Frygická čapka.

Frygická čapka. (V museu Carnavalet.)
Ty rudá čapko!... Čí jsi hlavu kryla za vzletné tragedie ohnivých těch dnů, kdy zraky svítily a srdce bila v tom luzném klamu, Volnosti že víla se snesla k půdě hrubé s něžných oblak snů? Či v máji jako rudý květ jsi plála, jak růže krvavá na stromě svobody, kdy hymna Marseillanů krajem vála, kdy mladá Francie v svou náruč zvala z pout robot všecky zbičované národy? Ty rudá čapko!... V čí jsi byla ruce, čí oko clonila jsi, plné blesků, chmur? Ty’s zřela Amazonku Revoluce, před brány Bastily kdy vtrhla prudce ta Fryne lidu, Théroigne de Méricourt? Či v Tuileriích, ve vřavě a hřmotu, do kluzkých salonů kdy vpadl drsný lid nezkrotných písní pěje hromnou notu, kdos králi podal tě na píky hrotu, jenž na hlavu si musil tebe posadit? [31] A když pak odtáhly ty lidu davy, král, jenž tě v prvém zmatku sejmout zapomněl, zřel na tě v zrcadle, zjev na krvavý, i chyt tě zuřivě, v kout mrštil s hlavy a hanby horečkou se všecek třás’ a chvěl?... Ty rudá čapko!... Blouznivec tě nosil, jenž o Bratrství v podkroví svém tiše snil, za blaho vlasti nová božstva prosil, a jemuž tribun lidu hlavu zkosil dav vlasti na oltář krev jeho mladých sil? Či jakýs lišák z klubu Jakobínů, řvoun drzý, zrádců metla, mstitel neřestí, se pokryl tebou v děsných nocí stínu, kdy do služby si najal guillotinu, by záhy moh’ se zváti králem předměstí? Já nevím... V museu cár tvůj teď stlívá, svou roli dohrála’s jak vše, teď po letech pár očí zvědavých se na tě dívá, tu občas Angličanka stane snivá, jí z ňader suchých něžně vyvine se vzdech... Slyš! strážce musea zív’ v koutě sálu... Nuž, s bohem, rudá čapko, vraku náhody, ty cáre, zbylý tu z dob Ideálu, ty pohozená masko z karnevalu, škraboško herce z tragedie Svobody! 32