Filaret metropolit psal
v tom smyslu šéfu policie:
Je nutno, abych ukázal,
jak v Rusi svaté rozvrat ryje.
Vám, Excellencí, známo je
to jmeno Puškin. Básník jistý,
v němž není ladu, pokoje
a hlavně: škodliv přímo místy.
Že píše – řek mi ondy kdos –
zpěv o jakémsi ničemovi
(hle, co dnes stačí na epos!),
Oněgin zve se plod ten nový.
(Že ostatně smí ještě psát
buď věru Bohu žalováno!
Bdít censura má, bdít má stát
i car sám, vědět račte – ano –)
Což našinec hned ztiší se,
jen zeptat se buď dovoleno:
„vran hejno na kříž snáší se“ –
smí tohle býti vytištěno?!
Řeč o Moskvě prý – zatím věc
dráp čertův zřejmě v sobě kryje:
Tak Puškin, prosím, nevěrec,
ve vranách sluhy víry bije.
A já ve jmenu víry té
jdu k Excellenci v té naději,
že ujmout se jí ráčíte
a odvrátíte zkázu její.
Mně ctí je, Osvícenosti,
že dle relací censorových
dát mohu zprávu v krátkosti
o oněch vranách Puškinových.
Prý jisto je, že v Moskvě jsou
a prokázáno také blíže,
že s obzvláštní si oblibou
sedají na kostelní kříže.
Leč zakročit by měla zde
– mní censor onen, hlava bystrá –
ta ruka, která k tomu je,
tož moskevského policmistra.
Však už byl jemu nákaz dán,
by prozkoumal, jak odpomoci
a zlozvyk řečených těch vran
odstranil z úřední své moci.
Vám, Excellencí, vřelý dík,
já jist byl, pomoc vaše cenná,
že ani malý okamžik
mi nemůže být odepřena.
A malou poznámku jen mám,
snad smlčeti ji měl bych raděj –
nu což – jdu, Excellencí, k vám,
jenž nikdy nezklamal mou naděj:
Hle, učí filosofie
se na vysoké ruské škole –
zvyk z Evropy to shnilý je
a pro nás neštěstí vždy holé.
Proč? K čemu? Nedal-li sám Bůh
ve Svatém Písmě klíče k všemu?
Co vyhloubat chce lidský duch?
A není rouhání to Jemu?
Já maličkost tu k úvaze
zde dávám Excellenci vaší –
neb toť už v mojí povaze:
vše k spáse svaté Rusi naší!
Vždy oddaný vám služebník
vám píši, Veleosvícený,
zvlášť vzdávaje svůj vřelý dík
za pokyn vlastenecky cenný.
A vděčna musí být vám zem
a jmeno vaše velebeno:
dnes bylo ze škol úkazem
hloubání všechno odstraněno.