Král s cizinou se spojit chtěl. Byl jat co sběh
a v hanby triumfu, na odiv lidí všech
byl veden v palác zpět o sedmé hodině!...
Kruh slunce žhavý ku západu plynul,
pot mdloby dětem krále s čel se řinul
a lid se smál té padlé rodině.
Ó, dav měl divadlo, a plnil ulice
za vojska špalírem, jenž čítal tisíce,
a trpělivě snášel vedra děsný žár,
prach, výpar koňstva, hlad i unavení,
jen aby krále zřel v tom ponížení,
až vzpoury sup v něj zatne ostrý spár.
Tak do Paříže zpět král slavil chmurný vjezd,
špalírem pluky gard mu stály podél cest,
o zbraně opřeny, tak němě, ve vzdoru;
na králův kočár hlédly pohrdavě
a poctu nevzdaly posvátné hlavě
a nesklonily žerdi praporů.
Gard řetěz protrhla i časem čeládka,
ke králi drala se na vozu stupátka,
by v tučnou, bledou tvář mu vchrstla pošklebek;
jak trpitel král klidně snášel muka,
mu k ochraně se nepozvedla ruka
a vůz se zvolna k Tuileriím vlek.
Ach, o čem dumal král?... Za svůj i předků hřích
trest snášel nejtrpčí, ó, lidu vtip a smích,
a pád svůj tragický juž viděl v hrozném snu,
zřel útok lůzy, bouřné vřavou davy,
zřel ruce černé, jež mu strhnou s hlavy
a mrští o zem zlatou korunu.
A Ludvík dále snil a zíral v příští čas,
kdy pro tu korunu se někdo shýbne zas...
Tu v srdce Bourbona jak dýka zajel bol,
do očí dobráckých se slzy draly –
a davy před palácem vzdorně stály,
jak vírů šumění to vřelo kol.
O zlatou korunu ten slabý král se chvěl...
Lid viděl bázeň tu a dětskou radosť měl,
že mohl vysmát se v tu tvář, kdys vznešenou,
že majestát, před nímž klek včera v strachu,
dnes mohl poplvat, jím smýkat v prachu
a nasadit mu čapku červenou!