JEHO DOPOLEDNE Z R. 1805.

JEHO DOPOLEDNE Z R. 1805.
On: císař Napoleon. Rémusat: intendant dvorních divadel a vrchní komorník. Talleyrand: ministr zahraničních záležitostí. Meneval: sekretář Napoleonův. Duroc: maršál paláce. Berthier: náčelník vojenské kanceláře císařovy. Louis: bratr císařův, manžel Hortensie Beauharnais. Fouché: policejní ministr. Josefina: první manželka Napoleonova.
I. On: Ten nepříslušný potlesk obecenstva byl včera v divadle až urážlivý. De Rémusat, je vaší povinností bdít, aby ticho bylo, zvlášť když není k potlesku příčin. Rémusat: Sire, byl jen to rozkaz Vašeho císařského Veličenstva, by Esmenard ze starých tragedií, a tak i z Racinovy Athalie, odstranil místa, která zdát se mohou narážkou nepřístojnou – 32 On: Neb znám Paříž a Francouze své. Veršům nejvzácnějším dávají šumět hluše kol svých uší a chytí ty jen obraty a věty, jež k aferám dne připřáhnout se dají. Rémusat: A právě ona vynechaná místa publikum potleskem svým pozdravilo. On: Toť demonstrace. Pro příště si přeji, když já jsem v divadle, by ticho bylo. Rémusat: Sire, přičiním se. On: A proč už se nehrá ten Cyrus Chénierův? Hra ta byla zvlášť objednána, korunovaci mou Chénier vhodně předved na jevišti, čímž všem, kdož v Notre Dame jí neviděli, je popřáno přec vzácné podívané. Proč nedává se? Rémusat: Sire, to obecenstvo 33 zdá se, že dává přednost skutečnosti, čím je mu Persie, a čím král Cyrus, když císaře má? On: Vaše žena, pane, má nový účes – rcete jí, že řek jsem, že onen dřívější jí lépe sluší. A včera v saloně u císařovny pořádek nebyl: všechny taburety dam paláce stát mají v polokruhu za křeslem panovnice – včera byly jak stádo, když se s pastvy domů hrne. Rémusat: Sire, – On: Nechci žádných vysvětlivek, pane, chci poslušnost. Já Francii jsem přejal bouřemi Revoluce rozháranou, já klid jí vrátil. Klid se může opřít jen o pořádek. A ten chci mít všude. Ve věcech velkých, tak i v maličkostech. Rémusat, nechci, bych byl všemi chápán, však poslouchán být musím. Vždy a všudy. 34 II. Talleyrand: Je odpověď tu od anglické vlády k smírnému listu, jejž jste, Sire, psát ráčil Georgu, králi Britanie. Svědčí jen prostě: Chefu francouzského státu – mír odmítají tuze nemotorně, lord Mulgrave odpovídá – On: Vím už, pane, a hloupá odpověď ta pro nás bude vyhranou bitvou. Zítra v Moniteuru přineste listy oba, můj i tento, a Evropa ať soudí. Já jsem kliden. A jejich žurnály? Talleyrand: Jak vždycky: sprosté. Autokrat – tyran – usurpator trůnu – On: Korunu francouzskou jsem viděl v louži a vylovil ji špičkou svého kordu a národ francouzský ten čin můj schválil. Kord ten mám v ruce – dovedu ji hájit. 35 Talleyrand: Mám zprávy, Anglie že klíží spolek císaře Rakouského s Ruským. Prusko by bylo třetím. On: Rakousko je vždycky chatrným žákem vlastní historie zvlášť té z let nejnovějších. Nemá dost na Arcole, Lodi, na Marengu – nuž, přičiním se, by i jiná místa dostala zvuku v dějepise světa. A Rusko? Asiaté. Víte, že má řad pluků pouze šípy ozbrojených? A Prusko? Bah, už dávno nemá Frice, a než si uvědomí jen, že stojí, už bude ležet. Však to mojí věcí. Co máte ještě? Talleyrand: Velká deputace měst italských se bere do Paříže, by poprosila Vaše Veličenstvo přijati titul krále italského – On: Jak na vlas jim to bylo přikázáno. 36 Talleyrand: Poslechli rádi a jdou s nadšeností. On: Bah, kdo by nešel vždycky s nadšeností, když přeje si tak císař Napoleon? Dál! Talleyrand: Věc ta popožene asi srážku s rakouským státem. On: Srazíme se tedy. A jinak? Doma? Talleyrand: Fouché ovšem musí zrak otevříti... On má těžká víčka, Sire, doslovně... má tuze těžká víčka. On: Vy víte něco? Talleyrand: Sire, nic, věru pranic... On: To poví Fouché tedy... Vojsko máme 37 v Boulogni k ráně dobře připraveno, svět, doufám, věří, že to na Anglii? Talleyrand: I svět i Anglie. – On: Chateaubriand? Talleyrand: Je v zátiší svém, nehodlá už sloužit a na cestu se palestynskou chystá. On: Má svatý oheň. Škoda. – Svatý Otec? Dal by se pohnout k cestě do Milana? I v Italii chtěl bych jej mít svědkem, až starý vínek králů Lombardie dám na hlavu si. Tamější lid věří dost na papeže. Talleyrand: Myslím, Veličenstvo, že po druhé se papež nepropůjčí k diváka roli tam, kde doufal býti zástupcem pána boha. On: Měl jsem svolit, by on mě korunoval? Zapomněl jste, že jsme přec všichni vyšli z Revoluce, 38 jež leccos vzala, co se vrátit nesmí? Co dělá papež? Talleyrand: Sire, má dlouhou chvíli, po Římu touhu a je sklíčen cítě, že nelze sluncím dvoum plát nad Francií. On: Když zástupcem je božím, že by toužil po vládě světské? Což by protestoval, Řím kdybych vzal si nechaje mu vládu ve věcech víry? Mohl by snad tvrdit, že neděje se toto z vůle boží? Talleyrand: Ne. Dal by v klatbu Vaše Veličenstvo a vyznal by, že bůh se zmýlit ráčil. On: Jste kacíř, pane. Bůh že by se zmýlil? Talleyrand: A často, Sire, neb neomylným tady je pouze papež. On: Krásně hovoříte o hlavě církve, pomníme-li ovšem, že biskupem jste býval. 39 Talleyrand: Sire, ba, býval, leč potom byl jsem synem Revoluce, jež leccos vzala, co se nesmí vrátit, Bourbony na příklad a staré řády – On: Jste hadem, pane. Talleyrand: Oddaným vám k smrti. III. Meneval: Já zhřešil, Sire, a chci se vyzpovídat. On: Co mně je po tom? Najděte si kněze. Meneval: Já podved přímo Vaše Veličenstvo. On: Oh, tu chcem vědět bližší podrobnosti. Meneval: Před týdnem zažádal si jistý Lamfort o jakékoli místo v službách vlády Vašeho Veličenstva – 40 On: Od včerejška je tento Lamfort podprefektem v Arcis. Meneval: A to je právě proviněním mojím. Sire, muže toho označil pan Fouché v svém dobrozdání jako royalistu, a Vaše Veličenstvo žádost jeho ji označilo slovem: odmítnouti. A jak se často stává, Sire, že nikdo krom očí mojich luštit nedovede – On: Vím, že mám trochu nečitelné písmo... Meneval: A tak jste dal mi, Sire, i tuto žádost, bych luštil, co jste ráčil poznamenat – On: A vy jste dovolil si, Menevale! – Meneval: Sire, Lamforta znám, jak by byl mým bratrem, a hlavou vlastní za něj ručit mohu a vím, že člověk ten je na svém místě v oboru každé služby – proto zalhal 41 jsem Veličenstvu a čet ono slovo: Dá se mu místo... On: Včera ráno, pane, jsem diktovat chtěl – marně jsem vás hledal. Meneval: Mám chorou matku. Kolem páté ráno – já předpokládal, Sire, že pevný spánek po předvčerejší práceplné noci podrží v lůžku Vaše Veličenstvo – já navštívil ji, pouze na hodinku. A Vaše Veličenstvo již v půl šesté u práce bylo ve svém kabinetu – On: Nuž, skončemež to. Milý Menevale, barone Menevale, děkuji vám, že chránil jste mě před nesprávným činem – věc Lamfortovu myslím – dále: jděte hned k matce svojí, rcete, že syn její se baronem stal, a že císař její jí přeje brzičkého uzdravení. 42 IV. Duroc: Sire, Její Veličenstvo císařovna má zrudlé oči – On: Věčné špehování! A výsledek je vždycky: zrudlé oči. Duroc: Zdá se, že Rémusat to zase byla, jež z přehnaného citu přátelského – On: Ta Rémusat! A stále ona, ona! Je chytrá jako ďábel, zlá jak zmije – a tohle já si hřeji na svých prsou! Duroc: Sire, zdá se, že by doslovně být chtěla na prsou Vašich... že tam tuší jinou, svou mstu a žízeň intrikami hasí. On: Ty myslíš? Duroc: Sire, vždyť víš to o ní také. On: Jsou ženy, kterým rádi nasloucháme. 43 Nápady jejich jak proud vodometu tryskají svěže, hrají v pestrých barvách – toť Rémusat. A jsou zas jiné ženy, jež uplatní se v lůžku. Nechápe to ta chytrá zmije? – Tedy nové mračno... A pověz, co ví všechno císařovna? Duroc: Snad všecko. Včera k večeru, když vyšels, pohledla jaksi teskně na Rémusat a neklid přemáhajíc hovořila o šatech, špercích, o korunovaci – pak náhle vyšla. Proletěla parkem a k oranžerii – On: To byla ona! Já slyšel krůčky zvenčí... Je mi líto té dobré Josefiny! Duroc: V půlhodince se vrátila – a měla zrudlé oči. On: Chci promluvit s ní. Až odejde Fouché. V. Berthier: Sire, po rozkazu podávám zde seznam všech těch, kdož povýšení zasluhují. 44 On: Ah, Berceaux – hlupák, nedovede vyvést setninu z dvora... a ten plukovníkem? Nic. Škrtnout. Počkáme, jak osvědčí se ve válce příští. Brizeux... Dupont... Durand... Frisée – ten počká. Strach měl u Marenga, já zahlíd jej, jak uhýbal se kulím. Gerard... Geron – ne, Geronovi dáme pluk padesátý, v Boulogni jsem viděl, že kázeň je v něm jaksi uvolněna, a Gerona znám, že má pevnou ruku. A kde je Grétry? Berthiere, Grétry? Byl se mnou v Egyptě, byl u Marenga, z ocele voják – Berthier: Majorem je v Toursu. On: Majorem teprv? Grétry? Berthiere, jsem špatně obsluhován – Grétry – major! Berthier: Sire, stačí slovo Vaše – bude činem. On: Kříž legie. A pluk dvacátý pátý, jenž v Toulonu je – nemá komandanta, a pluk ten přeložen buď do Paříže. 45 Berthier: Sire, už jsem napsal. On: Fabry... Ferard... Ferron... ne, celý seznam ten buď přepracován. Je řada vojáků tu s prázdnou lebkou, a jiní chybí. Předložíte mi jej dnes odpoledne. Berthier: K službě, Veličenstvo. On: Což maršalové? Berthier: Augereau sype vtipy, prý maršalů je jako apoštolů – On: Přál bych si, aby Jidášem on nebyl. Berthier: Masséna, zdá se, že je nespokojen – On: Má příčinu pan pašer z anno kdysi? Berthier: Sire, Masséna je vítěz u Curychu... Snad by byl nějak zvlášť rád vyznamenán. 46 On: Ať počká – máme válku přede dveřmi, z níž mnohý jako vévoda se vrátí. Berthier: A maršal Murat zase těžce nese, že manželem jsa sestry Veličenstva, nesdílí nijak její důstojnosti co princezny – On: Bah, Joachim jest osel. VI. Louis: Sire, Vaše Veličenstvo poručilo, bych dostavil se – On: Bratře, moh jsem doufat, když jsem vás všechny, rodinu svou celou, z dna světa toho vynes na výsluní – jak pohádka by se to mohlo zváti – já doufat moh, že budete stát u mne s pocitem vděčné věrné oddanosti – a zatím neznám po Evropě lidí, kdož tak by házeli mi klacky v cestu 47 a tak se měli ke mně bezohledně, jak vy, má rodina – Louis: Sire, já – On: Vy. Všichni. Jak dohromady, tak i jednotlivě. Vy, Josef, Elisa i Karolina, – o Lucianu nechci mluvit ani – i Pauletta i Jeronym – já nevím, v té řadě komu přiřknout místo prvé. Louis: Sire, mně jste právě přiřknouti je ráčil. On: Zdá se, že ten ho vždycky zasluhuje, s kým právě mluvím. Louis: Sire – pak vroucí díky. On: Nech špičatostí. Nemám zrovna času let tvého vtipu stíhat. Chci ti říci, že k Hortensii chováš se jak sedlák a žalářník. A že to musí přestat. Louis: Sire, vím já nejlíp, kde mě střevíc tlačí. 48 On: Tos vypůjčil si z Aemilia Paula. Louis: On, šťastný, však se zbavil ženy svojí. On: Louis, bratře, hleďte, tolik málo stačí udělat spokojenou mladou ženu: za každý pohled, každé vlídné slovo už vděčna je ti. Dopřeješ-li ještě jí trochu šperku, toalet a zábav – ráj na zemi má. Je to těžké, bratře? Louis: Vy nakázal jste, bratře, bych se ženil – já oženil se. Nakázal jste s Hortense – já vzal si Hortense. To jsem ještě doved – víc nedovedu. On: Mluvíš jako dítě. Máš ženu krásnou, milou, duchaplnou, máš syna – Louis: Ano, otcem jsem dle jmena. On: Že nestydíš se vyslovittvyslovit věc takou! 49 Louis: Sám nejlíp víte, jak je oprávněna. On: Louis, kdybych v líc teď udeřil tě pěstí, nebylo rány, jež by kdy víc měla pro sebe práva. Tohle je tvůj důvod? Anglický žurnál by tak mohl psáti – Louis: A psal tak – On: – – potom podpatkem své boty bych po něm šlápl místo odpovědi. Louis: Též sestra Karolina – On: Víš, že ona víc, než své hříchy, Hortense nenávidí? Louis: Jsem bědný člověk. Odpusťte mi, bratře. Má nemoc, které nelze vyléčiti, jakoby černým povlakem mou duši potáhla navždy – trpím, bratře, trpím. On: Bah, přemáhej se! Vůli měj – a všecko hned bude jinak. Slovo „nelze“ vyvrz 50 z seznamu slov svých. Záporů rád nemám a slyšet nechci. Na shledanou, bratře! VII. On: Fouché, jsem velmi nespokojen s vámi. Já uzdu svěřil vám a denně vidím, že oprať zmítá se, což důkazem je, že není zrovna v ruce nejpevnější. Fouché: Sire, rozumímrozumím, a přece nerozumím. On: Nemluvím o spiknutí Cadoudala i atentátu – Talleyrand mní ovšem, že policie má být vševědoucí, nu ovšem, když je policie – bystrá – – Fouché: Sire, někdy policie přivřít musí i obě oči... na příklad, když vidí, že prvý ministr – On: Oh, Talleyrand že – Fouché: – že prvý ministr si platit dává za různé líbeznosti cizím státem – 51 On: Fouché! Fouché: Tři miliony franků, prosím, smím-li tu cifru udat Veličenstvu. On: Toť z Bavor! Fouché: Sire, vy víte vždycky všecko. On: Dost o tom. Chci vám vlastně důtku dáti, že nemáte dost pozorlivé oko na emigranty – Fouché: Sire, vím, vaší touhou že bylo vždycky spojit ve Francii to vše, co bouřné časy rozervaly. Je řada lidí, děti staré šlechty, kdož netroufají sobě přímo přijít a složit vůli svou, Sire, k nohám vašim, tož při zastávce vstoupí do mých dveří, jak rekruti, když k odvodu se staví. Já prozkoumám je, základy jim vpravím nového císařského reglementu – a teprv potom dovolím si předvést je očím svého císařského pána – 52 což Talleyrand zve: Fouché kuje pikle zas s emigranty... On: Víte, milý Fouché, co chtěl bych jednou? Otevřít vám lebku a vidět mozek její v plné práci – – Fouché: A viděl byste, Sire, jak věrně slouží dnem nocí jen Vašemu Veličenstvu. On: Bah, frase! Fouché, uviděl bych mozek, jenž, kdybyste byl současníkem Krista, by myslil, třicet stříbrných že málo – – – mlčíte? Fouché: Jak ten, jemuž ukřivděno. On: V Palais Royal zas byla demonstrace včerejší noci: jistý Lebrun řečnil tam o Brutovi, volné republice – – v St. Antoine se včera dopoledne odvážil člověk, Pierre Petit jmenem, kamenem hodit, když šlo vojsko mimo, po orlu pluku – vojsko o tom neví, já vím však – – Madame Staëlová zase 53 je v Paříži, a včera v St. Germainu jí vystrojen byl royalisty banket, ač na obvodu čtyřiceti mílí má zakázánu moji residenci – – v St. Germain taktéž bydlí jistý Mayer, Prus z Magdeburgu, recte je to Smiles, anglický kavalerist, při tom špion – a takhle vyhlíží má policie! Já, císař, musím tohle vykládati ministru svému! Fouché: Jenž si troufá dodat, že tento seznam Jeho Veličenstva jest neúplný: onen řečník z Royal je důvěrníkem mojí policie a vyzkoumat chtěl duše po kavárně – a byl by býval málem dostal výprask. Ten Pierre Petit neškodným je bláznem – dnes sedí v chorobinci. Madame Staël k mé radě kvapně opustila Paříž již před banketem. A pan Mayer-Smiles byl dneska ráno velmi záhy vzbuzen a předán námi vojenskému soudu... Ach, těžko sloužit takto zeměpánu, když zeměpán má miliony očí 54 a přítomen je všudy jako Pánbůh – leč Fouché troufá si i tady sloužit. Ba, Fouché ví, že včera k podvečeru osobnost jistá... v čelném postavení při dvoře Veličenstva... měla schůzku se slečnou Fleury... Fouché ví, že bylo to v oranžerii... On: Dost. Jděte, Fouché. VIII. On: Co značí zas ty uplakané oči? Víš, že rád nemám smutných obličejů! Josefina: A kdo je živitelem pláče mého? Ty víš, že já jsem pouze slunečnicí a ty mým sluncem – On: Mýlíš se, mé dítě, ty miluješ mě obavou jen, hrůzou a žárlivostí – Josefina: Tak ty zveš to; ovšem, já vím, že neštěstím mým jsou ty city a budou k mému poslednímu dechu. Mluv, co to bylo včera? Já vím všecko. 55 Já vím, že v oranžerii to bylo – ta podlá Fleury – minutu být nesmí kol osoby mé – ničemná ta bytost – On: Dost, Josefino. Jednou pro vždy: dosti. Jsem syt už špehů tvých a tvého pláče, a ponižuje mě ten věčný dozor – chci pokoj. A co dělám, mou je věcí. Josefina: To je tvá láska! Tvoje milování! On: Mlč, Josefino! Bohužel mám pamět, jež umí odpouštět – ne zapomínat. Víš, tenkrát, když jsem z Egypta se vrátil – ach, měl-li muž kdy který tak rád ženu, jak já tě, Josefino! Pamatuješ? A byly-li kdy komu oplaceny ty city, jak mně tenkrát, Josefino! Tys byla ta, jež zaškrtila všecko, co bilo pro tebe v té hrudi mojí! Tys dala tenkrát jedu mému jaru, tys zabila mou víru nejen v sebe, však v lidi všecky... Sežehlas mou duši – teď je v ní prázdno. Zvyk jen zůstal jakýs, 56 však zvyk ten, Josefino, nepodceňuj, je silnou páskou... vždyť jsem povznesl tě na první ženu Francie a světa – Josefina: Ah, není tvora bědnějšího v světě nad ženu, kterou sešlehá muž bičem spleteným z hříchů její minulosti! Já vím to... já to denně živě cítím. On: A tomu Arab říká Kismet. Osud. A myslíš, že je slastí pro tu ruku, když takým bičem vládnout může? Myslíš? Víš, odpustil jsem. Nemám vlastně práva minulost budit. Však jsem nevolal jí za soudce, jenž by pronášel zde ortel. Ať poví pouze, cos ty tenkrát vzala na účet klidu mého... suď to z toho, jak je dnes tobě. Josefina: Tys mi neodpustil! On: Já odpustil ti – ale ona pouta, jež, mínil jsem, že pojí duše naše k věčnému celku – ta jsou zpřetrhána. Vždyť nebylo jich. Jen mé hloupé mládí 57 je v snách svých mělo. Nebyla jsi tenkrát tou, pro niž jsem až šílil, Josefino! Josefina: Tys neodpustil! On: Neplač, Josefino. A uvaž všecko. Život můj je prací a hroznou prací. A když zamyslím se a ptám se: k čemu? – Poslední ten sedlák v mé říši ví, proč dře se a proč žije – má děti, jež plod námah jeho zdědí – – co já mám? Smečku bratří svých a sester – ty znáš je... Řekni: k čemu žiji? K čemu? Josefina: Jak ráda bych ti dala dítě, syna! Vždyť víš. On: Vím. Také to je jenom Kismet. Hnus z lidí mám, hnus časem ze života, jenž nemá ani cíle ani smyslu, a opíjím se prací, výší, slávou, co Kismet můj mě žene po té dráze, kde, zdá se mi, že ani cíle není. Já platím na ní mýto celým žitím, a proč to všecko? – Neplač, Josefino! 58 Ty žárlíš na mě... Věříš, že je možno cit mrtvý vzkřísit a jím obdarovat tu tvoji Fleury?... Otři si už oči! A ukaž císařovnu, jež, mé dítě, být nesmí člověkem. A po mých cestách už nechoď za mnou. Já jsem já – a věř mi, to „já“ že není nositelem štěstí. Dej ruku mi. Buď klidna. Z toho citu mé první lásky přec ti zbylo něco – víc nežli zvyk – teď cítím Josefino, že pod popelem ještě jiskry leží... Té Rémusat tak nevěř bez výhrady. No, ticho. Usuš oči! Nesluší ti to uplakání. Pojď, teď budem snídat. Ty vlastní rukou obsloužíš mě zase jak tenkrát... v dobách štěstí... Josefino... 59