Nad knihou písní Aristida Bruanta: Dans la rue.

Emanuel z Čenkova

Nad knihou písní Aristida Bruanta: Dans la rue.
Kdes v krčmě Montmartru tvá Musa výská, tam z moře dýmu vyšlehává její skřek, při skocích kankánu dav vilně vříská, tleská i holemi v podlahu tříská směs pobudův a nevěstek. Ty v smetí boulevardů své hledáš rýmy, jak tulák povržené zbytky doutníků, z nich hantýrka zní zvuky chraptivými, puch z nich vlá žaláře, vane dech zimy, ó zachmuřený básníku! Při stonu sloky tvé děs na mne sahá: mně zdá se, že jsem zbloudil v noci v ulicích, kde ve skrýš nevěstka mne láká nahá, v příšerném zákoutí blýská nůž vraha, škyt opilcův se mísí v smích... Kam hlédnu – kal a bláto, hadrů špína; pot srčí po zádech, vlas vstává na hlavě, zřímzřím, v cele kat jak muže v pouta spíná, v jitřních par chumlu, hle, ční guillotina, tak tichá, němá k popravě... [29] Bol cítím v úzkostlivém srdce tluku. Ni slunce paprsk neproráží mlhami... Ó, komu, komu podati svou ruku? balsám kde nalézti pro lidstva muku, jež nezhojí se slzami? 30