Říkají: peklo – ale peklo jejich
s červeným ohněm, rozžhaveným vzduchem
by bylo bývalo nám dobrodiním
v tom, co jsme žili! Říci hlad a zima,
toť slova, slova. Prodělat je musí
tam člověk v nekonečných ruských pláních –
pak zachvěje se, když je náhle slyší!
Kdo tušit mohl, co nás všecko čeká,
když přišel rozkaz, vytrhnouti z Moskvy!
Den jasný byl a říjnové to nebe,
jak u nás bývá, prořídlé a modré
a nad spáleným městem vznášely se
vran miliony s odporným svým skřekem.
A v ulicích a branách bylo hlučno:
Tu valili se pěší, jezdci, vozy,
drnčela děla, temně hřměly bubny,
Francouzi křičeli a Němci kleli
a Taliáni volali k všem svatým
a k Madoně zas syni Hispanie –
vířivým trhem moh se zdát ten trouble
všech uniforem Evropy té širé.
Na hlavní věži kremelského chrámu
pár našich lezlo k velikému kříži,
jenž pozlacen nad širou Moskvou zářil –
před sedmi týdny, když jsme táhli k městu,
kde jaké oči spočinuly na něm
znaveny letem po klikatých střechách
a pestrých báních rozlehlého obra –
teď chtěl jej císař odvézt do Paříže
a vztýčit dát na domě Invalidů.
Mrak řvavých vran se nes nám nad hlavami
i stále potom, když se rozevřela
pláň ruská před pohledy očí našich –
ach, přeletět ji moci, jak ti ptáci,
a ocitnout se rázem ve Francii –
kde kdo tak myslil, kde kdo z nás tak toužil.
A nikdy dosud, v žádné cizí zemi,
jsme tak se na shledanou netěšili
s našimi doma, jako v tomto Rusku:
my vzpomínek jsme nesli nebývalých
a darů vzácných – neb když město vzplálo,
dovolil císař vojsku brát, co dalo
se vyrvat ohňům, tak jsme vraceli se
jak překupníci z asijského trhu:
ten kožich nesl, ten zbraň vykládanou,
ten koberec, ten samovar, ten obraz,
na plecích klátily se plné lahve,
na bajonetech byly nabodány
slepice, husy, selata i ovce,
zásobní fůry byly přeplněny
nábytkem, šatstvem, zrcadly a lustry
a kapsy naše vzduty byly šperky
a penězi, jež v palácích jsme našli –
v své tornistře k prasknutí přeplněné
– když byl jsem vyhodil z ní bílé spodky
a gardový svůj kabát pro parádu –
já kořalku měl, rýži, zlatou hvězdu
brilanty posázenou, dvacet lžiček,
jezdecký damský oblek ze sametu,
kříž stříbrný a obraz, jehož malba
ze stříbrného plechu vyzírala,
pak hedvábný šat ženský, odkuds z Číny –
ach, jak jsme záhy potom dráhu naši
šperkovat začli všemi těmi věcmi
a vraceli té ruské zemi všecko,
což jejího jest! Jak jsme přidávali
i ze svého a když jsme vydali se
a neměli už nežli holý život,
ta krutá barbarská zem loupila nám
i holý život!... Byli jsme už v dálce
a za námi to město být se zdálo
kamenů bílých spoustou nakupenou,
když z něho třeskná rána zaduněla
jak pozdrav poslední: hrad carský Kreml
byl naším vojskem vmeten do povětří.
A my šli k jihu, císař volil dráhu,
jež vedla krajem dosud nezpleněným –
však tu, u Jaroslavce, stáli Rusi,
místokrál Eugen už se vrhl na ně,
leč císař odtroubit dal, ústup kázal
a poručil se vrátit k oné cestě,
jíž přišli jsme – zlé znamení to bylo,
že nenadále začal šetřit námi!
Tu byly stopy dosud nesetřeny,
jak zůstavil je marš náš ondy k Moskvě:
silnice rozježděné, pole zrytá,
vesnice spálené a liduprázdné,
rozbité vozy, lafety a děla,
jichž černé oko dívalo se vzhůru,
zdechliny koní zpola ohlodané,
s nichž vrány vznesly s mrzutým se láním
a v pravo, v levo pláně, jenom pláně.
Dny byly svěží, slunce mdle se lesklo
a jinovatka obláčela stromy
a lehala nám do vousů a do řas,
když na svých tornistrách jsme v poli spali.
Pak na tu borodinskou pláň jsme přišli –
oh, strašná dílna naší ondy práce!
My tehdy pohřbili jsme svoje mrtvé,
leč deště sešlehaly příkrov hlíny,
a nyní čněly lebky, ruce, nohy,
jak žalobu by vedly k líci nebes,
ven z černé země. Nepohřbení Rusi
leželi v kupách, lístky sporé trávy
k nim vinuly se, jakby přikrýt chtěly
ruk lidských dílo šatem milosrdným.
A rezavé tu válely se pušky
a šavle, přilby, kyrysy a čáky,
pár děl tu bylo v zemi zabořených,
rozbité vozy, koňských mršin spousty –
my letem spěli páchnoucím tím místem
až k redutě, již tenkrát jezdci vzali
a která Caulaincourta život stála,
– však je též hrobem jeho – za ní vzplály
tábora ohně. Říčka byla v blízku,
však voda nepotřebna, bylať plna
hnijících mrtvol – šli jsme proti toku
tři kilometry cesty, než se dala
k vaření užít. – Nebylo nám lehko
na místech slávy naší, rádi vstali
jsme druhého dne ku novému marši
a šli jsme, šli, až k opatství jsme přišli,
v němž naši ranění z té bitvy byli.
Shledání bylo radostné, kdo mohl,
vstoup ve svou řadu, dostal svého koně,
ty druhé na vozy dal vložit císař –
(leč lupuchtiví markytáni znali
jich tak či onak zbýt se cestou někde –
kdo dál se staral?) K třicátému říjnu
pad prvý sníh. Já mašíroval vzadu
a viděl spousty: vozy zapadaly
v bezednou cestu, kola lámala se
a tu se vyvalily vnitřky jejich:
obrazy, lustry, nábytek a šatstvo,
talíře, šálky, gobeliny, knihy,
tak vzácný salon, celý splundrovaný,
tu mokval v blátě. Zdvihl jsem pár knížek –
Jean Jaquesův Emil, spisy Voltairovy
a Přírodopis Buffonův – jich vazby
z rudého maroquinu umné byly
a s tiskem zlatým. Jídla ubývalo,
zásoby naše byly vyčerpány,
na koně došlo. Polévky jsme měli
z koňského masa, koňské maso pekli
jsme večer na šavlích a bajonetech.
I kázeň vojenská se uvolnila:
už nedbalo se valně hlasu trubek
a jednotlivci, ba i celé čety
při ohních zůstávali v polospaní
a nepomohly domluvy a hrozby.
Byl listopad – den třetí nebo čtvrtý –
ba, člověku už začal mizet smysl
pro dny i týdny – jeden jako druhý,
bělavý, mrazný, hrůzně jednotvárný,
nač počítat je? – namáhavým maršem
jsme došli v Dorogobuš. Město pusto,
zdi spálené nám skytly úkryt jakýs
před kousajícím větrem. Mdlí jsme byli,
že ani koně nikdo ukrást nechtěl,
neb touha usnout byla větší hladu.
Mha byla. Bubeníci bili v bubny,
by opozdilcům tábor označili,
dvě hodiny nám do snů hřměl ten rachot,
a já snil o parádě v Tuileriích –
a o císaři – o francouzském nebi –
tu křik nás vzbudil: matka Margarita,
muž její holičem byl regimentu,
dostala chlapce... my jsme všichni vstali
a každý udělal, co dělat mohl –
náš plukovník ji přikryl vlastním pláštěm,
já rýži rozdrtil a kaši vařil
a nejstarší náš sergeant dítě pokřtil
na jmeno Napoleon. K aféře té
se zatoulaný medvěd nachomýtl,
my vítali jej krátce, ale hlučně
a v příští hodině jsme matce dali
polévku z tlapek – libovala si ji.
Ten huňáč vůbec kavalír byl vzorný –
i nám dal generosně velký banket
a křtěnci nechal kožich na památku...
A pak se šlo. Den zahalen byl mlhou,
rty přimrzaly, v lebkách tuh nám mozek,
až metelice spustila se náhle
a bičovala obličeje naše,
a my jsme šli – ne, my se potáceli
jak stíny bezmocné v tom bílém chumlu;
když padl někdo – nikdo neohled se,
vždyť těžko říci, zda kdo vůbec myslil,
vždyť v hlavě bylo studeno a pusto,
hned hlucho, hned zas různých zvuků plno:
povely trubek, dalekých zvuk zvonů,
hučení proudů, tony jemné hudby,
dusoty kopyt, pění skřivánkovo,
děl dunění – co mžikavý zrak hledal
jen pudem sled před námi jdoucích houfů,
by nezabloudil. Bez signálů někde
se zastavila potom špice vojska
a druzí docházeli jako ovce –
a to byl oddech. Zaplály pak ohně
a ožil jazyk. Staří vousáčové
od pyramid a Slavkova a Jeny
hlasitě kleli na Rusko a mrazy
a hlavně na malého desátníka.
Těch vzpomnělo se, kdož nám padli cestou.
Třel obličej se, dupalo se o zem,
ten onen šel a ukrad někde koně,
krev chytala se v naše polní kotle
a vařila se. A zas šlo se dále –
jen pryč, jen pryč z té zmaruplné země!
Kozáci často zakroužili kolem,
zahvízdly kule, sahali jsme k puškám
a vraceli jim olověný pozdrav,
až vzdálili se. Vše se uvolnilo
a promíchalo: nebylo už pluků,
divisí, brigad, přestal signál bubnů
a přestal budíček i rozkaz přestal.
Šel každý, jak chtěl, šel i, kam mu libo
a chtěl-li zůstat, nebránil mu nikdo.
Styk kamarádský přestal, s nedůvěrou
druh zíral nyní k bývalému druhu,
a vědět o něm, že má kdes kus chleba –
to stálo život. Tohleto jsem zažil:
stojíme zase jednou v mrazné pláni,
den zašeřen už, náhle zavadí mi
cos o čich, jako vzácná vůně chleba –
já obrátím se – v kožichu tu kdosi –
chci na něm kousek – zapře – chci mu platit –
i zapře opět – rozpálím se vztekem
a vrazím jemu kolbou do kožichu –
hle, chleba vypad, celý pecen chleba!
já skočím po něm, ale předešli mě,
už vidím jenom klubko lidí, pěstí –
a náhle vynoří se ruka s chlebem
a člověk vstane, střásá druhé, prchá –
my všichni za ním – jako psi jsme vyli –
ví bůh, kam zašel a zda měl co z toho...
A jednou zase do lesa jsem zašel
a vidím: v prorvě oheň, nad ním kotlík
a člověka, jenž palašem v něm míchá –
já dýchat nikdy nebál se jak tehdy
a nikdy tak se netřás rozčilením
a nelez takou opatrnou chůzí,
jak v této chvíli. Vskočil jsem mu na šíj
a mrsk jím stranou, uchopil jsem kotlík
a běžel, až mi došel dech a síly –
pak lup jsem prohled – brambory, ó bože,
snad deset, dvanáct! Vařeny už skorem.
Šest jsem jich snědl, ostatní dal v torbu
a vrátil jsem se. V noci probouzel jsem
se blažeností nad majetkem vzácným
a jezdě stuhlým prstem po tornistře
já čítal je a laskavě je hladil.
Mráz svištěl v noci této – když jsme vstali
– ach kolik zůstalo jich zase ležet
na kámen skřehlých! – vyňal jsem svůj poklad
tak opatrně jak bych krad jej komu
a kousnu – zemák oblázkem je tvrdým,
mě zub to stálo! Plakal jsem jak dítě
a klel jak pohan. – Tížily mou torbu,
já vyházel je. – – Bože, jak jsme řídli!
Den co den ráno u vyhaslých ohňů
jsme nechávali ležet stohy mrtvol
a smrt už konečně nám sevšedněla,
že ani pohled o ně nezavadil.
I matka Margret ztratila své dítě:
chce jednou z jitra podati mu prsu
a bylo mrtvo. Jak kus ledu tvrdo.
A šli jsme, šli. A vítr od severu
nám tlačil v boky, smýkal tělem naším
po zmrzlém sněhu, pronikal nám šatem
a rozleval se jako mrazná voda
po vyhublém a chorém mase našem.
Ten onen klesl – bez hlesu pad k zemi
a přivřev trochu zapálené oči
už nepohnul se. Někdy praskla rána
ti u hlavy – a člověk hlavy nezdvih,
neb věděl, že si někdo kouli vpálil
v bezradnou lebku. Vlekli jsme se těžce,
zem ruská snula se nám pod nohama,
zem nekonečná, ledová a hrozná.
I císaře jsme jednou uviděli:
šel, o březovou hůl se opíraje
a hleděl k zemi. A ti vousáčové,
ti od pyramid, Slavkova a Jeny,
ti stoupli stranou – v očích plno slzí.
– Jak žebrák jde tu! – vydychl si jeden.
– A pán tak mocný! – zahovořil druhý.
– Náš Caporal! Náš císař! – vzlykl třetí.
A někdy slunce ukrutné a rudé
vyplulo na mžik ze špinavých nebes
a jeho světlo vždy se zdálo přidat
jen ostřejšího mrazu. Zlé to slunce
tak výsměšně a potměšile zřelo
nám do tváří, že člověk sto měl chutí
ten drzý oranž probít bajonetem
a třísknout jím, až rozlít by se v kusy.
A noci byly: někdy jasné tiché,
pláň do dálky se táhla v pološeru,
sníh svítil na ni. Hvězdy třepaly se
a měsíc malý trčel na nebesích
výš nežli jindy, jeho světlo lilo
mráz třeskutý nám do očí i údů.
Ze starých stromů podél cesty chvilkou
se ozval praskot. Celé smečky vlků
těkaly jako stíny po povzdálí
a zříce jiskřícími zraky k ohňům
hladově vyly – dočkaly-li jitra,
pak viděly, že nečekaly darmo:
v těch nocích Smrt chodila zhasínajíc
blikavá světla ubohého žití,
však těla bezduchá tak tvrdá byla
jak brambory mé. Byly zase noci,
kdy pro mhu prst neviděls před očima
a mha ta hustá byla jako mouka
a dýchala se jako střípky ledu
a prolízala šatem jako voda.
Já pozoroval, že nám důmyslně
jít za jezdectvem dali v dalším marši,
to proto, že když koník pozbyl jezdce,
dál veden nebyl – stál, jako by čekal,
až přijdeme. A stáli bez pohnutí
koníci bědní, bez hlesu si dali
v krk vehnat šavli. Zmrzl-li dřív který,
pak žádný palaš nemohl jej protknout,
byl jako kámen. Jednotvárnost hodů,
kde koňská krev se střídá s koňským masem,
se brzy zhnusí – nemožno vám líčit
tu chvíli, kdy se sedí u plamene
a přivře zrak – a člověk představí si
kus chleba, talíř kypré zeleniny,
skopovou kýtu, puding, sklenku vína –
vztek bezmocný vám vžene slzy v oči
a maně zaklejete... A což v posled,
když se i koníků těch nedostává
a mručícímu žaludku se pošle
hrst sněhu, rozkousaná kůra břízy
či řemen z torby! Přišlo to i horší...
Nás hlouček bylo. Šli jsme pohromadě
a tábořili spolu kolem ohně –
ne z přátelství, jen pudem jak ti vlci,
že smečce lehčej žít než jednotlivci:
spíš kůň se lapí, zabije se rychlej
a zatím plamen rozdělán už hoří –
však jeden po druhém jak lupič zíral
a pro sousto by druha druh byl trhal –
jak vlci právě. Pak jsme choulili se
kol hranice – a kolikrát jsme do ní
ty polozmrzlé nohy naše kladli
a necítili, že je oheň žere!
Ba, tak je důkladně tam vsunul mnohý,
že mrtvolou byl ráno ohořelou –
ne, člověk neví nyní ve zpomínce,
co příšernější bylo: dny či noci...
A šlo se, šlo – kam? Mrtvol celé řady,
obrané kostry koní, trosky vozů
a odhozené zbraně hlásily nám
směr cesty naší. Nikdo nezastavil
se nad soudruhem padlým, jako nikdo
se nevyptával toho, kdo k nám přibyl.
Tak bylo nás hned dvacet, hned zas deset
a večer patnáct. Už se nemluvilo.
A oči naše byly zapáleny
a strašně vyzíraly z rudých víček
a poloslepí byli jsme jak krtci,
a tak jsme vlastně ani neviděli
omrzlých nosů, upadaných uší
a prstů visících na kouscích kůže –
a kdo by viděl, lhostejným by zůstal,
vždyť lhostejno nám v posled bylo všecko
a jenom pudem zvířecím jsme ještě
se starali o holé živobytí.
Jen jednou jsme se stali zase lidmi:
tak jdeme – nevím, kolik nás tu bylo –
a náhle někdo v blízku kdesi vykřik:
– Pro dříví! Honem! Císaři je zima! –
To rázem zburcovalo duši naši
a všichni jak jsme byli – honem v lesík
a dříví rveme umrzlými prsty
a snášíme je k Němu na hromadu.
Nám bylo volně, zmizel hlad i zima,
když mnul si ruce nad praskavým ohněm
a nohy hřál si dávaje je lízat
střídavě bujným jazykům těm zlatým.
Pak odstoup, mameluk mu přines buben,
sed na něj. Přišli s prapory a orly
a začali je házet do plamene –
On zakryl oči dlaněmi – my stáli
jak při parádě, vznesli prsty k čapkám
a vzlykali jsme jako staré báby.
A Rusové? My viděli je časem.
Ne jako vojsko, ale jako lovce
nás hladových a zimou skřehlých vlků.
Na konících svých kol nás poletali
a lapali nás, plundrovali, hnali
v hloub země svojí. Rána často třeskla
i kopí pracovalo – zabíjeli
ty bezbranné, jichž pahýly ruk zmrzlých
už puškou nevládly a jejichž kapsy
bez zlata byly... Kde však naši stáli,
tři proti padesáti, pušky k líci –
tu odletali zbaběle jak supi.
U Krasnoj čtyři tisíce nás bylo,
jich na sto tisíc, my je rozprášili,
my hladovící chvějné stíny lidí!
Čest našich zbraní sedí na té cestě,
je hrda, vítězna a nezlomena,
ji nezničilo ledové to peklo,
jen nás. A nás též pouze ono,
ne Rusové. Ne um a síla lidí,
však elementů vztek a Osud. Osud.
Kde kdo tak cítil. Byly dny, kdy mrazy
mírnější byly, kdy se myslit mohlo:
a v takových dnech my jsme proklínali
a pěstmi hrozili kams – ne těm Rusům,
vždyť konečně též hladověli, mrzli
tak na vlas jak my – klnuli jsme nebi
a tomu Osudu, jenž mraznou pěstí
bil v naše řady, jemuž žádným vzdorem
a odporem se nedá odpovědít,
leč ztrnulostí onou, již má ovce,
když k porážce jde. Jím jsme padli pouze,
On sílu naši zlomil. On zbil reky
od pyramid a Marenga a Jeny,
z hor Portugalských, planin Hispanie,
od Wagramu, od Eylau, Borodina –
On jediný, ne svět. On, Osud, Osud.
A šli jsme, šli. Tak při západu slunce
znavení vesničané volným krokem
se trousí z polí prachuplnou cestou
k své dědině – nu, kulhá tento obraz,
velice kulhá, snad jen trousení to
je správným slovem. Plukovníci šli tu,
jichž pluk se ztenčil na pět, na šest lidí,
a divisionáři bez divisí
a maršalové bez armádních sborů,
bez koní jezdci, dělostřelci bez děl
a zásobníci bez zásobních vozů –
společnost bídy! Ach, dny listopadu,
dny zoufalé, dny tvrdě zašeřené,
z nichž každý nocí mrazivou se stane,
než rozkouká se! Půda byla kluzka
a lidé padali, by nepovstali.
A v nocích nevlídných se hledal nocleh,
zdi vypálených stodol, pustý špýchar,
či val nějaký – místa ta by mohla
vyprávět o scénách a o divadlech,
že hrůza posluchačům zježila by
vlas každý hlavy – ale kdo byl při tom,
ten mlčí raděj... člověk nerad vyzná,
že doved provést skutky hodné šelem,
by trochu ulehčil si bídu žití...
Tak šli jsme, šli. A byly metelice
a byly mlhy jako bílé moře
a byly mrazy. Cestu lemovaly
nahoře k nebi ojíněné břízy
a dole – krok za krokem taký obraz:
tu kůň a kolem něho v houfu všichni,
kdož bodcem nebo palašem si chtěli
kus masa vybít z něho – marno všecko,
kůň tvrd byl jako železo a oni
teď také byli jak železo tuzí
a v sklených očích ležela jim hrůza,
památka žití. Nebo vůz tu trčel
a z nitra jeho vyvalil se obsah,
jenž k smíchu by nás ponoukati mohl
v tom našem stavu: ruční mlecí mlýnky,
kyrysy nové, pánve na pečení
a číšky na kořalku! Však v té bídě,
v níž štěstím bylo najít rudý rampouch,
krev koňskou zmrzlou, my se neusmáli
těm věcem přepychovým. Šli jsme dále
a ležely tu lafety a děla,
zbraň odhozená, tornistry a přilby
a mrtví, mrtví – všichni kost a kůže.
Šli bez hluku jsme – jenom někdy vybuch
ten onen hlučným křečovitým smíchem
a zavrávoral – to byl také konec,
to smích byl Smrti. Nevšim si ho nikdo.
A potom Berezina! Berezina...
Zde zlomyslný nelítostný Osud
smrtícím vtipem překvapil nás v posled.
Mráz polevil, sníh roztál, proudy řeky
se valit začly ledem nepoutány –
a mostů nebylo! A kolem Rusi!
Tři armady nás semkly v polokruhu
a řeka proklatá nám byla v čele!
Teď poleva, kdy třeba bylo mrazů,
teď vody spoušť, kde led měl dáti přechod –
proklatý Osud! Nabil jsem svou pušku –
to pro Rusy a nabil jsem svou pistol –
pro sebe potom. Na více se nezmoh
ten mozek v lebce mojí. Pochybuji,
že druzí si i tolik vymyslili. –
A splynulo tam vše, co zbylo dosud
z armády slavné. Všichni bleděžlutí,
zarostlí divě, oči v hloubi důlků –
strašidla bědná. Bez rad, bez myšlenek,
svěšené hlavy – ustrašené stádo
kdes nenadálou bouří překvapené.
On jediný, On císař, viděl, myslil
a jednal za nás. Kterak vyvedl nás
z té ruské pasti, jak nás doved k místu,
kde pionýři naši v mrazné vodě,
co plovoucí kry bily v těla jejich,
stavěli mosty – nedovedu říci.
A bylo odpoledne, mosty stály
a začal přechod. Nanovo zas mrzlo.
Já zimnici měl. Zahalen v svůj kožich
na trámu jakéms na břehu jsem seděl
a tupě zíral na vlnivé masy.
Tu zahřmí děla – zde i tam – to Rusi
jsou v křížku s našimi – a jejich kule
sem zaletají – vidím vše jak ve snu –
proud lidstva strašný vyvalí se k mostu –
zkřivené tváře – rozevřené oči –
zdvižené ruce – rvou se – tlačí – tísní –
a s mostu sypou se jak zralé hrušky,
když stromem třeseš – voda polyká je –
a někteří se na krách zachytili
a plují chvíli – až kra obrátí se
a sesype je – vidím vedle sebe,
jak voják jeden z tornistry své bere
parádní oblek – převleká se chvatně –
pak upře na mě šílený svůj pohled
a směje se – a kule bijí v lidi
a tvoří prostory – mdlé oči moje
se zavírají – zdvihnout se mi nelze –
a v ztrnulou mou mdlobu duní rány –
povely jakés – nářek úpěnlivý –
až ztichlo všecko... Otevřel jsem oči.
Noc byla. Na nebi se třásly hvězdy.
A mrzlo krutě. Spousty černých postav
ležely kolem – mrtví se spícími.
Já vstal a vrávoraje bral se k mostu –
pár pionýrů střeží jej – a jinak
je liduprázdný – jeden z nich mi podal
pálenky doušek – neznámý ten voják
byl dobrodincem největším v mém žití –
já prsten dal s kamenem, jenž duhou
hrál v mléčném lesku – nesl jsem jej z Moskvy.
A tak jsem přešel kletou Berezinu...
Mé síly vracely se. Touha žíti
a uvidět svůj domov ve Francii
prochvěla najednou mou skleslou duší
a vzpřímila ji. Rozhlíd jsem se kolem:
hle, dům tak v dálce, před ním hoří plamen
a černé postavy kol míhají se –
Já zamířil tam: oficíři naši
u ohně pohrouženi byli v mapy
a v domě, barák dřevěný to bídný,
nocoval císař. Zahlídl jsem oknem
jak sedě opírá si čelo dlaní
a hledí mechanicky v plochu stolu.
Adjutant jeden rozkázal mi jíti
tím a tím směrem, tam a tam se hlásit –
ach, jak zas příjemno mi bylo slyšet
vojenský rozkaz! Byl jsem sláb a hladov,
však šel jsem s chutí. Maršal Ney tam velel,
armády pýcha. Rozbřesklo se ráno,
my vstali, jako na budíček kdysi,
my řady utvořili, jako kdysi,
a já, jak kdysi, na pravém stál křídle –
jen vzhled náš nebyl jako býval kdysi:
zarostlí všichni jako lesní muži,
hubení, žlutí, zapálené oči
a místo uniforem kůže, šátky,
kožichy, houně – na nohách pak hadry.
A přece bylo jaksi lehčej, volněj
těm duším našim v starém řádu nyní!
Na levo od nás dole Berezina
se táhla had jak hrozný bařinami
a mosty byly zase plny lidí
a ruské kule zase bily v masy –
příšerný obraz! Rád jsem byl, že povel
nás ku předu hnal – zde též stáli Rusi...
A nyní Rusi, Rusi, stále Rusi –
dne nebylo, by nebyli nám v patách,
či v boku, v čele – my jsme kryli ústup
armády naší, my je zdržovali,
my časem k útoku šli, zpět je hnali,
my, chuďasové hladem, zimou zkřehlí!
Ví bůh jen, co to světlo našich žití
živilo ještě! Maršal Ney nes pušku
jak prostý voják, bil se bajonetem,
stál na stráži, když my jsme padli k spaní,
žert jeho, zaklení a pohled, rozkaz
nám hlavy vzpřimoval a držel šíje.
Nic krásnějšího neviděl jsem v žití
nad chvíle ty, kdy stál on, černý prachem,
v rozbité uniformě, a přec pyšný,
jak věděl by, že na ramenou nese
Francie slávu, stále svěží, silný,
a sotva komando dá bodákem svým,
hned pušku k líci přiloží a pálí, –
a den co den tak, ničím nezmožený
a den co den tak bodrý živý oheň!
U Kovna, když jsme přecházeli Němen,
stál poslední na kamenném tom mostě,
poslední ránu vypálil – ne Rusům,
ti ustoupli včas – ale ruské zemi
a ruské zimě, Osudu a nebi,
pak puškou mrštil do zelené vody
a hlasitě vzkřik: Teď je dokonáno! –
Mám povídat vám, jak jsem zaplakal si,
když v teplé polské jizbě chléb jsem dostal
a sklenku vína? Že bych byl pak v noci
své čisté lůžko s peřinami nechtěl
zaměnit s všemi trůny evropskými?
Kdo pochopil by? Pánové, z vás nikdo –
jen chuďas někde, který ví, co značí
jít v listopadu z Moskvy do Paříže...