Děs mrazivý nás pálil na duších,
když krutá tragedie „Vláda tmy“
kru srdcí nejtvrdších a nejhlubších
i se surových vášní závraťmi
svým dějem odhalila oči vidu
a zjevila: tak vládne temno v ruském lidu...
Tak líčen bědný mužík za stara,
když ještě v celé Rusi ohromné
zněl mocně hlahol: „Život za cara!“
Však v hrdě světlé době přítomné
ne rodina, jak v truchlohře, jen jedna,
však velká „svatá“ Rus – jak zvrácena, jak bědna!
Teď zní to: Život za chtíč Furií,
těch nejprv carskou krví opilých,
těch, jež krev milionů vypijí,
než spadnou se svých stolců prohnilých.
Ó, jaké vraždy, padoušstva a hnusy
v tom dnešním divadle, v té tragedii Rusi!
Sám Ivan Hrozný, tak jak vladařil,
jak proslul ukrutenstvím zločinným;
dnes kdyby mezi ďábly Ruska žil,
jen šprýmařem by zdál se nevinným!
Tak Satan nesmál se, jak teď se šklebí;
tak nikdy nekřičely kletby marně k nebi...
Zběř vrahů věstí světu spásy báj,
jež, upředena ze bludic a z tmy,
chce násilím děj lidstva ve svůj ráj
hnát přes mrtvoly, bahnem, propastmi,
však vůdcům těm se kolo dějin smeklo,
a výprava se řítí přímo v poušť a v peklo. –
I navrací se paměť k „Vládě tmy“ –
v to sprostných provinění divadlo;
tam hřích se chvěl nad svými obětmi,
tam svědomí přec v duších nezchřadlo,
neb vrah, jejž v nitře žrala výtka hrozná,
štván mukou, rozhodl se, že svou vinu dozná.
On zpupnou hlavu sklonil, on se kál
a činem očistným svůj zmírnil pád.
Dnes – – vláda tmy jen běsní dál a dál
a žádný velekat se nechce kát,
jen samozvaná hrůzovláda zuří,
a zvůle s tyranií, sobství s pychem duří.
Tmy vládci dosud do své arény
štvou davy zoufalců a rebelů.
Ti v kořist pro hladové hyény
jdou na smrt bez soudcův a ortelů.
V tmy vládcích hnutí kajícná jsou něma –
a tragedie ruská ještě konce nemá...
Kol tma je příšerná. Kdy přelije
se hrůz těch ničivých již přemíra?
Sleť k hynoucím, ó dobrý genie,
děs odplaš jak zlý sen, zdrť upíra,
jenž ssaje žití dech a sílu dusí!
Ó prostři světlou peruť nad nešťastnou Rusí!