Lizočka byla u nás hostem. –
Lizočka Michajlovna jednou
s úsměvem otevřeným přišla
se vzkazem ke mně od Soničky,
od Soni Petrovny, mé Rusky,
mé římské cesty souputnice,
jež pozdravuje prý mě tuze
a Lizočku mi odporoučí.
A osud Lizoččin byl tento:
Prý pravitělstvo petrohradské
si usmyslilo byt jí schystat
na břehu řeky Jeniseje –
však ona, člověkem jsouc volným,
na Sibiř nijak nezvědavá,
povrhla něžnou péčí vlády
a pevně rozhodnuta vyhnout
se nucení i domlouvání,
s pašportem Sary Aronovny
proklouzla šťastně přes hranice
a teď je tady, mezi Šváby,
v té Vídni, jež jí tak je cizí
jak oblast řeky Jeniseje...
Já pomoh, jak se vůbec dalo:
dal různé pokyny stran bytu
a stravy, zvyků, mravů Vídně,
na památnosti upozornil,
ku vycházkám jí doporučil
Kahlenberg, Schönbrunn, Prater, Dornbach,
a zval ji přijít, sdělit dojmy.
A přišla. Jaksi rozpačitě
a hříšnicky se usmívala,
že Voloďa prý – – ostýchavec – –
přechází dole – – vyjít nechce – –
druh – – přítel její – – prchli spolu – –
neb pravitělstvo tehdy mělo
též o něj zájem – – o něj hlavně – –
a že prý by ho zavolala...
Mládenec trochu nemotorný
s poctivým hledem bledých očí
mi podal s bodrým gestem ruku
a začal mluvit – bratři Rusi
jsou mistry jazyka i řeči,
a kde ty díš: Dnes venku prší,
Rus hodinovou řečí vytkne,
že arci prší, však dešť onen
má jistý význam, vztah má různý,
jenž nesmí býti podceňován,
ba, zjev ten všední nenápadný
má mnohostrannou zajímavost
po stránce té a vzhledu onom –
tak Voloďa se rozhovořil
– ne o dešti sic, bylo pěkně –
však o kvartýře svojí zdejší,
o domu, kvartýru kde našel,
o ulici, kde dům je onen,
o čtvrti, kde je ulice ta,
o celé Vídni – mluvil svěže
s humorným jaksi zanícením,
že člověk odpouštěl té řeči
i ruskou šíř i ruskou délku.
A Lizoččiny srnčí oči
s obdivem visely mu na rtech
a rtíky její pouze chvilkou
náběhem němým pohnuly se,
neb hlavou kývla – věční bozi,
a tihle mile směšní lidé,
jimž duben žití první lístky
vylákal k slunci, tihle byli
tak nebezpečni carské říši,
že mezi ně a tělo svoje
půl Asie si vsunout chtěla!
A tehdy zvěděl jsem, že vlastně
mou Soňu z doslechu jen znali,
že jmenem jejím zaklepali
na dveře mé jak navštívenkou,
vždyť padli do té švábské Vídně
jak kameny dva do Dunaje...
A přišli zas. A povídali.
I Lizočka se rozmluvila,
když liják Voloďův sláb v posled
na drobnou pršku. Byla směšná
jí vlastně celičká ta Vídeň,
ti Švábi totiž – činovníci,
armáda, katoličtí popi
a zvyky, gesta, obličeje
té samolibé Gemüthlichkeit –
tak očima se usmívajíc
plastickou řečí představila
svou domácí i chodce z ulic,
zjev z tramwaye a různé sceny
z kaváren, parků, restaurantů,
sta zajímavých genrů našla,
kde jiný člověk šel by mimo
a pohledem se nezastavil.
A Voloďa ji při tom hladil
svým zbožňujícím bledým zrakem
po tmavých vlasech, bledých líčkách,
do rtů a očí se jí vpíjel
a po svém mladém obličeji
rozsvěcel plno sladkých světel.
Dny plynuly. Už svěží jaro
se vystřídalo sytou vesnou
a podzim, doba tichých stesků
se střízlivým a smutným světlem
se na Vídeň snes. „Sufražetka“
zas občas s „nihilistou“ přišla
a vysypali čerstvé dojmy.
Leč obsah jejich monologů
už zvážněl valně – nebylo v nich
už zájmů pro tu švábskou Vídeň
a směšnost její – jaksi maně
si začínali vzpomínati...
Na matičku Rus rovinatou,
na velké bledé nebe nad ní,
na ruský život, ruské lidi –
však bez smutku a bez tesknění,
spíš jakby nám jen, posluchačům
to všecko chtěli přiblížiti...
Ten smutek přišel teprv pozděj.
Za tesklivého odpoledne,
kdy chladný vítr kolem oken
hnal spousty zažloutlého listí,
my samovar jsme roztopili.
A Lizočka, jak spatřila jej,
vykřikla hlasně, jakby baňáč
jí nesl zvěst o náhlém štěstí.
I laskala jej, opatřila
a sama že chce čaje schystat
a sama nám všem posluhovat.
Var šuměl. „Zpívá! kterak zpívá!“
se radovala. „Samovarčík!
Ach, samovar!“ s ním mazlila se.
Pak vroucí vodu napouštěla
na odvar čaje ve sklenicích
a podávala: „Ejhle, topas!
Tekutý topas! Čaj lze píti
jen samovarem připravený!
Ach, pijte, baťušky mé, pijte!
Je velký svátek! Pohodujme!“
A sloužila nám s láskou zbožnou
jak kněz, jenž věří, věřícím svým –
co Voloďa svým širým slohem
rozvinul velké theorie,
že pouze samovar dá vskutku
čaj nejlepší, a proč jej dává,
čím takový čaj předčí víno
a každý nápoj, vůbec všecko.
A Lizočka pak vzpomínala,
jak nerozdílným společníkem
je samovar všem ruským lidem,
jak putují s ním v železnici,
jak v bystré trojce ruskou stepí –
a neštěstí to, ona že si,
když odjížděli do ciziny,
na samovarčík nevzpomněla!
A když jsme čaje syti byli
a samovar svůj šumot skončil,
Lizočka se mu uklonila
a děkovala něžně vděčně:
„Baťuško samovare, díky!
Spasibo tobě!“
Jindy přišla
– jen na skok, Voloďa stál dole –
kde možno prý lze vidět břízy?...
Že protivné jsou už jí stromy
těch parků vídeňských i lesů,
že břízy, břízy vidět touží,
ty dcery svojí ruské země...
Háj březový mi napad onen
pod Bisambergem u Dunaje,
já poslal ji tam. Přišli potom
povadlí jaksi, málomluvní,
– A což ty břízy? Našli jste je? –
já vznítit chtěl je k povídání.
„Ach, našli,“ Lizočka jen vzdychla.
„Eh!“ rukou Voloďa máv pouze.
„Taková mládež – vaše břízky,“
Lizočka teskně vyčítala,
„keříky směšné... Naše břízy
až k oblakům jdou, bílá těla
jsou hrdě nad kraj vytyčena
a koruny se výškou klenou –
ach, jenom Rus má ruské břízy.
A jaké nebe je v té Vídni!
Nic velké, nijak nekonečné
a nízko visí – zdejší břízy
si proto vyrůst netroufají,
že prorazit by je snad mohly...
A půda mrtva je tu, mrtva –
v jeseni, kde je všude holo,
zem ruská voní...“
Jindy zase
Voloďa vážně zasmušený
se zeptat přišel: zdali člověk,
jenž v boj se pustí proti státu
a s pole jde, jakmile vidí,
že vláda všímat si ho začla,
zda člověk taký smí nést jmeno
hrdiny, reka, bojovníka?
Zde není ústup zbabělostí?
Zde k boji nepatří též nésti
důsledky svého přemožení?
A přemožen je – býti poznán
a dát se lapit, neb věc svatá
mít musí nejen bojující,
i mučeníků žádá sobě.
A odpírati mučenictví
je hříchem na té svaté věci –
hle, Rylejev šel na popravu
a Dostojevskij do Sibiře – –
Dušičky bědné, vždyť já viděl,
jak stýská se vám po tom Rusku,
po vůni půdy, po tom nebi,
po břízách, lidech – domovině,
vždyť tohleto já prožil všecko
a chvíle jsou, kdy ještě dneska
zatínám zuby marným steskem
po mráčku kouře Ithaky své...
Mně stýská se – a ty si snuješ
spletené temné theorie
a touha tvoje hledá příkaz
u „svaté věci“!
Jindy vzali
můj ruský slovník. Četli slova
i přiložený švábský význam.
A vhloubali se do krás řeči
i Turgeněva citovali,
jak oslovuje ruský jazyk...
Jak všecko ustoupiti musí
před plnou mateřštinou jejich!
Řeč plastická, řeč hudby, básní,
řeč mohutná, jak ruská země,
řeč důvěry a hrdé síly!
A oni se zde potýkají
s tou švábštinou a lidem jejím!
Voloďa učí u Berlitze,
Lizočka též má řadu hodin –
však jaké trmácení celkem
a jak má býti za rok, za dva?
A je to život? Stojí za to
pak vůbec žíti?...
Smích jim zmizel
a radost vykradla se z očí.
Zas jednou přišli: „Chodíváme,
kdy možno, večer na nádraží...
na Severní... vždyť lhostejno to,
kam člověk procházkou si zajde,
jen když se pohybuje vůbec...
Tam v proudu příchozích se často
tvář ruská zjeví, ruské slovo
zavadí o sluch... Člověk cítí
zas atom vůně z ruské země...“
„A kati naši nejsou katy,“
Voloďa jednou poznamenal,
„jak všichni druzí po Evropě.
My nejsme obětěmi jejich,
my soky jsme jim, protivníky,
a oni ctí nás. Není možno,
v nich nevidět kus rytířskosti
a oni rovněž vědí o nás,
že my je zničit chcem – však se ctí.
Náš žandarm – též je ruský člověk...“
Tak točily se ty dvě mušky
kol ruské lampy... Přišla chvíle,
že zmizely mi. A já tušil,
že vchod si našly v žhavý plamen
a padly v něj.
Což také stvrdil
mi potom dlouhý dopis z Ruska.
Lev Sergějevič, přítel obou,
mi vypsal všecko. Tajný spolek
vznik ve studentských kruzích Moskvy,
jenž odhlasoval volnost Rusku
a zhoubu násilnické vládě.
Voloďa s Lizočkou šli ubít
dle hlasování policmistra.
Voloďa střelil kamsi k nebi,
mělť prvně browning v chvějné ruce,
byl chycen, spoután – Liza prchla.
Nějaký stařík, jeden z vyšších,
máv při výslechu jaksi rukou
a zasmál se – což vyložili
si pro Voloďu jako přízeň
a pustili jej. S cizím pasem
vinníci prchli přes hranice –
a útěk jejich zradil všecko:
svaz tajný, smělé plány jeho –
a policie měla práci.
A ostatní prý už mi známo –
až na to snad, že tajně psali
do Moskvy z Vídně, že se vrátí,
že ze všeho se vyznat chtějí,
že plánů všech se odříkají
a o beztrestí jen že prosí.
Žít chtějí ve své domovině,
neb bez ní že jim život trýzní.
Dostali neurčité sliby
a vrátili se... Teď je vezou
už v Sibiř – k řece Jeniseji.