Fantina.

Fantina. (Čtenářka románu Hugova.)
Hle, modistka!... Den celý plynul v práci, v kloboučky vinula směs květů, per – teď umdlena si zašla v restauraci na diner „pevné ceny“ v podvečer. Na hlavě zlato, v ústech perly měla a v oku skryta modrá hlubina – tak laškovně i cudně na mne zřela, již koketníkoketní, a přece nevinna. Jest známa tu... Jak ptáče švitořivě v rozhovor se mnou přešla ve chvíli, že Bídníky čte, zašeptala snivě a zraky extasí se nítily. Jak růže z rána byla dosud svěží, ze rtů se linul prostých řečí spád – prý Huga koupila si na nábřeží, jí bouquinist ho prodal za frank rád. Ó, nadšení! – Leč rázem ples ten mizí a kalí se jí zraků hlubina, po tváři stéká slzy rosa ryzí – tu slzu vyvolala Fantina. [23] Tak byla čista jako růže z rána; já soustrasť měl jsem s ní, k ní dvorný byl, já věděl, že v prach ulic sešlapána kdys bude též... Já slzu pochopil. 24