VLASTENCI. VI.

Josef Svatopluk Machar

VLASTENCI.
VI.

Po Rusku.
Renard: Zasmušen jaksi? Melilot: Možno se snad smáti, když celá Vlast se halí v hábit smutku a zlověstný mrak stojí na obzoru? Renard: Stala se chyba. Melilot: Neříkal jsem vám to, když posledně jsme spolu hovořili? Tah takový byl možným v dávné době, v čas stěhování různých pronárodů, však ne už dneska. Sta a sta mil v dálce chtít válku vésti v zemi nepřítele a nebýt obeznámen s okolnostmi, 184 počasím, půdou, obyčeji lidu – toť lehkovážnost! Renard: A tak všem se stává, kdož spolehají na podporu štěstí – to, ono zdaří se – pak skolebáni v ně pevnou vírou, v nemožnost se pouští – Melilot: jak slepci... A v tom Španělsku to máme též rozkašeno – řekněte mi, prosím, co Francii je vlastně po těch zemích? Nač lezli jsme tam? Nedalo se čekat, jak dopadne to? Vlas bych rval si hořem. Já nejsem státníkem a vojevůdcem, jen prostý rozum mám – a neřek jsem vám, že pohoříme tam tak jako onde? Ach, mocní světa toho – všude stejní. Vždy myslí, že už spolkli moudrost všecku a radit nedají si. Vlastně: radit – vždyť není ani mluvit dovoleno a kdyby věděli, že přemýšlíme, i myšlení to by nám zakázali. Renard: Já vidím, Vlast že vstříc jde bědným časům. 185 Melilot: A bez své viny. Ale tak to chodí: v důvěře svěříš osud svého domu čís ruce – potom v opožděném stesku si vyznáš, žes měl vlastně blíže pozřít, a to i ono chladně uvážiti. Renard: Tak, tak. A zle je. Melilot: Bude hůře ještě. Renard: A jak jde práce? Melilot: Kdo má pracovati? Kde vzíti lidu? Všecko shltne vojsko. Hoch s osmnácti lety – tu máš pušku a na hranice. Půjde-li to dále, zastavím práci. Je to život? Skandál! 186