Já viděla zas Veličenstvo Její
po dlouhé době. Jak je v obyčeji,
že občas nutno složit reverenci,
jel papa do Versaillu k audienci
a vzal mě sebou. Roty luzy s řevem
šly po Paříži, což je denním zjevem,
ba, teď už jaksi zvykem toho města –
však klidna jinak byla celá cesta.
Ve Versaillu nás rozloučili známí,
pánové otce, mě si vzaly dámy,
Mlle de Martin, Me Montcalm z Renoiru
a zavedly mě do svých boudoirů,
kde Madame usedla si ku spinetu
a zahrála nám řadu menuetů,
my tančily s Mlle a dost rozpustile,
neb nikdo neviděl nás. Přišla chvíle
snídaně druhé, my jsme posnídaly,
pak seděly a cukrovinky braly
a Me s Mlle líčily mi, jaké změny
zde novou dobou byly přivoděny.
Že Veličenstvo Jeho jako vždycky
je stále klidný, skoro apatický,
neklesá ničím, nemůže se vztýčit,
je stále týž, jen přestal zámečničit
a honbě oddal se, jež od dne ke dni
je zábavou a vášní jeho přední.
A královna je pobledlá a smutná
a hlásá, že je rázná akce nutna,
čas nejvyšší už k odporu se vzchopit,
proud špinavý že hrozí všecko stopit –
však výbuchů a rad těch ustavičnost
se tříští o královu flegmatičnost
tak Veličenstvo Její hlavu věsí
a ve dne noci, v noci dne se děsí,
vždyť matkou je. A tak se často stane,
že nemá ani vlasy pudrované,
šat zmačkán je a truchlý úsměv leží
jí v očích, kde dřív smál se rozmar svěží. –
Den uběh za hovoru zábavného,
však teprv večer korunou byl jeho.
Pluk Flandres přišel do Versaillu právě
a Gardes du Corps mu daly banket k slávě
v operním sálu, v tom, kde přede lety
máť moje tančila dva menuety
s císařem, když byl hostem svojí sestry.
My v loži byly, dole hlučel pestrý
roj oficírů, hudby písně hrály,
nadšeně vojsko připíjelo králi
a královně, na zdraví dauphinovo –
tu z gardy pařížské kdos žádal slovo
a také lidu připíti chtěl tuto,
však hroznou bouří bylo odmítnuto;
a oficíři nyní v zlosti zjevné
kokardy rvali s přilb si trojbarevné
a do loží k nám s hlukem vybíhali,
my bílé kokardy jim připínaly
a číše znovu přípitky zas hřměly,
planuly oči, tváře zahořely
a řeči řítily se ve peřejích
– kdos odběhl pro Veličenstva Jejich –
a ejhle: otevrou se sálu dveře,
král s královnou se v prostor vážně beře,
král, bičík v ruce, jak se vrátil z honu,
unaven jaksi, lhostejnost má onu,
jež nevzruší se; královna pak bledá
pohledem modrým po sále cos hledá,
na ruce dauphina má – a v té chvíli
muziky známou píseň zanotily,
tu smutnou píseň z Lvího Srdce hrály:
O Richarde, můj králi, všecko tě opouští – –
Mrazivý pocit probíhal mi tělem,
neb co se nyní dělo v sálu celém,
to sotva viděly kdy lidské oči:
kde kdo byl, s křesla mrštně povyskočí –
a k Veličenstvům – líbají jim ruku –
hlas zbraní, židlí, sklenic v bouřném hluku
se mísí s vivací a přísahami –
a kordy blýskají se nad hlavami
pod lustrů křišťály – a hudby hrály
dál truchlou romanc o Richardu králi,
jejž všecko opouští – až k pláči skorem
ze všeho bylo... Rozjasněným zorem
Marie Antoinette se zadívala
do žhoucích zraků, tvář jí ohněm vzplála
a vítězně na krále pohleděla –
ten stále znaven, nezdál chápat zcela,
co děje se, jen zív a jako vždycky
stál nepohnut a hleděl apaticky. – –
Dvůr odešel. My s ním. A kdož tam zbyli,
začali tančit. My se navrátili
hned zrána do Paříže. Slavnost pluku
zde dělala už velmi mnoho hluku
a zlostné krve. Lid se rozčiloval
a různé důminky si kombinoval,
že král prý s nimi hru hrá obojetnou,
dvůr stále obklopuje stráží četnou,
buď aby na Paříž táh, či těm četám
se rozkaz vydá, aby táhly k Metám,
sám půjde též a s Rakušany, Prusy
vražednou vojnou Paříž zkrotit zkusí –
tak jitří se ty davy, chodí městem
a Dvoru hrozí nejpřísnějším trestem,
ba, někteří z nich hlučí neustále,
že nutno zvěšet královnu i krále...
Když papa slyšel to, řek v rozhorlení,
že právě králi nic tak cizím není,
jak obrátiti proti lidu zbraně,
při audienci řek to odhodlaně –
a – bohužel – je prý to rozhodnutí,
na které jedině je spolehnutí.
Královna, ano, ta by dala pálit
a jistě, že by dalo se to schválit,
vždyť nerozhodne-li se všecko prachem,
pak skončí prý to záhy strašným krachem –
jeť papa vzor přísného člověka
a od mírnosti nic už nečeká.
– Ó Richarde, můj králi – teskným hlasem
mi v duši zní to. Ve snu slyšela jsem
tu píseň šumět. A dnes celý den
mi duší táhne smutný její sten.
– Ó Richarde, můj králi – aspoň v letu
si zkusím notovat ji na spinetu –
a královnu zřím hrdě při ní stát. – –
Ach, Richebourg moh by též už zprávu dát. –
Zas po půlnoci... Přišla dneska zpráva,
mé oči pálí, bolí moje hlava
a pero klouže – – dostala jsem psaní:
vypálen zámek, mrtva stará paní,
on zoufalý je... Spěchal dnem i nocí...
hnán předtuchami... spěchal ku pomoci
a našel ohořelé zříceniny
a jistotu, že žebrákem je nyní. –
Sedláci přišli s cepy, vidlicemi
a hrozili. Že chtějí panskou zemi,
že privileje paní vydat musí,
sic že ji roztrhají ihned v kusy
prý po pařížsku. Paní poděšená
vyhledla oknem a jak zasažena
dopadla k zemi – nepovstala více,
před branou zámku stála šibenice.
Lid vnikl do vnitř – všecko vyloupili
a odnesli – pak zámek zapálili...
Víc nepsal – dalších zpráv prý brzy dá mi –
můj věčný Bože – co teď bude s námi!
I cousin můj je jaksi celý z míry:
on klidný voják, jenž jen kroutí kníry
a nedá trysknout rozhodnější větě –
dnes bouřil na ten nepořádek v světě,
na nedostatek kázně, dobrých mravů,
na krále, na dvůr, na zpupnictví davů,
to proto, že prý postřeh v regimentu
rýpavou práci vzpurných elementů,
z ulice hesla rozžírají kázeň,
a voják ztratil respekt už i bázeň,
jde mimo, důstojníka nepozdraví,
sto se jich skupí, sestrkují hlavy,
zlý pohled hodí po svém představeném,
grimasu v obličeji sešklebeném,
k rozkazům hluší, v odpovědích hrubí,
však jinak mají řečí plné huby –
a všecko se tak nějak rozpadává,
prý slovem pluk svůj z Flandres nepoznává –
A papa řekl: I tu zřejmo je,
že rozpadá se celá Francie –