MARŠAL LEFEBVRE.

Josef Svatopluk Machar

MARŠAL LEFEBVRE. (1812.)
Vám mladým, vám je válka loterií, kde možno jenom vyhrát. Chápu zcela: kříž legie a dotace a postup, to nejsou maličkosti k zahození – co značí vedle toho trocha útrap a dálka na pár tisíc kilometrů od milé Paříže, když jsou tu roky kypící, šumné jako mladé víno, jak vy je máte! Chápu, páni, chápu, bylť též jsem mlád kdys a mám dobrou paměť – mlád... totiž, nejsem dneska ještě starcem dle počtu roků, jenže rok náš každý se za deset let běžných čítat může a valí-li se člověk v bystřině té jak oblázek, jen řekněm, dvacet roků, je hezky otřen, pěkně spotřebován a může říkat: mlád jsem býval kdysi – ba, mlád a vím, jak jsme se zachvívali, když vylezalo něco na obzoru 139 a když pak povel přišel –: jako ptáci jsme zdvihli se a zpívali a letli. A nějaká ta láska – někdy právě nám bylo vhod, že loučila nás válka, však víte, že se těžko sbohem dává, i když je z plamene jen chladný popel – a jindy zas – to také dobře víte, že naděj na ránu nás přímo štvala, neb taký šrámek přes čelo či líci, toť jakobys měl lep na ženská srdce. Chci říci: rozumím, že mnete ruce a těšíte se – ale nám je jinak. Tak podívejte: císařský jsem maršál, vévoda s dotací, mám palác, panství – co ještě může přinésti mi válka? Mám ženu dobrou, rozšafnou, mám děti – má žena bloudí komnatami, parkem a neví, co s tím vším teď. Děti svoje jen polekám, když objevím se náhle u krbu svého jednou za rok, za dva ze Španěl odkuds letě v Pomořansko. Ničeho nechci, jenom trochu klidu. Čím je mi Rusko? Barbarů zem chladná – mým parkem řeka teče, ryb v ní plno, když snívám to své „kdyby“ – každý člověk má stálé sny o nějakém tom „kdyby“ – 140 tož kdyby klidno bylo, chtěl bych sedět tam u té vody, házet do ní vlasem a na korek se dívat. Nebo v podzim, když táhnou sykorky a čížci k jihu, čihadlo postavit si na návrší a poutníky ty lákat píšťaličkou. Se ženou, s dětmi chtěl bych pohovořit, vždyť známe se jen jako cestující, již časem někde k noclehu se sejdou. Žít bych chtěl, žít jen jednou jako člověk a Paříž naši důkladně si projít jak Vídeň znám už, Madrid nebo Berlín! Teď Rusko! Válka v zemích nehostinných! Co chceme na nich? Šli jsme jako stroje a řasou nemrkli, když poručeno jít na Rakousko, Prusko, na Španěly – my šli, neb doufali jsme každou válkou se blížit míru. Zatím každá nesla zárodek nové. Teď zas: V před! – My půjdem, však císař uvidí nás na pochodu vrtící hlavou. Poprvé – a bůh ví, to není vzpoura, kritika či posměch – toť naše „proč?“ je, k němuž není „proto“ v těch našich lebkách – tudíž jen se vrtí... Eh, což vy mladí! Vrtíte též hlavou a tu zas vaše „proč?“ je nad „proč?“ naším – 141 nuž, vyčkejte jen! Uvidíte možná, co znamená, být vévoda a maršal, mít dotaci a zámek s parkem, řekou, z níž rybičky si chytit nemůžete a všechno znáte jenom jaksi letmo, své pachtýře, své lesy, lány rolí, ba, ženu svou, své děti – jako byste v divadle byli bývali a ze hry vám zbude v paměti pár pěkných kulis a prospekt vzadu, trocha obličejů, ton hlasů – totě velmožný můj život! Ne, páni, věřte, sedlákem líp býti v Bretagni kdesi, počítat spád týdnů od setby ke žním, nežli jako voják od jedné války žíti k válce nové a Evropou být házen jak list dubu podzimním parkem! To vám povím, páni: jsem maršal, vévoda, mám řády, panství – nuž pozor – kdo z vás chce být na mém místě? Rád, milerád dám vše a dám to ihned – žert stranou, páni, mluvím opravdově – jen v park jít se mnou musí, postaví se, já pušku vezmu, budu na něj cílit, jen šedesátkrát, páni, vystřelím si a živ-li zůstane, buď majitelem mých hodností a statků – – ano, páni, 142 toť zkušenost má, tak jsem koupit musil tu světa slávu... Náhodou jsem tady a možno, jednašedesátá koule že hvizdne jinak, nežli hvizdly druhé a chvíle nastane, kdy cidič stoky by nechtěl být na místě maršalově... A možnamožná, že ta chvilka přijde v Rusku – nač potom byla celá žití honba? Dost, páni, dosti. Já vás nepřesvědčil, a vlastně ani přesvědčovat nechtěl, vždyť voják jsem a půjdem po rozkazu i do těch Rus – jen chtěl jsem vysvětliti, jak maršal může záviděti někdy sedláku bretoňskému... Půjdem do Rus, jak šli jsme jinam – přijde-li tam ona, ta jednašedesátá, řekneme si, (bude-li času), že to byl náš osud a budem klidni, jako člověk bývá, když k mučivé text najde melodii. 143

Básně v knize On (in Roky za století 2, in Svědomím věků 7, in Básnické dílo J. S. Machara):