Sire, dojat láskyplnou pozorností,
jíž poctívá mě Veličenstvo Vaše,
a opravdovou zbožností, již jeví
Francie, církve nejmilejší dcera,
kdys ztracená a zase nalezená –
neváhám říci, že z dnů dosavadních,
jež dopřál Hospodin mým spatřit očím,
jsou tyto nejkrásnější. A tím více,
že rádců obavy a různé hlasy
mě zdržet chtěly v zdech svatého města,
o losu mluvíce mi avignonském,
o kaplanství u francouzského vládce –
a vyznám též, že výstrahplné rady
dost znepokojily mé choré tělo,
však duch byl silen: šel jsem a jsem blažen,
že rad jsem poslech vnuknutých mi Pánem.
A dobře udělala Svatost Vaše.
Hle, otče nejsvětější, což jsem nemoh
dát generálu místo listu pro Vás
brigadu vojska, jako Filip kdysi,
když odvésti chtěl z Říma Boniface?
Jak nízké tlachy! Francii jsem odved
od krveplné cesty revoluční
a vrátil jsem ji náboženským řádům,
jsa přesvědčen, že výchovná moc církve
je pořádku a klidné stability
pilířem prvým – národ můj pak uznal,
že vedle oltáře i trůn stát musí
co druhý sloup, a miliony hlasů
mě vyzval na něj. Oddaný syn církve
já prosil hlavu její, popatřiti
na zbožnou dceru. A své dynastie
člen prvý, poprosil jsem Svatost Vaši,
by, jako kdysi Karlu Velikému,
předchůdci mému, před tisíci lety
i mně dát ráčila své pomazání.
A jist jsa, že je Veličenstvo Vaše
nástrojem mocným v ruce Hospodina,
rád vykonám, co ve vůli je Boží.
On označuje Svoje vyvolené
vždy předem – Sire, tak také rozlít ráčil
kol skrání Vašich záři jasné slávy
a nepřátele vydal v ruce Vaše –
Co voják rozpoznal jsem, svatý Otče,
že Bůh je tam, kde víc je regimentů,
i snažil jsem si předem zajistiti
nebeskou milost, jak jen možno bylo,
ač jinak věřím v morální moc jeho.
Sire, z činů Jeho poznati lze vždycky
úmysly Jeho – ovšem lidský rozum
let valných řadu často potřebuje.
Mám, svatý Otče, upřímně Vám říci
své mínění? Já, pravda, věřím v Boha,
příčinu poslední a původ všeho –
však nevěřím, že měl by chuti řídit
svět nicotný a zemské věci naše.
Je všude, životem je, hybnou silou,
jen soudcem ne a docela ne katem
kreatur zemských. Ty svůj život mají
ne odlišný od mravenců, včel, zvířat
a při zrození přinesou si na svět
dědičně v krvi nebo ve vlastnostech
(a nejsou, arci, vinni tím ni oním)
předpoklad jistý, z něhož vzroste něco,
co Osudem zvem. Ten pak jimi vládne
jak despot – řeči o svobodné vůli
jsou pohádkou. Tak časem vstane člověk,
jenž určen bývá za velký pluh dějin
a rozorá ta lidská mraveniště –
jsa nositelem myšlenek a plánů,
jež řídí Osud, ne však vůle lidská. –
Ve středověku, Vaše Veličenstvo,
kdy církev střehla oveček svých přísně,
jak řády její kázaly, by byla
řeč, jak je tato, důvodem už pádným
pro svatou inkvisici. Dnes jsme dále,
dnes vysvětlíme si – a odpouštíme.
Já vidím, že je Veličenstvo Vaše
jen voják velký, vladař, státník moudrý,
však svatá theologie Mu cizí.
A Vaše Svatost věří bez výhrady?
Já věřím. Všemu, čemu církev učí?
Já věřím.
Nu, snívám o tom, chtěl bych vrátit církvi
zem zaslíbenou, město Jerusalem
a přenést římských biskupů tam sídlo.
Což Řím? Byl hlavou pohanského světa
a pouze nerozumem předchůdců mých
se sídlem papeže stal. Jerusalem
a Palestina... jaké oživení
by musila ta místa dáti církvi!
Ne, nemožno. Jak opustiti hroby
všech mučeníků, knížat apoštolských?
Proč nevzít místa posvěcená Mistrem
a spokojit se jenom učeníky?
Ne, nemožno. Jeť Řím jak srdce světa
a v středu těla církve ležet musí!
A vhodit srdce, jak si přál král Richard,
v střed nevěřících, probíti se k němu
a udělat je novým centrem církve?
Dát Syrii mu, Persko, Arabii,
Indii, Čínu? Země zaslíbená
by dvorem papežovým potom byla
a velký císař světa mečem jeho?
Sny Vaše, Sire, jsou poletáním orla
nad horstvem, mořem, pouštěmi a dálkou,
však člověk smrtelný v své stoje brázdě
jen oči zacloní si, hledne za ním
a chápe-li, kam směřuje let jeho,
hned cítí také, sám že zemře v místě,
kam Bůh jej postavil, a touhy nemá
svým matným chodem za letem spět jeho.
Což... dosti času. Nejsem snílkem slepým
a hrám-li jednadvacet, stanu vždycky
již při dvacíti. Prozatím... jak pravím...
A vlastně lituji, že na svých cestách
jsem nebyl v Římě – jaký to as pocit
prach cesty šlapat, jíž šel Caesar kdysi...
Vzduch dýchat Augustův a vidět místo,
kde velký Trajan odpočinku došel...
Ach, myslím, svatý Otče, kdybych přišel,
že nebyl bych moh pak už odejíti –
a proto také raděj Svatost Vaši
jsem pozval do Paříže, tuše předem,
že vyhoví mé dětské oddanosti.
Můj předchůdce, ten císař Karel Velký
neváhal sice pro svatý jít olej
do města Říma – časy změnily se
a mezi jím a mnou je valně příhod,
tak Revoluce naše ku příkladu
a synovství své k ní popříti nesmím –
Rád přišel jsem a rád po starém zvyku
korunu vstavím na skráň Veličenstva –
Ne, prozatím jen ono pomazání
olejem svatým – o koruně samé
rozhodnem potom. Času dost je vůbec
až v chrámě rozhodnouti o té věci.
Jen pomazání. Tuším, čelo, hlava,
ramena, dlaně – – Vidím, svatý Otče,
že unavil Vás rozhovor ten valně –
tož odpočinout račiž Svatost Vaše
a sebrat síly k pozítřejší práci. – –
Ó Hospodine, drž svou mocnou ruku
nad církví svojí! Neopouštěj, Pane,
věčného města Říma a svých sluhů!