Král v Paříži! Král s královnou i dvorem!
A přivedeni meger z tržnic sborem!
Markyza teta se jak lístek chvěla,
když nám ten strašný příběh vyprávěla;
v nějž – náhoda jak bývá časem kruta!
jak lístek právě byla zavanuta.
U dvora ve Versaillu službu měla
a včera do města se navracela.
Bez lokaje, ba, nechtěla ni stráží
a v neúhledné jela ekvipáži,
by nevzbudila pozornost se davu.
Pršelo silně. Náhle slyší vřavu
změtených hluků od pařížské strany –
hřmot bubnů – výskotem zpěv protrhaný –
a to jde blíže – kočí hlásí, že to
dav žen se valí po silnici této
a vyhnout nemožno se. – V malé chvíli
zástupy první kočár zastavily. –
Sta – tisíce jich bylo. – Mokré cáry
halily bědně vyzáblých těl tvary,
vlas řídký deštěm přilepen byl k skráním,
zrak z tmavých jamek blýskal odhodláním,
jak pohotové krví zrudlé nože –
a poroučely tetě vylézt – bože! –
a jíti s nimi nazpět... V plískanici
jde ubohá tak s nimi po silnici –
víc neživa než živa – děsem chorá –
jde, ze služby jak jela ode dvora
v střevíčkách atlasových, bílém šatě
a vystřiženém ovšem vrchovatě –
plášť zůstal v kočáře – a v shonu lidu
už po kočáře ani slechu, vidu –
jde loužemi a blátem – a dešť s hůry
jí s pudrem smísen teče ze frizury –
hřmí bubny – dav se sune rozvířený –
královně laje hanlivými jmeny –
a teta chvilkou jen se dotkne čela,
zda snem to všecko, či zda sešílela
a vidiny má... Bez myšlenky, ducha –
na těle jejím niť už není sucha –
jde ztrnule – a slyší, jak se kleje –
a vidí, jak se šklebí obličeje –
a míhají se muskety a píky –
i dělo táhnou... Umlk zpěv – jen křiky
se ozývají – rakouská že zmije
přinesla časy bídy do Francie –
vším ona vinna – kde kdo zřejmě vidí,
jak ona francouzský lid nenávidí –
štve vojsko na něj, cizinu i krále –
lid nechce trpět pikle její dále –
dnes na lucerně viset musí, podlá –
jak slanečka lid roztrhat ji hodlá
a srdce psům se hodí – – také věty
se zachycují v shromený sluch tety
a nadávky všech ohavností plné,
jak žena umí jen, když ženě klne...
Tak došly do Versaillu... Proud se pění
do sálu Národního Shromáždění,
co teta stihla, v konci sil svých již,
v návalu mdloby palácovou mříž...
Versailles byl plný. Muži za ženami
s píkami přišli, noži, musketami
a radili se bouřlivě a krátce
a rozhodli, že má jít deputace
a králi říci, že je lidu třeba
volnosti plné, laciného chleba,
že lid chce míti vládce svého blíže,
a proto že má jíti do Paříže –
stráž vpustila je – v audienční síni
žen z tržnic hlouček nesměle stál nyní
v promoklých cárech – řečnicí jich tužeb
občanka byla z Venušiných služeb –
a král, ten král, ten poslouchal ji pilně
a usmíval se, hlavou kýval sdílně –
dal sliby jim – že dámy zpity cely
z paláce rozjařeně odcházely...
A zatím venku – bůh ví, jak a kudy –
se objevily vína celé sudy
a chléb a maso – dav se nedočkavě
na kořist vrhl, hýřit začal dravě,
pak těkal městem, k zámku se zas vracel,
hrozbami, kletím běsně zaburácel,
rval se stráží se, která se jen plano
bránila kolbou – mělať zakázáno
stříleti na lid... V ministerské radě
St. Priest útěk radil – došlo k svádě,
neb Necker dí, že král tu musí zůstat –
a král, ten král, jenž slyší bouři vzrůstat,
i onomu i tomu přikyvuje –
a náhle pero vzal a podpisuje
z čtvrtého srpna ono usnesení
ze schůze Národního Shromáždění
o Lidských právech – o němž papa řek,
že značí konec, též však počátek...
V jedenáct hodin v noci od Paříže
hřmot bubnů slyšán – cosi táhne blíže –
dav zarazí se – tuší nepřítele –
však jsou to gardy s Lafayettem v čele –
ah, Lafayette! – Prý táhne do paláce,
prý zadržet lid od krvavé práce –
ah, Lafayette! – Má v Paříži dnes jmeno
„general Morfeus“, neb dosvědčeno,
že klidně spal, když dav ten rozháraný
se shluk a s bubny vytah z městské brány,
a když už běsně po Versaillu řádil,
on v Paříži se na radnici radil...
A teď je tady – jako anděl spásy
do zámku kráčí – vlají jeho vlasy
i jeho šerpa – a co gardy jeho
se s lidem bratří – jistí krále svého,
že krev svou i svých gard chce spíše prolit
než ku snížení Veličenstva svolit,
že žádá jen, ty prosby deputace,
jež zároveň s ním přišla do paláce,
král milostivě vyplniti ráčí –
(a jak děl papa, body tyto značí
půl abdikace královské vší moci).
Král slíbil. Bylo právě po půlnoci.
Že teta nespala – toť zřejmo bylo.
Noc byla chladná, s oblohy se lilo,
hluk utich, lidé spali, kde kdo lehl.
Však sotva zábřesk nového dne šlehl,
bestie vstává, jme se rozhlížeti
a začne znovu řváti po oběti –
byl otvor v mříži – už jej uhlídala,
skolila stráže – hlavy napíchala
na píky svoje – a tak zuřící
se hnala ku královny ložnici.
A Lafayette – ten rek a general
v náruči svého Morfea zas spal.
Švýcarské gardy po chodbách se bily,
svým životem svou paní zachránily –
když luza zbivši je, se v pokoj vlila,
tu postel královny už prázdna byla.
A vraždilo se, loupilo a rvalo
a ničilo se, co se zničit dalo –
ta probodaná postel jako síť,
ta svědčila, co mohlo se tu dít!...
Pak probudil se hrdina dvou světů,
když hluk mu vnikl v nitro kabinetu
a komanduje samolibým gestem
vyčistit zámek. Ale celým městem
a parkem lidé rotili se, řvali:
Král do Paříže! Do Paříže, králi!
A Lafayette, muž bengalu a dýmu,
k výstupu vida moment efektnímu
zval krále, aby splnil „prosbu“ onu
a objevil se lidu na balkonu –
a král, král neblahý dal jemu ruku
a tak s ním vyšel – vzrostl řev a z hluku
hřímavěj hřmělo: Do Paříže, pane! –
a král – kýv hlavou, že se hned tak stane.
Tu Lafayette, jsa vznícen v obličeji
na balkon zve i Veličenstvo Její –
královna bleda – srdce její tluče –
dauphina rychle bere do náruče –
a vychází – a panu z Lafayettu
se zlíbilo vzít ruku její k retu
a kleknout před ní – ovšem také davu
se líbilo to – provolal jí slávu –
– Když teta semhle došla, papa zbled,
široce jaksi hledě zaťal ret
a velké slzy tryskly v oči jeho –
já prvně zřela slzet otce svého! –
Markyza teta potom vyprávěla,
jak s dvorem nazpět do Paříže jela
pod stráží lidu. Do kočáru řvali
v líc takřka přímo královně i králi
svou novou píseň. Že si v chvíli této
do města vezou svého pana veto
a paní veto. Že se změní věci,
pan nadpekař že chleba bude péci
a pekařka že bude pecny válet,
že nutno pracovat a nezahálet –
tak sloky rostly. Krátili si cestu,
tak dorazila povodeň ta k městu
a na radnici. Pan Bailly krále vítal,
obraty květné do své řeči vplítal –
jeť on jak duha, jež se vždycky zjeví,
když pomine bouř s hromovými hněvy. –
Až k samým Tuileriím krále vedli
a stále řvali. Vystoup znaven, zbledlý
a do pohovky unaveně pad
a prohlásil, že veliký má hlad –
co pak se týče funkcí rozdělení
a bytů – poroučet že nic už není –
ať každý dělá, co mu libo, jisto
a ubytuje se, kde najde místo – –
Když sněd své kuře, dal si přinést knihu
anglických dějin – našel v okamihu
a četl s napětím a vytrvale
partii onu líčící boj krále
a revoluce – – Teta ještě řekla,
že nechce dýl žít v jícnu toho pekla,
že stěhuje se, jako jiných více,
v kraj pokojnější někam za hranice.
Půl dvora prý již věci svoje balí
i četní poslanci si pasy vzali
a papa ať už také neotálí –
Leč papa řekl ostře pevně: ne.
Jen aby jela, on že zůstane.
Noc. Papa přišel. Je prý zaručeno,
že tažení to bylo nastrojeno
vévodou Orleanským! Nepopříno,
že on dal lidu peníze i víno,
pak ve Versaillu objevil se s šerem
a všech těch výstupů byl režiserem –
leč je prý sklamán: cílil trochu dále,
dav zpitý vzteklý odstranit měl krále
s rodinou celou... Když ten oheň plál,
pak ovšem kde kdo želízko své hřál:
pán z Lafayettu, páni na Radnici,
z konstituanty mnozí výtečníci –
jen dva jsou, s nimiž lze prý soucit mít:
král – oběť, vítěz – oklamaný lid.
Snad bouřka ta už navždy ztišila se...
Klid po Paříži. Život jde tu zase
svou obyčejnou jednotvárnou chůzí.
Jdou jedni v úřad, po své práci druzí,
a obchody jsou vesměs otevřeny.
A z ulic mizí zlostné divé ženy
a muži rozpálených hněvných zraků.
A nebe je tak čisto beze mraků!
V zahradě tuilerijské denně hraje
si malý dauphin. Na vůz, s něhož vlaje
už trikolora, sype náklad písku,
pak zapřahne se, vozík táhne v trysku –
lid pohnut stojí venku podél mříže –
je dobře, král že přišel do Paříže!