Ten nepříslušný potlesk obecenstva
byl včera v divadle až urážlivý.
De Rémusat, je vaší povinností
bdít, aby ticho bylo, zvlášť když není
k potlesku příčin. Sire, byl jen to rozkaz
Vašeho císařského Veličenstva,
by Esmenard ze starých tragedií,
a tak i z Racinovy Athalie,
odstranil místa, která zdát se mohou
narážkou nepřístojnou – Neb znám Paříž
a Francouze své. Veršům nejvzácnějším
dávají šumět hluše kol svých uší
a chytí ty jen obraty a věty,
jež k aferám dne připřáhnout se dají.
A právě ona vynechaná místa
publikum potleskem svým pozdravilo.
Toť demonstrace. Pro příště si přeji,
když já jsem v divadle, by ticho bylo.
Sire, přičiním se. A proč už se nehrá
ten Cyrus Chénierův? Hra ta byla
zvlášť objednána, korunovaci mou
Chénier vhodně předved na jevišti,
čímž všem, kdož v Notre Dame jí neviděli,
je popřáno přec vzácné podívané.
Proč nedává se? Sire, to obecenstvo
zdá se, že dává přednost skutečnosti,
čím je mu Persie, a čím král Cyrus,
když císaře má? Vaše žena, pane,
má nový účes – rcete jí, že řek jsem,
že onen dřívější jí lépe sluší.
A včera v saloně u císařovny
pořádek nebyl: všechny taburety
dam paláce stát mají v polokruhu
za křeslem panovnice – včera byly
jak stádo, když se s pastvy domů hrne.
Sire, – Nechci žádných vysvětlivek, pane,
chci poslušnost. Já Francii jsem přejal
bouřemi Revoluce rozháranou,
já klid jí vrátil. Klid se může opřít
jen o pořádek. A ten chci mít všude.
Ve věcech velkých, tak i v maličkostech.
Rémusat, nechci, bych byl všemi chápán,
však poslouchán být musím. Vždy a všudy.
Je odpověď tu od anglické vlády
k smírnému listu, jejž jste, Sire, psát ráčil
Georgu, králi Britanie. Svědčí
jen prostě: Chefu francouzského státu –
mír odmítají tuze nemotorně,
lord Mulgrave odpovídá – Vím už, pane,
a hloupá odpověď ta pro nás bude
vyhranou bitvou. Zítra v Moniteuru
přineste listy oba, můj i tento,
a Evropa ať soudí. Já jsem kliden.
A jejich žurnály? Jak vždycky: sprosté.
Autokrat – tyran – usurpator trůnu –
Korunu francouzskou jsem viděl v louži
a vylovil ji špičkou svého kordu
a národ francouzský ten čin můj schválil.
Kord ten mám v ruce – dovedu ji hájit.
Mám zprávy, Anglie že klíží spolek
císaře Rakouského s Ruským. Prusko
by bylo třetím. Rakousko je vždycky
chatrným žákem vlastní historie
zvlášť té z let nejnovějších. Nemá
dost na Arcole, Lodi, na Marengu –
nuž, přičiním se, by i jiná místa
dostala zvuku v dějepise světa.
A Rusko? Asiaté. Víte, že má
řad pluků pouze šípy ozbrojených?
A Prusko? Bah, už dávno nemá Frice,
a než si uvědomí jen, že stojí,
už bude ležet. Však to mojí věcí.
Co máte ještě? Velká deputace
měst italských se bere do Paříže,
by poprosila Vaše Veličenstvo
přijati titul krále italského –
Jak na vlas jim to bylo přikázáno.
Poslechli rádi a jdou s nadšeností.
Bah, kdo by nešel vždycky s nadšeností,
když přeje si tak císař Napoleon?
Dál! Věc ta popožene asi srážku
s rakouským státem. Srazíme se tedy.
A jinak? Doma? Fouché ovšem musí
zrak otevříti... On má těžká víčka,
Sire, doslovně... má tuze těžká víčka.
Vy víte něco? Sire, nic, věru pranic...
To poví Fouché tedy... Vojsko máme
v Boulogni k ráně dobře připraveno,
svět, doufám, věří, že to na Anglii?
I svět i Anglie. – Chateaubriand?
Je v zátiší svém, nehodlá už sloužit
a na cestu se palestynskou chystá.
Má svatý oheň. Škoda. – Svatý Otec?
Dal by se pohnout k cestě do Milana?
I v Italii chtěl bych jej mít svědkem,
až starý vínek králů Lombardie
dám na hlavu si. Tamější lid věří
dost na papeže. Myslím, Veličenstvo,
že po druhé se papež nepropůjčí
k diváka roli tam, kde doufal býti
zástupcem pána boha. Měl jsem svolit,
by on mě korunoval? Zapomněl jste,
že jsme přec všichni vyšli z Revoluce,
jež leccos vzala, co se vrátit nesmí?
Co dělá papež? Sire, má dlouhou chvíli,
po Římu touhu a je sklíčen cítě,
že nelze sluncím dvoum plát nad Francií.
Když zástupcem je božím, že by toužil
po vládě světské? Což by protestoval,
Řím kdybych vzal si nechaje mu vládu
ve věcech víry? Mohl by snad tvrdit,
že neděje se toto z vůle boží?
Ne. Dal by v klatbu Vaše Veličenstvo
a vyznal by, že bůh se zmýlit ráčil.
Jste kacíř, pane. Bůh že by se zmýlil?
A často, Sire, neb neomylným tady
je pouze papež. Krásně hovoříte
o hlavě církve, pomníme-li ovšem,
že biskupem jste býval. Sire, ba, býval,
leč potom byl jsem synem Revoluce,
jež leccos vzala, co se nesmí vrátit,
Bourbony na příklad a staré řády –
Jste hadem, pane. Oddaným vám k smrti.
Já zhřešil, Sire, a chci se vyzpovídat.
Co mně je po tom? Najděte si kněze.
Já podved přímo Vaše Veličenstvo.
Oh, tu chcem vědět bližší podrobnosti.
Před týdnem zažádal si jistý Lamfort
o jakékoli místo v službách vlády
Vašeho Veličenstva – Od včerejška
je tento Lamfort podprefektem v Arcis.
A to je právě proviněním mojím.
Sire, muže toho označil pan Fouché
v svém dobrozdání jako royalistu,
a Vaše Veličenstvo žádost jeho
ji označilo slovem: odmítnouti.
A jak se často stává, Sire, že nikdo
krom očí mojich luštit nedovede –
Vím, že mám trochu nečitelné písmo...
A tak jste dal mi, Sire, i tuto žádost,
bych luštil, co jste ráčil poznamenat –
A vy jste dovolil si, Menevale! –
Sire, Lamforta znám, jak by byl mým bratrem,
a hlavou vlastní za něj ručit mohu
a vím, že člověk ten je na svém místě
v oboru každé služby – proto zalhal
jsem Veličenstvu a čet ono slovo:
Dá se mu místo... Včera ráno, pane,
jsem diktovat chtěl – marně jsem vás hledal.
Mám chorou matku. Kolem páté ráno
– já předpokládal, Sire, že pevný spánek
po předvčerejší práceplné noci
podrží v lůžku Vaše Veličenstvo –
já navštívil ji, pouze na hodinku.
A Vaše Veličenstvo již v půl šesté
u práce bylo ve svém kabinetu –
Nuž, skončemež to. Milý Menevale,
barone Menevale, děkuji vám,
že chránil jste mě před nesprávným činem
– věc Lamfortovu myslím – dále: jděte
hned k matce svojí, rcete, že syn její
se baronem stal, a že císař její
jí přeje brzičkého uzdravení.
Sire, Její Veličenstvo císařovna
má zrudlé oči – Věčné špehování!
A výsledek je vždycky: zrudlé oči.
Zdá se, že Rémusat to zase byla,
jež z přehnaného citu přátelského –
Ta Rémusat! A stále ona, ona!
Je chytrá jako ďábel, zlá jak zmije –
a tohle já si hřeji na svých prsou!
Sire, zdá se, že by doslovně být chtěla
na prsou Vašich... že tam tuší jinou,
svou mstu a žízeň intrikami hasí.
Ty myslíš? Sire, vždyť víš to o ní také.
Jsou ženy, kterým rádi nasloucháme.
Nápady jejich jak proud vodometu
tryskají svěže, hrají v pestrých barvách –
toť Rémusat. A jsou zas jiné ženy,
jež uplatní se v lůžku. Nechápe to
ta chytrá zmije? – Tedy nové mračno...
A pověz, co ví všechno císařovna?
Snad všecko. Včera k večeru, když vyšels,
pohledla jaksi teskně na Rémusat
a neklid přemáhajíc hovořila
o šatech, špercích, o korunovaci –
pak náhle vyšla. Proletěla parkem
a k oranžerii – To byla ona!
Já slyšel krůčky zvenčí... Je mi líto
té dobré Josefiny! V půlhodince
se vrátila – a měla zrudlé oči.
Chci promluvit s ní. Až odejde Fouché.
Sire, po rozkazu podávám zde seznam
všech těch, kdož povýšení zasluhují.
Ah, Berceaux – hlupák, nedovede vyvést
setninu z dvora... a ten plukovníkem?
Nic. Škrtnout. Počkáme, jak osvědčí se
ve válce příští. Brizeux... Dupont... Durand...
Frisée – ten počká. Strach měl u Marenga,
já zahlíd jej, jak uhýbal se kulím.
Gerard... Geron – ne, Geronovi dáme
pluk padesátý, v Boulogni jsem viděl,
že kázeň je v něm jaksi uvolněna,
a Gerona znám, že má pevnou ruku.
A kde je Grétry? Berthiere, Grétry?
Byl se mnou v Egyptě, byl u Marenga,
z ocele voják – Majorem je v Toursu.
Majorem teprv? Grétry? Berthiere,
jsem špatně obsluhován – Grétry – major!
Sire, stačí slovo Vaše – bude činem.
Kříž legie. A pluk dvacátý pátý,
jenž v Toulonu je – nemá komandanta,
a pluk ten přeložen buď do Paříže.
Sire, už jsem napsal. Fabry... Ferard... Ferron...
ne, celý seznam ten buď přepracován.
Je řada vojáků tu s prázdnou lebkou,
a jiní chybí. Předložíte mi jej
dnes odpoledne. K službě, Veličenstvo.
Což maršalové? Augereau sype vtipy,
prý maršalů je jako apoštolů –
Přál bych si, aby Jidášem on nebyl.
Masséna, zdá se, že je nespokojen –
Má příčinu pan pašer z anno kdysi?
Sire, Masséna je vítěz u Curychu...
Snad by byl nějak zvlášť rád vyznamenán.
Ať počká – máme válku přede dveřmi,
z níž mnohý jako vévoda se vrátí.
A maršal Murat zase těžce nese,
že manželem jsa sestry Veličenstva,
nesdílí nijak její důstojnosti
co princezny – Bah, Joachim jest osel.
Sire, Vaše Veličenstvo poručilo,
bych dostavil se – Bratře, moh jsem doufat,
když jsem vás všechny, rodinu svou celou,
z dna světa toho vynes na výsluní
– jak pohádka by se to mohlo zváti –
já doufat moh, že budete stát u mne
s pocitem vděčné věrné oddanosti –
a zatím neznám po Evropě lidí,
kdož tak by házeli mi klacky v cestu
a tak se měli ke mně bezohledně,
jak vy, má rodina – Sire, já – Vy. Všichni.
Jak dohromady, tak i jednotlivě.
Vy, Josef, Elisa i Karolina,
– o Lucianu nechci mluvit ani –
i Pauletta i Jeronym – já nevím,
v té řadě komu přiřknout místo prvé.
Sire, mně jste právě přiřknouti je ráčil.
Zdá se, že ten ho vždycky zasluhuje,
s kým právě mluvím. Sire – pak vroucí díky.
Nech špičatostí. Nemám zrovna času
let tvého vtipu stíhat. Chci ti říci,
že k Hortensii chováš se jak sedlák
a žalářník. A že to musí přestat.
Sire, vím já nejlíp, kde mě střevíc tlačí.
Tos vypůjčil si z Aemilia Paula.
On, šťastný, však se zbavil ženy svojí.
Louis, bratře, hleďte, tolik málo stačí
udělat spokojenou mladou ženu:
za každý pohled, každé vlídné slovo
už vděčna je ti. Dopřeješ-li ještě
jí trochu šperku, toalet a zábav –
ráj na zemi má. Je to těžké, bratře?
Vy nakázal jste, bratře, bych se ženil –
já oženil se. Nakázal jste s Hortense –
já vzal si Hortense. To jsem ještě doved –
víc nedovedu. Mluvíš jako dítě.
Máš ženu krásnou, milou, duchaplnou,
máš syna – Ano, otcem jsem dle jmena.
Že nestydíš se vyslovit věc takou!
Sám nejlíp víte, jak je oprávněna.
Louis, kdybych v líc teď udeřil tě pěstí,
nebylo rány, jež by kdy víc měla
pro sebe práva. Tohle je tvůj důvod?
Anglický žurnál by tak mohl psáti –
A psal tak – – – potom podpatkem své boty
bych po něm šlápl místo odpovědi.
Též sestra Karolina – Víš, že ona
víc, než své hříchy, Hortense nenávidí?
Jsem bědný člověk. Odpusťte mi, bratře.
Má nemoc, které nelze vyléčiti,
jakoby černým povlakem mou duši
potáhla navždy – trpím, bratře, trpím.
Bah, přemáhej se! Vůli měj – a všecko
hned bude jinak. Slovo „nelze“ vyvrz
z seznamu slov svých. Záporů rád nemám
a slyšet nechci. Na shledanou, bratře!
Fouché, jsem velmi nespokojen s vámi.
Já uzdu svěřil vám a denně vidím,
že oprať zmítá se, což důkazem je,
že není zrovna v ruce nejpevnější.
Sire, rozumím, a přece nerozumím.
i atentátu – Talleyrand mní ovšem,
že policie má být vševědoucí,
nu ovšem, když je policie – bystrá – –
Sire, někdy policie přivřít musí
i obě oči... na příklad, když vidí,
že prvý ministr – Oh, Talleyrand že –
– že prvý ministr si platit dává
za různé líbeznosti cizím státem –
Fouché! Tři miliony franků, prosím,
smím-li tu cifru udat Veličenstvu.
Toť z Bavor! Sire, vy víte vždycky všecko.
Dost o tom. Chci vám vlastně důtku dáti,
že nemáte dost pozorlivé oko
na emigranty – Sire, vím, vaší touhou
že bylo vždycky spojit ve Francii
to vše, co bouřné časy rozervaly.
Je řada lidí, děti staré šlechty,
kdož netroufají sobě přímo přijít
a složit vůli svou, Sire, k nohám vašim,
tož při zastávce vstoupí do mých dveří,
jak rekruti, když k odvodu se staví.
Já prozkoumám je, základy jim vpravím
nového císařského reglementu –
a teprv potom dovolím si předvést
je očím svého císařského pána –
což Talleyrand zve: Fouché kuje pikle
zas s emigranty... Víte, milý Fouché,
co chtěl bych jednou? Otevřít vám lebku
a vidět mozek její v plné práci – –
A viděl byste, Sire, jak věrně slouží
dnem nocí jen Vašemu Veličenstvu.
Bah, frase! Fouché, uviděl bych mozek,
jenž, kdybyste byl současníkem Krista,
by myslil, třicet stříbrných že málo –
– – mlčíte? Jak ten, jemuž ukřivděno.
V Palais Royal zas byla demonstrace
včerejší noci: jistý Lebrun řečnil
tam o Brutovi, volné republice – –
v St. Antoine se včera dopoledne
odvážil člověk, Pierre Petit jmenem,
kamenem hodit, když šlo vojsko mimo,
po orlu pluku – vojsko o tom neví,
já vím však – – Madame Staëlová zase
je v Paříži, a včera v St. Germainu
jí vystrojen byl royalisty banket,
ač na obvodu čtyřiceti mílí
má zakázánu moji residenci – –
v St. Germain taktéž bydlí jistý Mayer,
Prus z Magdeburgu, recte je to Smiles,
anglický kavalerist, při tom špion –
a takhle vyhlíží má policie!
Já, císař, musím tohle vykládati
ministru svému! Jenž si troufá dodat,
že tento seznam Jeho Veličenstva
jest neúplný: onen řečník z Royal
je důvěrníkem mojí policie
a vyzkoumat chtěl duše po kavárně –
a byl by býval málem dostal výprask.
Ten Pierre Petit neškodným je bláznem –
dnes sedí v chorobinci. Madame Staël
k mé radě kvapně opustila Paříž
již před banketem. A pan Mayer-Smiles
byl dneska ráno velmi záhy vzbuzen
a předán námi vojenskému soudu...
Ach, těžko sloužit takto zeměpánu,
když zeměpán má miliony očí
a přítomen je všudy jako Pánbůh –
leč Fouché troufá si i tady sloužit.
Ba, Fouché ví, že včera k podvečeru
osobnost jistá... v čelném postavení
při dvoře Veličenstva... měla schůzku
se slečnou Fleury... Fouché ví, že bylo
to v oranžerii... Dost. Jděte, Fouché.
Co značí zas ty uplakané oči?
Víš, že rád nemám smutných obličejů!
A kdo je živitelem pláče mého?
Ty víš, že já jsem pouze slunečnicí
a ty mým sluncem – Mýlíš se, mé dítě,
ty miluješ mě obavou jen, hrůzou
a žárlivostí – Tak ty zveš to; ovšem,
já vím, že neštěstím mým jsou ty city
a budou k mému poslednímu dechu.
Mluv, co to bylo včera? Já vím všecko.
Já vím, že v oranžerii to bylo –
ta podlá Fleury – minutu být nesmí
kol osoby mé – ničemná ta bytost –
Dost, Josefino. Jednou pro vždy: dosti.
Jsem syt už špehů tvých a tvého pláče,
a ponižuje mě ten věčný dozor –
chci pokoj. A co dělám, mou je věcí.
To je tvá láska! Tvoje milování!
Mlč, Josefino! Bohužel mám pamět,
jež umí odpouštět – ne zapomínat.
Víš, tenkrát, když jsem z Egypta se vrátil –
ach, měl-li muž kdy který tak rád ženu,
jak já tě, Josefino! Pamatuješ?
A byly-li kdy komu oplaceny
ty city, jak mně tenkrát, Josefino!
Tys byla ta, jež zaškrtila všecko,
co bilo pro tebe v té hrudi mojí!
Tys dala tenkrát jedu mému jaru,
tys zabila mou víru nejen v sebe,
však v lidi všecky... Sežehlas mou duši –
teď je v ní prázdno. Zvyk jen zůstal jakýs,
však zvyk ten, Josefino, nepodceňuj,
je silnou páskou... vždyť jsem povznesl tě
na první ženu Francie a světa –
Ah, není tvora bědnějšího v světě
nad ženu, kterou sešlehá muž bičem
spleteným z hříchů její minulosti!
Já vím to... já to denně živě cítím.
A tomu Arab říká Kismet. Osud.
A myslíš, že je slastí pro tu ruku,
když takým bičem vládnout může? Myslíš?
Víš, odpustil jsem. Nemám vlastně práva
minulost budit. Však jsem nevolal jí
za soudce, jenž by pronášel zde ortel.
Ať poví pouze, cos ty tenkrát vzala
na účet klidu mého... suď to z toho,
jak je dnes tobě. Tys mi neodpustil!
Já odpustil ti – ale ona pouta,
jež, mínil jsem, že pojí duše naše
k věčnému celku – ta jsou zpřetrhána.
Vždyť nebylo jich. Jen mé hloupé mládí
je v snách svých mělo. Nebyla jsi tenkrát
tou, pro niž jsem až šílil, Josefino!
Tys neodpustil! Neplač, Josefino.
A uvaž všecko. Život můj je prací
a hroznou prací. A když zamyslím se
a ptám se: k čemu? – Poslední ten sedlák
v mé říši ví, proč dře se a proč žije –
má děti, jež plod námah jeho zdědí – –
co já mám? Smečku bratří svých a sester –
ty znáš je... Řekni: k čemu žiji? K čemu?
Jak ráda bych ti dala dítě, syna!
Vždyť víš. Vím. Také to je jenom Kismet.
Hnus z lidí mám, hnus časem ze života,
jenž nemá ani cíle ani smyslu,
a opíjím se prací, výší, slávou,
co Kismet můj mě žene po té dráze,
kde, zdá se mi, že ani cíle není.
Já platím na ní mýto celým žitím,
a proč to všecko? – Neplač, Josefino!
Ty žárlíš na mě... Věříš, že je možno
cit mrtvý vzkřísit a jím obdarovat
tu tvoji Fleury?... Otři si už oči!
A ukaž císařovnu, jež, mé dítě,
být nesmí člověkem. A po mých cestách
už nechoď za mnou. Já jsem já – a věř mi,
to „já“ že není nositelem štěstí.
Dej ruku mi. Buď klidna. Z toho citu
mé první lásky přec ti zbylo něco –
víc nežli zvyk – teď cítím Josefino,
že pod popelem ještě jiskry leží...
Té Rémusat tak nevěř bez výhrady.
No, ticho. Usuš oči! Nesluší ti
to uplakání. Pojď, teď budem snídat.
Ty vlastní rukou obsloužíš mě zase
jak tenkrát... v dobách štěstí... Josefino...