Ta stará romantika vlastně
je věc dost směšná. Člověk ví,
on napsat Byronovy básně,
že nebude v nich hrdinství
prokletých duší, mračných vzdorů,
upírství, všelijakých sporů –
ne: tak a tak se příběh stal
z těch a těch složek – pranic více;
pak ovšem žandarm, kriminal
a po případě šibenice.
Chtěj-nechtěj, blížíme se maně
Živote tobě, mistře náš,
jak z prostých prvků nečekaně
romany, dramy zapletáš,
jak dráhu každé duši udáš,
jak vyrůsti z ní osudu dáš,
jenž vládne jí pak na vždycky –
a vše jde klidně, bez výkřiků,
máš humor, máš spád tragický
i – střízlivou svou romantiku. – –
Já proved svoje vyrovnání
se svými Němci dávno již:
jsem pánem já, jsou oni páni
a rozdílů zde nevidíš,
mně nepřeloží cestu stéblem,
já s Gröbrem srovnám se i s Löblem
a za pravdu mi kde kdo dá,
že šejdíř to či hlupák chlubný,
kdo řve dnes jmenem národa
a mlátí vlastenecké v bubny.
Ba, jsou i lidé mezi nimi,
k nimž cosi sdílně láká tě
a časem svazky přátelskými
se spojíte dost okatě:
jsi jako doma v bytě jeho
i do okolí vídeňského
děláte spolu výlety,
svých žití znáte celou sferu
i dáte si to řídké „ty“
a řeč vám nepřekáží věru.
Zde míním Franka. Byl mne starší,
vysoký, statný elegan,
nes plavé vousy patriarší
jak kdysi Hermann Sudermann,
zrak modrý, ruce vypěstěné,
prsteny na nich drahocenné,
šat jeho byl vždy bezvadný –
bylť jedináčkem otce, matky
a ot, továrník pořádný,
byl zemskými dost nadán statky.
Frank patří k oné četě tady
vídeňských židů-estetů,
již mají všecky předpoklady
vynikat lecčíms nad vše tu:
má vkus ne zrovna každodenní,
má cit i smysl pro umění,
je vzdělán, svět mu otevřen,
jist úspěchem je v každém kroce –
však hřivny sterilní spí sen
a strom je stále bez ovoce.
Neb ve všem k špičce jde, kde není
už ani možno dále jít,
kde nastává jen přelomení
a vše se musí odhodit,
jde, třeba v básních, za obratem,
kde poet už je akrobatem –
a proto s modní Francií
je knihkupecky v styku stálém
a z Němců rád se opíjí
Georgem, Rilkem, Hofmannsthalem.
I z přírody je vykořeněn
a hluch a slep se zdá být k ní
a celým duchem už je včleněn
do adjektivních pomnění –
je červen, kraj kol žárem dýše,
on ztracen kams si říká tiše:
„měsíce cudná hostie“,
„zšeřených smutků chvějné prouhy“,
„umrzlé sněhu lilie“,
„šílení jezdci mojí touhy“ –
V divadle je to Shaw, jenž lámat
zná smíchem jeho vážný klid;
též při hře Schnitzlerových dramat
se umí silně rozohnit,
kde duchaplnost poskakuje
kol osy, požitkem jež sluje –
a třebas život jinak jde
a Vídeň de facto je jiná,
on citat, scenu vynajde
a s citem si ji připomíná.
I náboženské jeho vztahy
dost modní byly – nechával
problemy ležet v prachu dráhy,
buď vyhnul se jim a šel dál
neb oddekretoval je jinam;
a jednou – jak se rozpomínám –
jdem mimo kostel, ze vnitř tek
proud kadidla, zpěv, varhan hřmění,
tu palcem k dveřím toče řek:
„Co platno? Bez smyslu to není...“
Mám dodat, ve věcech že lásky
má zkušeností celý stoh
a s Don Juanem bez nadsázky
že vítězně se měřit moh?
Má všelijak je zaplaceny,
neb všelijaké poznal ženy –
s Weiningrem sic se shoduje
v inferiorní theorii,
však v praxi bere, kupuje,
jak jen sběh příhod nadhodí ji. –
Však tohle nebylo, co svedlo
mě s ním, ač znám ho řadu let.
Až Osud hodil svoje sedlo
na jeho nezkřivený hřbet,
až skočil na něj, vbod jej v boky,
že milý Frank se pustil v skoky
a letěl jako šílený,
až dech mu vyšel, až se svalil,
pak vstal, zrak vlhkem zastřený
a hlas se vzlykotem mu zalil...
A všecko přišlo zpolehynka.
„Pojď,“ jedenkrát mě vyruší,
„zjev ukáži ti z Maeterlincka
a ve vídeňském ovzduší.
Uvidíš, že jej budeš cenit
a já, tak chtít se jednou ženit
– vím, musil bych jen talent mít
k úloze hlavy domácnosti –
jen v pohádce té zakotvit
chtěl lodí bych své budoucnosti.“ –
Je vila skryta v stromů houští,
stůl venku pokryt ubrusem,
a lípa, jež jej stíní, pouští
kus slunce vedle kusu sem.
Tři dámy jsou tu. Nastrojeny,
jsou asi předem připraveny
na neobvyklou návštěvu –
tak dáváme si porce frasí
a společenských úsměvů,
až každý se pak k stolu sází.
Máť a dvě dcery – jisto. Paní
je líbeznost a ochota,
však v očích má už odříkání
žen, prošlých strastmi života;
z dcer starší, Bob, je plavá, svěží,
svítící pleti, v očích leží
jí humor vlídný, neškodný
a v budoucno když pohled letí,
slib věrný je v něm pro vše dny
oddané ženy, matky dětí.
A druhá – zvaly ji jen Lina –
jak z pohádky elf hebounká
(„toť tedy Maeterlinckovština!“)
je skoro choře bleďounká –
však nevidíš v tom obličeji
leč velké hnědé oči její,
stuartské oči mandlové,
jež, samy nehybné, kol sijí
sny tiché noci májové –
jež mohou stát se tragedií.
A vlasy její – věční bozi,
jak bujný, dravý je ten proud!
Jsou spjaty sic a přece hrozí
se s drobné hlavy rozběhnout,
vítězným tmavým pláštěm skrýti
to filigranské živobytí
a lesk svůj vzácný modravý
s temena, skrání rozlít mocí,
by zářil kol té postavy
co roba panovnice Noci. –
Co nad hlavou nám včely v davu
na květné letí chumáče,
co paní nalévá nám kávu
a pobízí brát koláče,
co Lina, pohled do daleka,
ví bůh, kde myšlenkami těká,
co chvílemi Frank zahoří
a za pohledem tím jde v dáli –
Bob se mnou klidně hovoří,
jak bychom se už leta znali.
„Co díte k poslednímu Bahru?“ –
A Frank se vmísí znalecky:
„Nu, zůstává si věren k stáru,
má stále háv svůj věštecký,
ač vlastně cestářem jen tu je,
jenž jiným dráhy připravuje –“
a tak se mluví tam a sem
o umění tom starém, novém,
máť slouchá s truchlým úsměvem
a Lina chvilkou vpadne slovem.
Až začne potom o klášteru
a o historkách z oněch dob:
tam bylo švábů – v nočním šeru
šly zabíjet je často s Bob;
šat vykasán byl před tou zvěří,
i sebírala od všech dveří
svých spolužaček střevíce,
Bob svítila a v ticho hluché
praskali, umírajíce
jak mandlí skořepiny suché.
A jednou – k nezměrné jich hrůze –
šváb jeden rány necítě,
na zadních noh pár vzpjal se tuze
a zahrozil jim střelhbitě,
pak, tykadla zle napřažená,
rachotil zlobně k nim se žena,
Bob sekla svíčkou – vletěly
v svůj pokoj, klíč písk v zámku chvatně,
vší silou dveře držely –
až bylo jim pak jaksi špatně. –
Bob červená se: „Nač ty krámy?
Vždyť je to směšně nechutné!“
Však Frank dí rychle: „Cítím s vámi,
mám averse též ukrutné,
mně hnusen pavouk ku příkladu“ –
a případů už hned má řadu,
kde vyděšen byl tkalcem tím.
I Bob i máti povídají,
co Lina zrakem stuartským
tkví zas už v bůhvíjakém kraji...
„Nu, co jí říkáš?“ „Jaksi chorá,
ba, bojím se – snad souchotě –“
„Já neznám luznějšího tvora
v svém celém dosud životě!
Toť báseň, která s nebes sklouzla!
A o tom švábu – co v tom kouzla!
Znát sebe – jak děl Sokrates –
a vědět, je-li ve mně atom
ku hlavě domácnosti dnes –
kdo ví, jak byl bych dneska na tom!“
„Má otce?“ „Pan Fürst na Grabenu,
ten velký obchod zlatnický,
muž velmi řádný, svoji ženu
si nevzal pranic prakticky –
Italka chudá od Torcella,
však dnes už zcela zvídeňčela,
jaks pozoroval na řeči.
Nu, obchody teď nejdou skvěle
a jí prý klíma nesvědčí –
což udělat jim spasitele?“
Toť podívání nudné hodně,
když láska koho v pěsti má!
Jak náměsíčník nerozhodně
jde se slepýma očima,
bol směšný s plytkou slastí střídá,
kde neptáš se, on odpovídá – –
Ach, rdíš se, když ti napadlo
nad figurou tou směšně bědnou,
že na vlas tohle divadlo
jsi světu skytal a ne jednou!
U Franka byla ovšem jiná:
byl za-, však nijak milován.
Ta pohádková drobná Lina
jak z ledu byla. Byl jen štván
tím stavem, jejž zval nejistota,
byl ze snů vyštván do života
a ze života štván byl v sny –
a Lina – neznala či znala –
svůj klidně pohled záhadný
v ty zmatky jeho upírala.
„Má rád vás duší roztouženou,“
já řek jí. Vyšpulila ret.
„Chtěl by vás míti svojí ženou.“
„Já za živý ho nechci svět.“
Pak dívala se chvíli k zemi:
„A vezmu ho, když připíše mi
pro život rentu, přisahne,
že po odavkách před kostelem
na levo v míru odtáhne,
co v pravo já zatočím čelem.“
Frank láskou získal – pokud ovšem
v té nemoci co získat lze –
střízlivý rozhled dostal po všem
a nestál už tak ve mlze
estetického svého sniva;
citovat přestal adjektiva,
ba, přírodě byl navrácen:
jdem deštěm vrchů po úbočích,
rve vítr nás – on vzdychne jen,
že krásně tu – a slzy v očích.
A jednou na mě takto vypad:
„Je problemem – a kdož to ví,
zda není docela to případ
Penthesiley Kleistovy?
Odmítá – miluje snad skrytě
a v posled odhodí to dítě
ty romantické nesmysly?
A proč ne? Jsem přec člověk slušný,
jsem vzdělán, nikde odvislý
a nemiluji život rušný.“
A jindy touží: „Kdo mi poví,
co nedoved bych za to dát,
jen jeden pohled sametový
na sobě cítit spočívat!
Ty vlasy rozpustit a směti
v nich žhavou hlavu potápěti
– a víš, jak voní vlasy ty?
Jak hořké mandle – Ach, ty cítit,
být ve tmě jejich ukrytý
jen tělem jejím dát si svítit!...“
A jindy běsní: „Jsem to sketa,
jsem zbabělá to příšera!
Což pak mi někdy za ta leta
už odolala některá?
Jsem zbaven sil i zkušeností?
A ona v té své nevinnosti
že by snad ženou nebyla?
A – hrome! – jinému dát časem,
co přede mnou tak chránila –
já zardousím ji jejím vlasem!“
Nebylo důvodu ji škrtit.
Za pár dní přišel se smíchem:
„Jdu novinkou tě, brachu, zdrtit,
jsem, poslyš, šťastným ženichem!
Jak obchod jsme to uzavřeli:
se svědky k notáři jsme jeli
a o smlouvě se dohodli –
a dobře tak – teď člověk vidí,
že k našemu jen pohodlí
jsou tyhle vynálezy lidí.“
„Co? Jaká smlouva?“ „Víš, je žena
a vázne obchod tatíkův,
ta druhá také nemá věna
a dnes vyhlídky zlatníkův
jsou bědné dost. Půl milionu
jí musím dáti v chvíli onu,
než odjedeme k oddávkám –
pak, že se netknu jí, tam psáno,
a přec-li snad, že přísahám,
že volna je zas – chacha, ano –
i s penězi. Ten žertík smělý
já podepsal, toť vtipná věc.
Půl milionu – dám jí celý,
můj táta vydělá zas přec.
Jak vážná byla k zulíbání
při komickém tom spisování!
Co vylezá z té hlavičky,
jež z pohádek se právě vrací
a neví, za čas kratičký
v jaké se octne situaci!“
Já zašel gratulovat Lině.
Byl Frank tam. Byli u stolu
v té staré lípy vonném stíně
a vymlčeni pospolu.
Bob nese skleničky a víno:
„Nuž, přiťuknem si, slečno Lino!“
Jak stroj se tiše pozdvihla
a v očích, ztracených zas v dáli,
se na mžik hořkost zamihla
a v očích Bob zas slzy stály.
Sál květy voní, světlem plane.
Jsme ve Sachrově hotelu,
manželé a my, svatebčané,
jen úzký kroužek přátelů.
Cinkají nože. Prosou, básní
se řeční – refren všeho: šťastni!
Frank září. Růže krvavě
vytryskly Lině v obličeji
a oči její zvědavě
se sálem stále rozhlížejí...
Dne druhého už byla doma,
a ještě v šatě svatebním,
žár v očích, s horečnýma rtoma –
tak časně z rána vpadla k nim.
On zrušil smlouvu! Zvíře je to,
vraždila by jej v chvíli této!
Šat měla krví střísněný.
On rval se s ní až do té chvíle,
kdy z úst jí trysk proud červený –
pak sed a mlčel zarputile.
Ulehla. Ještě tu a tamo
krev přišla. Zvíře uštvané...
A za čas bylo nám už známo,
že vícekráte nevstane.
Já šel tam, ptal se. V této době
nikoho nepouštěla k sobě.
Zle – hůř – vše jednoslabičně.
O Frankovi pak ani slova.
Jen domýšlí se rozličně. –
Snad odjel tehdy do domova.
Bob jedenkráte chytila mě
a vedla pod strom lípový –
prý Lina vzpomněla též na mě
a to že mi vše vypoví:
„Ta Lina – bože – ještě dítě
a co v ní pracuje vše skrytě!
Života znalost, vědění,
co jiný získá dlouhou prací,
to ona při svém mlčení
zná jakous divnou divinací!
Ach, včera měla chvíli sdílnou:
„Jdi, Bob, a přines nůžky mi“ –
a ručkou, najednou zas silnou,
projíždí vlasy černými
a střihá si je. Lino! křičím.
„Vždyť víš, že budu brzy ničím,“
mi odpovídá s úsměvem.
„Ty vlasy rozdej. Tomu dáme
ten pramen, ten té, tyhle M.“ –
tak obmyslila všecky známé.
Pak s černým krajem oznámení
jsem dostal. „Lina Fürstova“
a „slečna“. Pranic víc tam není.
Tak prý to sama do slova
si diktovala. Podepsáni
jsou po rozhodném jejím přání
co pozůstalí truchlící
jen rodiče a Bob. A s díky
odmítá věnec, kytici
a vůbec všecky účastníky.
Však na hřbitov na rozloučenou
jsem vypravil se jenom přec,
vrb smutečních tam zakryt stěnou
Frank stojí jako zločinec.
Hled na mě sprahlých očí mukou
a pokýv jenom trochu rukou,
tak patřili jsme z podálí,
až přišli, mrtvou ukládali
a hlasně nad ní zaštkali
a ze hřbitova zas se brali.
Frank sklonil se nad krypty kámen,
tak jak ta mrtvá dole tich,
jen křečovité chvění ramen
je svědkem slz se deroucích
a v hrdle mocí zardousených.
Když vstal, měl v očích pozamžených
lednové pláně mrtvý klid:
„Tys dostal,“ dí mi, „vlasy od ní?
Vím, jak je dala rozdělit,
nu, byli k tobě velmi hodní –
a ke mně též. Vždyť chtěli vrátit
mně peníze ty. Poslouchej,
vděčností žití chci ti platit:
ty vlasy její... ty mi dej.
Tak velká nebude tvá škoda
a mého žití episoda
jich zasluhuje nejspíše...
Nic nemám po ní. – Nevzpomněly...
Chci památku mít, fetiše –
dej mi ten pramen... ale celý...“
Já dal mu jej. –
Po dlouhém čase
jsem onehdy jej zase zřel.
To bylo v korsu na Ringstrasse,
chtěl přejít – já jej zadržel.
Byl rozpačit, jak by se styděl,
že minout chtěl mě, ač mě viděl,
pak sebral se a pustil v běh
řeč starým zvykem. Že jel světem,
že vzpomínal mne za let těch
a zde že stavil se jen letem.
Že žije nyní v plánech nových
a velké dílo spisuje:
„Rys neženský žen Ibsenových“
(a proto Norskem cestuje) –
měl jiný plán sic rozložený,
stanovit totiž cenu ženy
dle dokumentů autorů
od Saloma až k Weiningrovi –
však po důkladném rozboru
jej zavrhl a pojal nový.
Na tvorbu Ibsena svou prací
dá spoustu nových hledisek
a zvrátí soudy generací,
má úžasných už výpisek –
Bahr předmluvu pak napíše mu –
Klimt slíbil linky dělat jemu –
tisk obstará mu Drugulen –
je v práci ovšem na počátku –
sto výtisků chce tisknout jen –
a jeden dá mi na památku. –