Král zajatec.

Král zajatec. (Ludvík Capet 25. dne června 1791.)
Král s cizinou se spojit chtěl. Byl jat co sběh a v hanby triumfu, na odiv lidí všech byl veden v palác zpět o sedmé hodině!... Kruh slunce žhavý ku západu plynul, pot mdloby dětem krále s čel se řinul a lid se smál té padlé rodině. Ó, dav měl divadlo, a plnil ulice za vojska špalírem, jenž čítal tisíce, a trpělivě snášel vedra děsný žár, prach, výpar koňstva, hlad i unavení, jen aby krále zřel v tom ponížení, až vzpoury sup v něj zatne ostrý spár. Tak do Paříže zpět král slavil chmurný vjezd, špalírem pluky gard mu stály podél cest, o zbraně opřeny, tak němě, ve vzdoru; na králův kočár hlédly pohrdavě a poctu nevzdaly posvátné hlavě a nesklonily žerdi praporů. Gard řetěz protrhla i časem čeládka, ke králi drala se na vozu stupátka, by v tučnou, bledou tvář mu vchrstla pošklebek; [41] jak trpitel král klidně snášel muka, mu k ochraně se nepozvedla ruka a vůz se zvolna k Tuileriím vlek. Ach, o čem dumal král?... Za svůj i předků hřích trest snášel nejtrpčí, ó, lidu vtip a smích, a pád svůj tragický juž viděl v hrozném snu, zřel útok lůzy, bouřné vřavou davy, zřel ruce černé, jež mu strhnou s hlavy a mrští o zem zlatou korunu. A Ludvík dále snil a zíral v příští čas, kdy pro tu korunu se někdo shýbne zas... Tu v srdce Bourbona jak dýka zajel bol, do očí dobráckých se slzy draly – a davy před palácem vzdorně stály, jak vírů šumění to vřelo kol. O zlatou korunu ten slabý král se chvěl... Lid viděl bázeň tu a dětskou radosť měl, že mohl vysmát se v tu tvář, kdys vznešenou, že majestát, před nímž klek včera v strachu, dnes mohl poplvat, jím smýkat v prachu a nasadit mu čapku červenou! 42