Před kathedrálou duchů.

Před kathedrálou duchů. (Vzpomínka na 11. den července r. 1791, kdy byly přeneseny ostatky Voltaireovy do Panthéonu.)
„Na voze vítězném tě vezli v Paříž zpět, ty suchý skeptiku, jenž bojoval jsi s Římem, svým přeťav sarkasmem kruh pout, jenž spínal svět, na postrach modlářů, již kadidel svých dýmem Istně zahalují pravou Boha tvář... A plesu horečkou se počla Paříž chvět, po noční chmuře vzplála slunce zář. A dvanáct komoňů tak bílých jako sníh tě vezlo od těch míst, kde Bastilla kdys stála, dav valný tisíců se černal v ulicích a děla salvami ti hranu táhlou hrála, když k Panthéonu triumf tvůj spěl blíž... Ó, král se jistě třás, když jsi se z hrobu zdvih a vítěz mrtvý táhl na Paříž. Jak Caesar velký vracel jsi se v otčinu: před hrdým průvodem tvou nesli sochu zlatou a hymny zpívali a věnci vavřínů tvůj obraz krášlili a s duší zbožně vzňatou si četli tituly tvých velkých děl... Byl národ sjednocen a sbratřen v onom dnu, v své čapce frygické ty’ sty’s na něj zřel! [44] A přece přišel den, byl hrob tvůj vypleněn, zas kněžská reakce si sedla na trůn zlatý, zas v temných bastillách umíral jasný sen, stupidní censurou zas božský duch byl spjatý a marný vzdor a marný vzdech a ston...“ Na třídě Saint-Michel tak snil jsem v letní den a zíral dumavě na Panthéon. Na bouřném boulevardu kol vířil města prach, před okny kaváren si apéritif pili šviháci, študenti, klep četli v novinách, o Zolovi a Dreyfusu se hašteřili, neb laškovali s bledou kokotou... V tom žití, jehož mumraj divoký kol táh, chrám duchů čněl nad světa prázdnotou. 45