letí přes asfaltu plochy do dáli modravé... a teskno básníku... Paříže labyrint je náhle těsný mé české duši, kde spí veršů tichý zpěv – tu ze snů bouří mne křik táhlý, děsný, jak z plamenů by zněl kdes mroucích tvorů řev, neb jak by proletářů chmurné voje na čtvrti boháčů v ráz začly v útok hnát a jak by démon uličního boje vln vchrstl přívaly ke hradbám barikád. To řve teď Bursa... V zašlém hloupém věku tu klášter vábil v ticho vonné jizeb svých, teď řve tu Bursa v nervose a vzteku jak hydra uvězněná v sloupech korintských. [34] Jest chrám to velebný svým přísným stylem a herna divoká svou ryčnou směsicí, kde v chumlu špinavém a zdivočilém za zlatem žene se tvor lidský šílící. Tisíce postav míhá se tu v shonu, své kursy znamená, čte lačně depeše, v řev hrdel drnčí zvonky telefonu a zraky svítí jako z lotrů peleše... Ó, Kriste, kdyby zjev tvůj sněžně bílý v tu svatyň Mamonu se náhle s oblak snes a s hněvem dutky zdvih’ – ó, v krátké chvíli by pěstím podlehl a v špínu zemskou kles, a haussier i baissier jak divý by šláp mu na srdce v své vášně záchvatu, jak smečka psů by štěkal dál dav chtivý na honbě vzteklé za hvězdami dukátů... Mně točila se hlava v omámení v tom chřtánů výparu, v tom dýmu doutníků, na bursy těžký vzduch, ach, zvyklý není nervový ústroj tichých českých básníků. Já vymotal se ven z té divé směsi, v jih český hornatý jsem zalét v dumání, kde v pohádkovém modru dýší lesy a žito vlní se na polích u strání. 35
Paříž. (Proslov k roku 1900.)
Zas vládneš Evropě, ty luzná ženo! Ret plachých národů tvé šepce jméno a hymnů kadidla tě halí v modrý dým, v svém pancéři se Germanie leká tvé lepé postavy, jíž k nohám kleká svět starý přikouzlen tvým okem čarovným. Ó, co chceš víc? – Máš denně skvosty nové, máš divadla i chrámy mramorové a hlučná tržiště a bílá sloupoví, máš brány vítězné a obelisky, máš parky dumavé a vodotrysky – tvé všecky poklady zda verš můj vysloví? Máš musea a Louvru galerie, kde Fidias teď s Tizianem žije, kde nahá Venuše jde s cudnou Madonnou, kde Parnas umělců rod svatý tvoří, před Krásy oltářem kde svět se koří ve shodě extase s tak tichou úklonou. Máš poety a pro ně diademy, jich písně rozhlaholíš v celé zemi, v jich slávu rozhoupáš Reklamy zvučný zvon, [36] za rakví jich svět šírý v žalu kráčí, když pad’ ti Génij, národové pláčí, my máme hřbitovy a ty máš – Pantheon. A v palácech, jež planou v zlata jasu, před zrcadly si spouštíš vlny vlasů, co smělý popěvek ti chvěje drobným rtem... A navštíví-li cizinec tě dvorně, ty provedeš ho sály, zkad jsi vzdorně kdys krále vyhnala své ručky pokynem... Nuž kraluj zářně dál nad celým světem, vlas proplétej si vavřínem a květem, se syny zemí všech si flirtuj líbezně, tak hrda, šťastna, slávy na výsluní jsouc spita láskou, zlatem, světlem, vůní, ó, Fryne moderní, dál kráčej vítězně! Rád vidím leposť tvou v svém mužném snění, na čar tvé krásy zírám v zanícení – leč v citech že jsi měnivá, já dobře vím, mne nespije tvůj úsměv ledabylý, z pod svého vějíře jejž vyšleš chvílí, na potlesk dlaní tvých se ve prach neskloním. Co víš ty o mé Vlasti pošlapané na cestě své jen květem posypané, kdy k bájným slavnostem se vznášíš tančivě?... Na hrobech Slávy své Vlasť moje sedá, tvář její vrásčitá a žalem bledá nad ruce sepjaté se chýlí truchlivě. 37 A mezitím co ve tvé bujné hlavě kýs nápad bláznovský se rodí hravě, při vonné hostině kdy zvedáš zlatou číš, matičce naší slza v oko tryskne, ta v soužení své dítky k ňadrům tiskne a groš svůj počítá i chrání svoji chýž. 38
Duma u Sloupu Červencového.
Bastilla padla... z její trosek a rumu nové bastilly zas byly stvořeny, v jásotu, plesu, tanci, opojném šumu, na paláce, chrámy, sochy, kameny, lid vryl heslo: Volnosť! Rovnosť! Bratrství! Heslo to příliš záhy ve mramor psáno, Volnosť odlétá kams v oblak růžový, před vraty paláců, ach, v mrazivé ráno do hadrů se choulí dělník hladový, trpce šeptá: Rovnosť... Volnosť... Bratrství... Kapitál měl by z bronzu pomník tu míti: Na podstavci zlatém dřímající lev, pod jehož drápy rabům souzeno žíti, padlé ženy, žluté děti, mužů krev, pod tím heslo: Volnosť! Rovnosť! Bratrství! [39]
Před selankou François Bouchera v Louvru.
Na sáňky zlacené i do kočárů, na stěny španělské a vějíře, na bílé dvéře vonných boudoirů jsi kouzlil Diany a pastýře... Ovečku vede na růžové stuze v park bosá markýzka i sedá v stín pod starou vázou, podobna jsouc Muse, jíž pastýř záletný květ vkládá v klín. Kozička načechraná snivě mečí... pastýřka hrozí prstem ručinky na hocha, který u nohou jí klečí, by nezdvihal jí ještě sukýnky... [40]
Král zajatec. (Ludvík Capet 25. dne června 1791.)
Král s cizinou se spojit chtěl. Byl jat co sběh a v hanby triumfu, na odiv lidí všech byl veden v palác zpět o sedmé hodině!... Kruh slunce žhavý ku západu plynul, pot mdloby dětem krále s čel se řinul a lid se smál té padlé rodině. Ó, dav měl divadlo, a plnil ulice za vojska špalírem, jenž čítal tisíce, a trpělivě snášel vedra děsný žár, prach, výpar koňstva, hlad i unavení, jen aby krále zřel v tom ponížení, až vzpoury sup v něj zatne ostrý spár. Tak do Paříže zpět král slavil chmurný vjezd, špalírem pluky gard mu stály podél cest, o zbraně opřeny, tak němě, ve vzdoru; na králův kočár hlédly pohrdavě a poctu nevzdaly posvátné hlavě a nesklonily žerdi praporů. Gard řetěz protrhla i časem čeládka, ke králi drala se na vozu stupátka, by v tučnou, bledou tvář mu vchrstla pošklebek; [41] jak trpitel král klidně snášel muka, mu k ochraně se nepozvedla ruka a vůz se zvolna k Tuileriím vlek. Ach, o čem dumal král?... Za svůj i předků hřích trest snášel nejtrpčí, ó, lidu vtip a smích, a pád svůj tragický juž viděl v hrozném snu, zřel útok lůzy, bouřné vřavou davy, zřel ruce černé, jež mu strhnou s hlavy a mrští o zem zlatou korunu. A Ludvík dále snil a zíral v příští čas, kdy pro tu korunu se někdo shýbne zas... Tu v srdce Bourbona jak dýka zajel bol, do očí dobráckých se slzy draly – a davy před palácem vzdorně stály, jak vírů šumění to vřelo kol. O zlatou korunu ten slabý král se chvěl... Lid viděl bázeň tu a dětskou radosť měl, že mohl vysmát se v tu tvář, kdys vznešenou, že majestát, před nímž klek včera v strachu, dnes mohl poplvat, jím smýkat v prachu a nasadit mu čapku červenou! 42
Marie Antoinette v Tuileriích. (1792.)
Zas duší táhl jí pláč vodotrysků, jichž květy blýskavé se tříští v písku, kam zahání je vánku modrý dech, na Versailles vzpomínala vyzlacený, ten králův bílý sen, dnes opuštěný, kde bodlák teď juž kvete v záhonech. Jak pestřily se dvořanínů davy, jak klonily se pudrované hlavy, jak kroužili tam třpytní motýli! Dnes po všem veta... Je tak povržena, ne královna již, vadnoucí jen žena, jež modlí se u vlastní mohyly... Však hned se vzchopila z té mdloby strachu a líce mramorné jí vzplály v nachu a ňadra vlnila se vzbouřena, duch matky svit’ jí z očí plný síly, když před magnáty stála v hořké chvíli v svém hrdém majestátu vznešena! Mžik dumala – pak synka v náruč jala a čílko nevinné mu zulíbala, na balkon nesla ho co spásy zjev... Leč sotva zočil je dav na terase, tu zahřměl divoce a v sterém hlase se k zámku chechtot nes a kletby hněv. [43]
Před kathedrálou duchů. (Vzpomínka na 11. den července r. 1791, kdy byly přeneseny ostatky Voltaireovy do Panthéonu.)
„Na voze vítězném tě vezli v Paříž zpět, ty suchý skeptiku, jenž bojoval jsi s Římem, svým přeťav sarkasmem kruh pout, jenž spínal svět, na postrach modlářů, již kadidel svých dýmem Istně zahalují pravou Boha tvář... A plesu horečkou se počla Paříž chvět, po noční chmuře vzplála slunce zář. A dvanáct komoňů tak bílých jako sníh tě vezlo od těch míst, kde Bastilla kdys stála, dav valný tisíců se černal v ulicích a děla salvami ti hranu táhlou hrála, když k Panthéonu triumf tvůj spěl blíž... Ó, král se jistě třás, když jsi se z hrobu zdvih a vítěz mrtvý táhl na Paříž. Jak Caesar velký vracel jsi se v otčinu: před hrdým průvodem tvou nesli sochu zlatou a hymny zpívali a věnci vavřínů tvůj obraz krášlili a s duší zbožně vzňatou si četli tituly tvých velkých děl... Byl národ sjednocen a sbratřen v onom dnu, v své čapce frygické ty’ sty’s na něj zřel! [44] A přece přišel den, byl hrob tvůj vypleněn, zas kněžská reakce si sedla na trůn zlatý, zas v temných bastillách umíral jasný sen, stupidní censurou zas božský duch byl spjatý a marný vzdor a marný vzdech a ston...“ Na třídě Saint-Michel tak snil jsem v letní den a zíral dumavě na Panthéon. Na bouřném boulevardu kol vířil města prach, před okny kaváren si apéritif pili šviháci, študenti, klep četli v novinách, o Zolovi a Dreyfusu se hašteřili, neb laškovali s bledou kokotou... V tom žití, jehož mumraj divoký kol táh, chrám duchů čněl nad světa prázdnotou. 45
VERSAILLES.
[47]
Kronika zámku ve Versaillesu.
Tak často zošklivil se králi dvoru lesk, v Saint-Germainu král*) sobě náhle pozastesk i do Versaillesu jel se sprostit nudy pout: při štvaní jelenův a lišek honu trud s mysli zapudil a za dne sklonu se vrátil v lovčí dům si oddechnout. A Ludvík Čtrnáctý, ten velký despota, vdech rázem Versaillesu krev vírnou života, v něm zapomínal rád svých státních starostí, nad zámkem nádherným a parkem snivým, jenž chvěl se tlumeně dam smíchem živým, rozklenul zlatou duhu slavností. Rád neměl Paříže (neb tušil ve svých snech, že Paříž sopkou jest, jež plamenný má dech) i do Versaillesu šel, v něm stvořil skvělý dvůr, jej zapjal do korsetu etikety, strh šlechtu v luxus opojný a kletý, až spila se i klesla v hejno stvůr... ——— *) Ludvík XIII. [49] Jak vilná Bakchantka pak vlétla Orgie v ten palác nádherný a bílé lilie, znak králů, pošpinila madame Dubarry, král*) plýtval miliony v maitres kruhu a hýřil v společnostech bídných druhů, lil v hrdlo žhavé vína poháry,poháry. Jak v Sodomě, i tady vzešel soudu den: král Ludvík Patnáctý, od milcův opuštěn, když naplnil juž sytě míru hříchů svých, tu zmíral odporně, až lid se štítil, duch jeho v šílenství se hrozné vznítil, až skonal za bolestí příšerných. Bůh soud svůj vykonal – leč ještě čekal lid, ten bouří nezkrotnou zburcoval zámku klid a krále**) nového ved’ do zdí Paříže, by krví smyl tam despocie viny i aby trůn u špalku guillotiny stál, ke králi by – kat měl poblíže... A zámek pustnul; stichl v parku fontán šum, tam bylo teskno Nymfám, Faunům, Neptunům... Však doba přec jej ušetřila zkázou svou, v něj nevkročila Velká Revoluce a nerozdrtila jej ve své ruce, ten zámek zůstal dějin výstrahou! Na křídlech času dále letěl dějin spád i z klínu Revoluce vzešel Konsulát a Caesar dobyl krvavých si vavřínů ——— *) Ludvík XV. – **) Ludvíka XVI. 50 a sáhal po nových v svém děsném klidu... Tu Versailles stal se sestal se domem invalidů pro pluky zmrzačených vojínů. Čásť věku přešla... Caesar kles a přišel král, plam nové vzpoury zase krále s trůnu svál a Versailles tiše stál jak otevřený hrob... Pak občanskému klaněli se králi, – ten museum dal zřídit v síně, sály co upomínku věčnou mrtvých dob. Nad snivým Versaillesem čas klidně zas se chvěl, v park jeho umělec a básník dumat šel... Leč přišel hanby den, vlasť padla, hrdá v snech! Stud barví dosud v nach Francie čelo při vzpomínce, jak holdování hřmělo ve Versaillesu – císaři Němců všech! 51
Pohádka vodotrysků. (V parku Versailleském.)
Po moři snů zda vplul jsem v modré časy na slunný břeh, kde víla vlas si proplítá, kde oře plaví Apoll zlatovlasý, své bujné oře, kterým planou kopyta? Ach, bohyň antických tu křídla šumí a paprsky jak struny hrají v azuru, kdes v sluji Poseidon sní slastné dumy a víla pramen podchytává v lasturu. Kol stříbro démantů se prškou roní, Satyrů plémě pobíhá tu proklaté, jak vlci ovce, Fauni víly honí, jich bílá ňadra tisknou k hrudi huňaté. Sto pestrých duh jak stuhy se tu vije, jež Amorů tlum k větvím stromů zavěsil, zpěv kaskád, fontán plný harmonie zní vábnou ouverturou k tanci nymf a vil. Jak živé lyry vodotrysky pějí, ve vonný vzduch dští perel svěžích lahodu, v snů tajných touze těla nymf se chvějí a víly hájem táhnou v luzném průvodu... [52] Mdlý noční orgií král ven se dívá, rtem zvadlým ssaje vodotrysků chladný šum, báj parku nádherná mu sílu vlívá ve schnoucí tělo k novým žhavým pocelům... 53
Marie Antoinette v Trianonu.
U jezírka, v nějž obraz parku splývá, ze skalin umělých kde zdroj je slyšet lkát, v travinách zrosených, hle, víska snivá jak idyla se chodci v oči dívá... V ní královna již nebude si hrát! Jak nymfa v hradě bílém uvězněná, by kralovala dvorným plesům, hostinám, ze síní prchnout touží rozteskněna, etiket tuhým mravem znechucena, ždá odběhnout k svým hebkým lučinám, kde staré buky v dumách šepotají, kde luny svitem otvírá se lásky květ, kde víly s pastýři si v tanci hrají – tak ve svůj Trianon za krásných slunných let vždy ráda šla Marie Antoinette. Tam statek útulný vstříc mile kynul, luk zelení se potok hbitě vinul a proudem křišťálným hnal něžný, veský mlýn, v té féerii duch sobě odpočinul, v tom šeru křovin odlét chmury stín. [54] Ó, vůně parku prozlacená září! Ó, sladká chvíle travin na polštáři, kdy volná hruď luk oddech ssaje z hluboka!... Tak starobně se domky drobné tváří, na zdích je mech a réva divoká. Pod stříškou chaty boudoir se tají – ó, dosud vlá tu intimnosť těch zašlých chvil! – u rybárny se kachny kolébají, než skutečností zdá se vše spíš bájí neb sídlem rozmarným laškovných vil. Zde nehrozila nuda etikety ni řády formalit a ceremonií – zde romancí se rozzvučely rety, a ručka bílá trhala si květy, jichž hvězdy v lukách Vesna rozvijí. Ovečky sněžné pastýř tady pásal, ve vzácném houští slavík z jara jásal své písně míse do selanek Berquina, květ stromů pel svůj na paruky střásal a verši hlaholila ozvěna. Tak krásná královna si mile hrála: ve stáji dívala se na krav dojení, neb u svých stád ve snivé dumě stála, v stříbrných vodách rybky lovívala, k selankám krále zvala v nadšení. A mezitím co u vod jasných klínu, u něžných chaloupek, ve vonném stínu 55 ta sličná pastýřka tu skrytě sedala – lid velký, chmurný chystal guillotinu, ta jako příšera se zvedala, a zatím co se hrály bergerie pří písni pastýře a žertu panoše, kdos děsný, plný hrůzné poesie, již připravoval akty tragedie a hlavy počítal již do koše. 56
Nedělní idyla měšťáků.
V neděli, kdy proudy stříbra zpívající vzlétnou z davu nymf nad mořské tritony, měšťáci v park vtrhnou, s blaženou tak lící proslídí vše šukaví jak trpaslíci, sochám bohyň sekají své poklony. Po pěšinách, pažitech jak se to rojí!... Umdlen usedne rád kramář ve stínu k Lásky chrámu, kde se Amor lukem zbrojí: Zprvu šunkou, vínem apetit svůj skojí a pak fotografuje svou rodinu. [57]
U HROBU CÍSAŘOVA.
[59]
Žena. (Joséphine de Beauharnais r. 1796.)
V ulici Chantereine, v své malé vile, tak blízko cítila podzimu šedý dech ta snědá Kreolka, když zasmušile tvář vadnoucí si prohlížela v zrcadlech... A touha života jí chvěla kyprým rtem, když pleť svou barvila růžovým líčidlem. Před zrakem kouzlila si skvělé plesy, šum lesklých salonů a zlatá divadla – leč osud dal jí nuznosť vikomtesy, a stáří chvátalo, líc hebká povadla, a ona chtěla žít v Paříži báječné jak růže rozkvetlá ve záři slunečné! Všem kouzlům koket, ach, se naučila, tak božsky vnadna exotickou gracií, svých vděků vínem Bonaparta spila, jej rozohnila čarem měkkých linií, že v její náručí se jako hošík chvěl a slávy fantomu na chvíli zapomněl... [61] Tu vzplála radostí jak kouzelnice, jež v báji z moci čar svých plesá potichu, v ní jaře procitla zas vášeň lvice – i těšila se na dny slávy, přepychu, před duší toužebnou jí nový život hrál, v něj ved ji triumfem ten mladý generál... Ta žena omládla!... Teď v blahu žije a neteskní, že s armádou muž v dáli táh’, jen jeho vavříny si na skráň vije i libuje si v krvavých těch okrasách a plýtvá úsměvy, královna salonů, když v daleku kdes hučí hymna kanonů. A bledý Bonaparte v Italii, ach, po ní stýskal si, ji bohyní zval svou, v svém srdci choval žárlivosti zmiji a lásky portret v medaillonu na prsou, ten byl mu v bouřích bitev hvězdou naděje i amuletem, kterým dobyl trofeje. Ó, tehdy v lásce byl jak student snivý, měl prudké záchvaty jak hrůzný Othello, v své touze ženu zval v rej bitev divý, a srdce sopečně mu hněvem vzkypělo, když tušil konečně, že ženě veselo a z Paříže že by se, ach, jí nechtělo. Jej skrotit uměla... V ten čas, kdy v stanu v svých bojů předvečer při rudém světle bděl, horečně dumaje nad skizzou plánu a kliden zdánlivě, přec v nitru svém se chvěl, v ten čas ta luzná žena plála radostí jak řecká bohyně ve středu slavností, 62 svou Paříž vášnivě tak milovala hned z jitra těšíc se na triumf večerů, kdy vkročí majestátně do divadla, kde před ní uctivě lid vstane v parteru... Po nových vavřínech muž v dáli kdes se hnal a z kluzkých salonů v stan svůj ji tklivě zval. 63
Přechod přes Alpy.
Za chladu jitřního jel na svém mezkumezku, jenž stoupal rozvážně na kluzkou stezku, pod srázy ledovců, do strmin hor, ten démon Francie, jenž v cárech vojíny moh’ zavést kouzelně i v pekel hlubiny a v pouště sálavé, kde zmírá tvor... Nad stržemi si vleklo mužstvo děla, nad propastmi se oři noha chvěla – on zřel to vše bez hrůzy v pohledu, bludička Slávy v oku jeho plála a k dílu šílenému hudba hrála, Alp echo houkalo: Jen ku předu! Ve skalin tvrzi orel procit chvatně a ze snů dumavých tak majestátně své rozpjal perutě ve smělý let, jak přízrak zašuměl kol hlavy konsula, jež touhou tajemnou se prudce pohnula... Kol lavin, výmolů, jen v před, jen v před! [64] Co na tom, roklina že jícen šklebí? A byť i dopad s roztříštěnou lebí do lůna skal a zmizel v dolině, on půjde v před – vždyť před ním v dálku letí ta Niké antická s vavřínu snětí, Zevova družka, svůdná bohyně. Tak stoupal v Alpy; měl svůj svrchník šedý – jej historie zná – a horal snědý ho vedl v divokou tu krajinu, hoch sdílný, citlivý, jenž cestou prostince pánovi líčil život v alpské dědince, kde vyvolil si švarnou dívčinu. Ten horal nevěděl, ach, koho vede! Jej dojaly tak pána líce bledé, v své mínil prostotě, jen lásky tíž že pán má v srdci. Touha zrak mu nití i povzdechne: Mně stačilo by v žití mít žínku svou a pole píď a chýž! 65
Vzpomínka ze školy.
V přepychu šumných slavností, jež vůní opíjí a zaslepují jasem, barev nádherou, žen kouzelných kde záhony se svůdně rozvíjí, jak květy tropické vnad mocí veškerou blíž muže vábí, kolem nich se pnou a ovíjí, v dvorského života víru, v družině kavalírů tak často umlk Bonaparte... V duši vstal mu sen, na mládí své si vzpomněl, na školu a na Brienne. Ó, trudný sen! Byl chudchud, a přec měl duši hrdou, již chystal k titánskému orla povzletu, bohatých druhů pýcha tloukla pěstí tvrdou na křídla jeho snů... nic neměl v odvetu než útulek svých dum, to svaté ústraní, kde v žízni po pomstě klad hlavu do dlaní... Boháčů pýcha, jedovatý lidstva had, hned v mládí uštkla srdce, v kterém zkvétal sen, když z horké Korsiky v ráz do zajetí pad’, do školy briennské, kde výsměch den co den z úst zlaté mládeže mu srdce rozedíral... Jak často vraštil brvy, vztekem pěstě svíral! [66] Ó, trudno mu teď pomnít na tu dětstva bídu! Zas procítil tu bolesť šlapaného lidu, ten ústrk nuzoty a chudých ponížení, snů skrytých v duši palčivé a hořké chvění... Leč úsměv škub mu rtem a zraky svítily při myšlénce, že v žití přec mu vzplanul den, kdy hlavy Caesarů se před ním sklonily a kdy se pomstil za Brienne! 67
Požár Moskvy.
Bělostná, kamenná pohádko Severu, ty luzná Moskvo, dcero Orientu, halící vnady své v kožešin nádheru, jež plné máš truhlice brokátu, hedvábu, kmentu, jak jsi se zachvěla v panenském strachu a v úzkosti, jsouc opuštěna ve svém stesku, když tlupy Francouzů, Němců a Vlachů šat rvaly tobě s těla! Jak jsi se chvěla, když uzřela jsi spitou soldatesku! Mrtvoly carů tvých třásly se ve hrobech v podzemí tajném chrámu Michaela, dunivý kroků hluk zabušil v jejich snech, třesk ocele řinčivý. Vojenská čeládka klela... Nad těmi starými, svatými hroby, hle, pochodně jak čadí v děsném plápolu! Lakota hledá tam pokladů zdoby... Sbor carů procit v snění a v hrůzy vyjevení má za to, že zří hordy Mongolů. [68] Do Kremlu chmurného Bonapart hrdě vjel, ten zbloudilý syn Velké Revoluce, jenž s Bohem o vládu na světě v zápas šel a na mžik přec obrovský vesmír v své udržel ruce... V tu chvíli Hospodin sestoupil s nebe do ulic moskevských a všude zhoubu dštil, v hořící moře, ach, proměnil tebe, ó, bílá Moskvo carů! Z plamenů žáru své hrozné Mene Tekel promluvil. A Bonaparte soud svůj čet’ a porozuměl, neb v knihách osudu on dobře čísti uměl. Vzhléd’ k nebi s dumnou výčitkou. Pak prudce vstal a k vyhození Kremlu stručný rozkaz dal. 69
Idyla ze Svaté Heleny.
Ten Caesar Francie, jenž viděl celý svět u stupňů trůnu svého pokorně se chvět, ten démon Armády, jenž retů povelem sto tisíc vojínů v bouř bitev šedou hnal, muž slávy žíznivý – se zahradníkem stal a rýčem vzdělával LongvooduLongwoodu sprahlou zem. Kdys vítěz ledový, jenž říše rozdělil jak pole šachovnic dle rozmaru svých chvil, jenž zmrvil Evropu, ach, rosou krvavou, teď milosť obdržel na radu lékaře: směl měřit záhony v oděvu sadaře, by z duše zapudil snů truchlosť dumavou. Byl králem králů všech, měl bájné paláce – a teď žil v domečku, ryl půdu v zahrádce na pustém ostrůvku pod cizím oblakem... Ach, svému osudu se hořce usmál sám, když pokryl hlavu svou, uvyklou korunám, jak pilný plantážník slaměným širákem!... [70] V svém sadu od práce kdys ustal na chvíli: zřel děti Bertranda, jak hrou se bavily, jezdily s oslem, v písku stavěly si dům; a tu si povšiml, že chudý mají šat, i cit se pohnul v něm – bylť zvyklý rozdávat a nikdy nedoved mez klásti hrdým snům. Leč musil přemýšlet, co dětem dát by měl? – Po krátkém dumání v svůj nízký domek šel, ze skříně vyňal kabát zlatem zdobený, jejž pyšně oblékal co konsul v slávy dnech, jej poslal se vzkazem pak matce dětí těch, by z něho šaty dětské byly zrobeny... Čas míjel klidně dál... Zvyk císař pokoji, všech vzdal se nadějí jsa znaven po boji, již laurů nových nežádal od příštích dob, jak měkký poeta rád v údolíčku dlel nad zřídlem kříšťálnýmkřišťálným, kde dvou vrb stín se chvěl, vrb smutečních, jež čekaly na jeho hrob. 71
Padlý triumfátor.
Ó, Caesare, jenž hrdé trestal’s Caesary, jenž s Bohem pospolu jsi řídil světa běh, já tebe zřím, jak cváláš v bitev požáry, jak v truchlé hymně děl dál dumáš o svých snech, já tebe zřím teď v dômě Invalidů v tvém sarkofágu z granitu a mramoru, kde dějin dech vlá v ledovém svém klidu, kde mrtvě spíš i s trofejí všech praporů! Jen za úsměv, jenž koutkem retů tiše kmit a na mžik ozářil tvou římskou bledou líc, pro tebe krvácel francouzský snědý lid a slávu volaje spěl davem smrti vstříc... Teď v klidu spíš... Já z kraje šerých lesů, v nějž Germanie upírá svůj soví hled, pokořiteli Němců pozdrav nesu tak ohnivý, že prohřeje i krypty led!... Jak spoután ležíš tu v té kryptě v sloupoví, kol tebe stojí triumfů tvých bohyně, i vzpomínáš na jásot gardy hromový, jenž v posled zněl na waterlooské planině... [72] Sup německý teď volně letí světem a ty, ó, Caesare, v své rakve poutech spíš, tvůj orlí zrak již nezašlehne vznětem a ty své Waterloo ni Sedan nepomstíš! Tak dlouho spíš – a Paříž bujně hýří, v ní promenáda kokot svůdně víří, zpěv, hody, smích a ples tam zaznívají dnes... A k mohyle tvé vojín zajde časem, svědomí svého tajným kárán hlasem, v své duši s hanbou cítí, jak je sláb a mdlý... i v dumách opře se o hrobu zábradlí. 73 OBSAH. Strana Několik slov úvodem3
Z ULIC A ZÁTIŠÍ5
Na velkých boulevardech7 Na náměstí Svornosti9 Sen na terase kavárny Míru11 Palais-Royal12 Obrázek ze Jardin des plantes14 Na Polích Elysejských15 Píseň ze čtvrti latinské16 V museu voskových figur17 Arènes de Lutèce18 Pařížanka19 Zbožňovaná22 Fantina23 Podzim kokoty25 Jitřní hlasy26 Béranger l.27 Béranger II.28 Nad knihou písní Aristida Bruanta: Dans la rue29 Frygická čapka31 Při zvucích Marseillaisy33 Beati pauperes34 Paříž36 Duma u sloupu Červencového39 Před selankou François Bouchera v Louvru40
[75] Strana Král zajatec41 Marie Antoinette v Tuileriích43 Před katedrálou duchů44
VERSAILLES47
Kronika zámku ve Versaillesu49 Pohádka vodotrysků52 Marie Antoinette v Trianonu54 Nedělní idyla měšťáků57
U HROBU CÍSAŘOVA59
Žena61 Přechod přes Alpy64 Vzpomínka ze školy66 Požár Moskvy68 Idyla ze Svaté Heleny70 Padlý triumfátor72
E: av; 2004 [76]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Grosman, Josef; Svoboda, Václav; Wiesner, Alois
(Knihkupectví Grosman a Svoboda nakladatelství - Tiskl Alois Wiesner v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 78