X.
Epilog.
SESTRA SYLVIA.
[137]
Mé drahé dítě, mohla bys jen sníti,
jak jara tvého by to bylo právem,
o divadlech a zábavách a modách,
milostných listech, o novelkách srdce –
sta jiných sní tak i v těch tvrdých časech,
sta jiných otáčí své mladé hlavy
jak slunečnice k slunné stránce žití –
i ty bys mohla...
Jak jsi pochopila
svůj ženský úkol v době všeničící!
Jak jiný smysl našlo srdce tvoje
dnům svého mládí!
V síni nemocnice,
v té říši ran a bolestí a krve,
v tom útočišti všech, kdož krokem Dějin
v dalekých pláních byli rozdrceni –
v čepečku bílém se jak paprsk kmitáš
a měkká ručka tvoje myje rány
a mění obvaz, urovnává polštář,
co zrak tvůj jasný bolest jejich hladí
a jímavý hlas posilu jim vlévá.
[139]
Ne záchvat humanosti, modní rozmar,
tlak náboženství, mystická ne touha
se dáti v obět – nic nebylo z toho.
Tak samozřejmou ti ta dráha byla
jak hvězdám světlo jejich, jak je vůně
vlastností květin. A jsi bezstarostnou,
ne, že bys neznala, jak blízko k hrobu
je z této síně, jejíž vzduch ty dýcháš –
ach, znáš a víš, jak lehce Smrt tě může
vzít sebou, když jde tiše sálem tvojím –
tvá bezstarostnost údělem je duší
veselých, čistých. Kdo ji má, jí nezná,
ta vyzařuje duhami jak demant
jen pro jiné. Ty duše dobrá, nevíš
nic o své hloubce, nic o zářném světle.
Ti vědí o něm, dům kdož opouštějí,
tví drobní vojáčkové-prosťáčkové
a zjev tvůj řadí k obrazům těch světic,
jak z legend vznícených jim trvá v duši.
Ti věděli, kdož předčasně tam hasli
v tvé náruči a ve ztrhaných zracích
svit díků tobě ještě zapálili.
A já vím o něm, duše tvé stín věrný.
Nad kolebkou tvou před dvacíti roky
já psal ty tiché dramy, jimiž láme
140
Vás ženy život.
Toužíval jsem potom
ti jako krunýř dát svou hořkou skepsi,
svou nedobytnou vnitřní osamělost,
poznatky lidí, spoustu zkušeností,
jež zaplatil jsem draze na své cestě
a všecko marně. V demantové duši
máš čistou dobrotu a slunnou víru
i nadějí zdroj stále tryskající.
Tvým Osudem být – vše bych tak ti nechal.
Leč Osud vydá Životu nás v pospas
a ten je brutalní a bezohledný.
Vím, kterak umí vytrhati růže
a zasít blíny. Vím, jak tvrdou pěstí
dovede na prach rozbít zářný demant.
Jak umí rdousit čistou, bílou víru
a když se modrý zrak už v sloup jí točí,
jak zachechtá se surově a drze.
Vím vše a vím, že on se nezjinačí...
Vše může přijít... Život zradí všecky,
kdož jdou jím... Zradí jistě, bezohledně...
Sylvie, v tom svém světě utrpení
snad vidíš, v ničem stálosti že není:
141
i sebe krutší bolest přec jen mine
(leč za prvou hned řetězem jdou jiné)
a radost je jak slunce: teď se ztratí
a za chvíli zas tamhle stěnu zlatí,
pak vůbec zmizí. Přijde zítra? Ano.
(Jen nebude-li zamračené ráno.)
A lidské já – jak vratkou pavučinou
je spjato s tělem! Vidíš je, jak hynou,
jak každý je tu s radostmi a žaly
nic nevážící všední atom malý –
měj rovnováhu duše stálou, klidnou,
jak pro čas zlý tak pro pohodu vlídnou,
před sevšedněním chraň ji čistou, ryzí,
a nedej svlect ji z bílé její řízy,
měj hrdost, chudákům jež neublíží
a před mocnými čela neponíží,
trp tiše, sama, když tě Život raní,
neb s cizím hořem není slitování – –
A potom – v konci dráhy světlo svítí,
pár voskovic. My ženem se tam chvatem.
A kdyby Život chtěl tě vleci blátem –
vždy můžeš Atropě své nůžky vzíti
a vzdorně vrátit násilníku žití!
142
OBSAH:
I. „Děti“7
II. Hrdina5
III. Případ paní Anny S.25
IV. Čekanka33
V. Digitalis49
VI. Beatus ille...63
VII. Vlasy81
VIII. Toska105
IX. Horror vacui121
X. Sestra Sylvia137
E: tb; 2004
[143]