VIII. TOSKA.

VIII.
TOSKA.
Toska znamená v ruštině nejen to, co naše tesknice a německé Heimweh, nýbrž také žal, nudu a únavu bezúčelného života.
[105] I.
Lizočka byla u nás hostem. – Lizočka Michajlovna jednou s úsměvem otevřeným přišla se vzkazem ke mně od Soničky, od Soni Petrovny, mé Rusky, mé římské cesty souputnice, jež pozdravuje prý mě tuze a Lizočku mi odporoučí. A osud Lizoččin byl tento: Prý pravitělstvo petrohradské si usmyslilo byt jí schystat na břehu řeky Jeniseje – však ona, člověkem jsouc volným, na Sibiř nijak nezvědavá, povrhla něžnou péčí vlády a pevně rozhodnuta vyhnout se nucení i domlouvání, s pašportem Sary Aronovny proklouzla šťastně přes hranice a teď je tady, mezi Šváby, v té Vídni, jež jí tak je cizí jak oblast řeky Jeniseje... [107] Já pomoh, jak se vůbec dalo: dal různé pokyny stran bytu a stravy, zvyků, mravů Vídně, na památnosti upozornil, ku vycházkám jí doporučil Kahlenberg, Schönbrunn, Prater, Dornbach, a zval ji přijít, sdělit dojmy. A přišla. Jaksi rozpačitě a hříšnicky se usmívala, že Voloďa prý – – ostýchavec – – přechází dole – – vyjít nechce – – druh – – přítel její – – prchli spolu – – neb pravitělstvo tehdy mělo též o něj zájem – – o něj hlavně – – a že prý by ho zavolala... Mládenec trochu nemotorný s poctivým hledem bledých očí mi podal s bodrým gestem ruku a začal mluvit – bratři Rusi jsou mistry jazyka i řeči, a kde ty díš: Dnes venku prší, Rus hodinovou řečí vytkne, že arci prší, však dešť onen má jistý význam, vztah má různý, 108 jenž nesmí býti podceňován, ba, zjev ten všední nenápadný má mnohostrannou zajímavost po stránce té a vzhledu onom – tak Voloďa se rozhovořil – ne o dešti sic, bylo pěkně – však o kvartýře svojí zdejší, o domu, kvartýru kde našel, o ulici, kde dům je onen, o čtvrti, kde je ulice ta, o celé Vídni – mluvil svěže s humorným jaksi zanícením, že člověk odpouštěl té řeči i ruskou šíř i ruskou délku. A Lizoččiny srnčí oči s obdivem visely mu na rtech a rtíky její pouze chvilkou náběhem němým pohnuly se, neb hlavou kývla – věční bozi, a tihle mile směšní lidé, jimž duben žití první lístky vylákal k slunci, tihle byli tak nebezpečni carské říši, že mezi ně a tělo svoje půl Asie si vsunout chtěla! 109 A tehdy zvěděl jsem, že vlastně mou Soňu z doslechu jen znali, že jmenem jejím zaklepali na dveře mé jak navštívenkou, vždyť padli do té švábské Vídně jak kameny dva do Dunaje... II.
A přišli zas. A povídali. I Lizočka se rozmluvila, když liják Voloďův sláb v posled na drobnou pršku. Byla směšná jí vlastně celičká ta Vídeň, ti Švábi totiž – činovníci, armáda, katoličtí popi a zvyky, gesta, obličeje té samolibé Gemüthlichkeit – tak očima se usmívajíc plastickou řečí představila svou domácí i chodce z ulic, zjev z tramwaye a různé sceny z kaváren, parků, restaurantů, sta zajímavých genrů našla, kde jiný člověk šel by mimo a pohledem se nezastavil. 110 A Voloďa ji při tom hladil svým zbožňujícím bledým zrakem po tmavých vlasech, bledých líčkách, do rtů a očí se jí vpíjel a po svém mladém obličeji rozsvěcel plno sladkých světel. III.
Dny plynuly. Už svěží jaro se vystřídalo sytou vesnou a podzim, doba tichých stesků se střízlivým a smutným světlem se na Vídeň snes. „Sufražetka“ zas občas s „nihilistou“ přišla a vysypali čerstvé dojmy. Leč obsah jejich monologů už zvážněl valně – nebylo v nich už zájmů pro tu švábskou Vídeň a směšnost její – jaksi maně si začínali vzpomínati... Na matičku Rus rovinatou, na velké bledé nebe nad ní, na ruský život, ruské lidi – však bez smutku a bez tesknění, 111 spíš jakby nám jen, posluchačům to všecko chtěli přiblížiti... IV.
Ten smutek přišel teprv pozděj. Za tesklivého odpoledne, kdy chladný vítr kolem oken hnal spousty zažloutlého listí, my samovar jsme roztopili. A Lizočka, jak spatřila jej, vykřikla hlasně, jakby baňáč jí nesl zvěst o náhlém štěstí. I laskala jej, opatřila a sama že chce čaje schystat a sama nám všem posluhovat. Var šuměl. „Zpívá! kterak zpívá!“ se radovala. „Samovarčík! Ach, samovar!“ s ním mazlila se. Pak vroucí vodu napouštěla na odvar čaje ve sklenicích a podávala: „Ejhle, topas! Tekutý topas! Čaj lze píti jen samovarem připravený! Ach, pijte, baťušky mé, pijte! Je velký svátek! Pohodujme!“ A sloužila nám s láskou zbožnou 112 jak kněz, jenž věří, věřícím svým – co Voloďa svým širým slohem rozvinul velké theorie, že pouze samovar dá vskutku čaj nejlepší, a proč jej dává, čím takový čaj předčí víno a každý nápoj, vůbec všecko. A Lizočka pak vzpomínala, jak nerozdílným společníkem je samovar všem ruským lidem, jak putují s ním v železnici, jak v bystré trojce ruskou stepí – a neštěstí to, ona že si, když odjížděli do ciziny, na samovarčík nevzpomněla! A když jsme čaje syti byli a samovar svůj šumot skončil, Lizočka se mu uklonila a děkovala něžně vděčně: „Baťuško samovare, díky! Spasibo tobě!“ V.
Jindy přišla – jen na skok, Voloďa stál dole – kde možno prý lze vidět břízy?... 113 Že protivné jsou už jí stromy těch parků vídeňských i lesů, že břízy, břízy vidět touží, ty dcery svojí ruské země... Háj březový mi napad onen pod Bisambergem u Dunaje, já poslal ji tam. Přišli potom povadlí jaksi, málomluvní, – A což ty břízy? Našli jste je? – já vznítit chtěl je k povídání. „Ach, našli,“ Lizočka jen vzdychla. „Eh!“ rukou Voloďa máv pouze. „Taková mládež – vaše břízky,“ Lizočka teskně vyčítala, „keříky směšné... Naše břízy až k oblakům jdou, bílá těla jsou hrdě nad kraj vytyčena a koruny se výškou klenou – ach, jenom Rus má ruské břízy. A jaké nebe je v té Vídni! Nic velké, nijak nekonečné a nízko visí – zdejší břízy si proto vyrůst netroufají, že prorazit by je snad mohly... 114 A půda mrtva je tu, mrtva – v jeseni, kde je všude holo, zem ruská voní...“ VI.
Jindy zase Voloďa vážně zasmušený se zeptat přišel: zdali člověk, jenž v boj se pustí proti státu a s pole jde, jakmile vidí, že vláda všímat si ho začla, zda člověk taký smí nést jmeno hrdiny, reka, bojovníka? Zde není ústup zbabělostí? Zde k boji nepatří též nésti důsledky svého přemožení? A přemožen je – býti poznán a dát se lapit, neb věc svatá mít musí nejen bojující, i mučeníků žádá sobě. A odpírati mučenictví je hříchem na té svaté věci – hle, Rylejev šel na popravu a Dostojevskij do Sibiře – – Dušičky bědné, vždyť já viděl, jak stýská se vám po tom Rusku, 115 po vůni půdy, po tom nebi, po břízách, lidech – domovině, vždyť tohleto já prožil všecko a chvíle jsou, kdy ještě dneska zatínám zuby marným steskem po mráčku kouře Ithaky své... Mně stýská se – a ty si snuješ spletené temné theorie a touha tvoje hledá příkaz u „svaté věci“! VII.
Jindy vzali můj ruský slovník. Četli slova i přiložený švábský význam. A vhloubali se do krás řeči i Turgeněva citovali, jak oslovuje ruský jazyk... Jak všecko ustoupiti musí před plnou mateřštinou jejich! Řeč plastická, řeč hudby, básní, řeč mohutná, jak ruská země, řeč důvěry a hrdé síly! A oni se zde potýkají s tou švábštinou a lidem jejím! Voloďa učí u Berlitze, 116 Lizočka též má řadu hodin – však jaké trmácení celkem a jak má býti za rok, za dva? A je to život? Stojí za to pak vůbec žíti?... VIII.
Smích jim zmizel a radost vykradla se z očí. Zas jednou přišli: „Chodíváme, kdy možno, večer na nádraží... na Severní... vždyť lhostejno to, kam člověk procházkou si zajde, jen když se pohybuje vůbec... Tam v proudu příchozích se často tvář ruská zjeví, ruské slovo zavadí o sluch... Člověk cítí zas atom vůně z ruské země...“ IX.
„A kati naši nejsou katy,“ Voloďa jednou poznamenal, „jak všichni druzí po Evropě. My nejsme obětěmi jejich, my soky jsme jim, protivníky, a oni ctí nás. Není možno, 117 v nich nevidět kus rytířskosti a oni rovněž vědí o nás, že my je zničit chcem – však se ctí. Náš žandarm – též je ruský člověk...“ X.
Tak točily se ty dvě mušky kol ruské lampy... Přišla chvíle, že zmizely mi. A já tušil, že vchod si našly v žhavý plamen a padly v něj. Což také stvrdil mi potom dlouhý dopis z Ruska. Lev Sergějevič, přítel obou, mi vypsal všecko. Tajný spolek vznik ve studentských kruzích Moskvy, jenž odhlasoval volnost Rusku a zhoubu násilnické vládě. Voloďa s Lizočkou šli ubít dle hlasování policmistra. Voloďa střelil kamsi k nebi, mělť prvně browning v chvějné ruce, byl chycen, spoután – Liza prchla. Nějaký stařík, jeden z vyšších, máv při výslechu jaksi rukou a zasmál se – což vyložili 118 si pro Voloďu jako přízeň a pustili jej. S cizím pasem vinníci prchli přes hranice – a útěk jejich zradil všecko: svaz tajný, smělé plány jeho – a policie měla práci. A ostatní prý už mi známo – až na to snad, že tajně psali do Moskvy z Vídně, že se vrátí, že ze všeho se vyznat chtějí, že plánů všech se odříkají a o beztrestí jen že prosí. Žít chtějí ve své domovině, neb bez ní že jim život trýzní. Dostali neurčité sliby a vrátili se... Teď je vezou už v Sibiř – k řece Jeniseji. 119