On (in Roky za století 2, in Svědomím věků 7, in Básnické dílo J. S. Machara) (1921)

Psáno 1911-1916, Josef Svatopluk Machar

Diplomatická verze Ediční verze
J. S. MACHAR
ON
ŠOLC A ŠIMÁČEK nakladatelská společnost s r. o. PRAHA
[1] BÁSNICKÉ DÍLO
J. S. MACHARA
SVĚDOMÍM VĚKŮ
VII.
ROKY ZA STOLETÍ
II.
ON
NAKLADATELSTVÍ ŠOLC a ŠIMÁČEK, společnost s r. o. v Praze.
[2] ROKY ZA STOLETÍ II.
ON
(Psáno 1911–1916)
NAKLADATELSTVÍ ŠOLC a ŠIMÁČEK, společnost s r. o. v Praze.
[3] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
Tiskem Karla Šolce v Kutné Hoře.
[4] DRAHÉMU PŘÍTELI GENERÁLOVI M. PELLÉ
[5]
BURŽOA.
On zve se „národem“. A hledí na „lid“ s výše. Neb hrubá masa to, jež nekulturou dýše a tak-tak dostačí,dostačí být silou Revoluce, kde mozkem jejím on. Jež s bajonetem v ruce jde obhajovat vlast – co místem činů jeho být může parlament, jenž dbá vždy stilu ctného, kde Rozum vládu má, kde Rozvaha se žádá a Moudrost státnická ze všeho účty skládá. Tu k řeči veliké a vzorně spracované věčnými pravdami a lecčíms prosypané, co z předních básníků a dobrých prosaiků se vyčerpati dá, on s gesty, jak jsou v zvyku, rád ústa otvírá a rád má plody její, tož úžas na očích a obdiv v obličeji všech, kteří slyší jej. A kdo tak šťasten není, ať dá se ťuknouti svým druhem v shromáždění, divadle, koncertě: Tam, občana viz Xe! – Rád loví uznání, neb považovat zvyk se za jazyk jazyků všech těch, kdož hlasy svými jej vznesli k výši té. On zraky přebystrými 7 jich zkoumá potřeby, zná touhy, přání skrytá, on ví, že každý z nich se momentů všech chytá, kde možno vyniknout, byť o půl milimetru nad hlavy druhých všech – a proto Pavlu, Petru vždy rukou potřásá a ty, jimž nestačí to, ministru představí a ještě málo-li to, řád navrhuje jim – tu s akcentem se hází o provlastzásluze... a za každou tou frází jich milé sedí „já“, to sobecké já pyšné, jež pro cnost horuje, jež odsuzuje hříšné, sloup vůbec pořádku, morálky, náboženství, jež tvorstva korunou sic nazve člověčenství, však míní svoje jen. Jež místo srdce nese jen měšec zvonivý a měšec ten se třese a všecko určuje a všecko jemu měří: on syna prodává a muže koupí dceři, když měšec ohrožen – řve: Vlast je v nebezpečí! když k prasknutí je pln, řve v rozjásané křeči buď: Sláva císaři! či: Sláva Republice! Zrak nadšením mu plá a ohněm hoří líce – však běda císaři a Republice běda, když věci zvrátí se a strach o měšec nedá mu spáti pokojně! Tu všecko v bláto šlape, co před tím zbožňoval – kdo mříže postaví mu kol měšce drahého– tož Bourbonu i Římu – 8 hned duši zapíše. Jím dějin na jeviště vstoup nový hrdina a bude hrát i příště dost velkou úlohu... rád bude deklamovat, a světa toho běh vždy bude pozorovat dle prospěchu či zla drahého měšce svého. Přítelem nebude on ruchu válečného, neb hra to nejistá, pak drahá domovina si často vyžádá krev jeho, jeho syna – toť povážlivo vždy. Leč dovede být šťasten i z války konečně... když sám je neúčasten, když peněz nestojí, když se kdes v dálce bijí a když to naposled vše končí viktorií – tu prsa vypne si, zrak plá mu v zanícení a hlasem mohutným a plným přesvědčení o vlastní velkosti tak se zápalem horlí: Bůh slávou požehnal francouzské naše orly a Francie jak vždy jde v otců velkých stopě a prvním národem je zase po Evropě... 9
PRVNÍ KONSUL (1800.)
Roederer: – ne, v státní radě viděti se musí! Což voják! Máme spoustu vojevůdců, Hoche, Moreau – ale státník, pravím státník, jenž všechno účelně a pevně vede – On jediný je! Girardin: Ano, víme všichni, že výtečně se vyzná v státním stroji – Roederer: Jak „vyzná“ pouze? Občane, toť mýlka, toť hrubá mýlka! Lze-li přirovnati stát k stroji, nutno hlasitě pak říci: On strůjcem jeho, On jej uved v pohyb, On řídí jej, On jediný se vyzná ve funkcích kol a koleček všech četných – Girardin: Já obdivuji neúmornost Jeho: 10 mně ondy konsul Lebrun vyličoval, jak při poslední schůzi téměř všechny už spánek zmáhal – On jediný seděl tak čil a svěží jako při počátku, kol třetí z rána povzbudil je vtipem: – Nic platno, musíme si zasloužiti žold, jejž nám země platí, pokračujme! Roederer: Je pravda. Při tom nutno akcentovat, že každé debaty jest nejen vůdcem – i otcem návrhů je, debaterem i tvůrcem slední stilistické formy, jež paragrafům důstojné dá roucho a to je vždycky jako čistý mramor, že filosof i básník chvít se musí radostí nad ním. Střízlivý jsem právník, však tvrdím, žádný z francouzských že králů za celý život nepracoval tolik, co tento mladý člověk během roku. A všichni, jak je v dějepise máme – Girardin: Však v jeho přítomnosti není valně člověku volno. Jde tak cosi z něho, jak mlčenlivý nadzemský by Osud se díval na vás – 11 Roederer: Dobře znám ten pocit. A člověk při tom cítí v sobě maně, že vůli tvoji přivázal k své vůli a zachovat se chceš, by pohled jeho k tvým očím zalet mile blahosklonně. Girardin: Je genius to. Roederer: Genius? Mně nelze se s pojmem tímto nijak spřáteliti – Snad člověk nevšední či nadčlověk snad, proč genius? To slovo zní mi prázdně. Girardin: Nu, genius – toť značí vždycky problem. Je lidstva květ to, který za sta roků Příroda stvoří. Nikdy nelze říci, zda k zlu či dobru. Osudově nese se po své dráze. Nutnost činů jeho je mimo něj – a je pak vždycky křivdou jej chtíti činit za ně zodpovědným – Roederer: Že pochybnost by byla: K zlu či dobru? On, jenž je požehnáním pro Francii? 12 Jenž pořádek a stabilitu značí? Jenž vyšel z Revoluce, ukončil ji a hrůz ji zbaviv, národu dal svému ovoce její, z krve očistěné? Girardin: Mám tohle v mysli: Když byl první konsul onehdy hostem u Josefa bratra, byl jsem tam taky. Šli jsme v Ermenonville a snídali tam, potom procházeli se topolovým ostrovem, kde leží Jean Jaques. U hrobu jeho konsul stanul a dlouho mlčel. Pohled šedých očí kdes v prázdnu ztracen, rety uzamknuty. Pak mávl rukou: – Pro Francie pokoj líp bývalo by, kdyby ten byl nežil. – (Jeana Jaquesa mínil.) – A proč, generále? On připravil přec Velkou Revoluci – já nadhodil mu – myslím, občan konsul že nemá příčin lkát nad Revolucí. – – Nu, dobrá – řekl ostře – ukáže se, zda nebývalo líp by pro klid světa, nás kdyby nebyl čítal v počtu živých, tož mě a Rousseaua. – Odmlčel se náhle a hlavu skloniv, dále šel svou cestou. 13 Já též už mlčel. Není volno, v žerty se pouštět se člověkem osudovým. Roederer: Nechápu... On je štěstím pro Francii, je zrakem jejím, dechem, duší její a chce-li Osud zachovat ji v klidu, jej zachová nám. Girardin: Nevím. On tak řekl a já se zachvěl... 14
Me DE STAEL A NAPOLEON.
Lze zapomenout? Jaká byla pýcha v tom odmítnutí! Jak mě bolela! Vždyť já přec jako holubička tichá se chtěla vzdát mu docela! Moh zhanět otce mého práci, snahy, úsměškem soudit knížek mojich řad i kritisovat lící mojich tahy, jen neměl takhle odmítat! Nad potupeným srdcem mojím vřelým Furie stojí hrozná nachová, jak jeho stín teď půjde světem celým, já pošlu ji, dceř Neckrova! Můj prostý brk se křídlem dějin stává a slávu orlů jeho zacloní a hlásat bude, že to šelma dravá a Robespierre na koni! 15
BEETHOVEN. (Po 20. květnu 1804.)
Můj rek – a tyran? Ten můj Bonaparte že císařem je? A já připsal jemu svou Třetí, dítě svoje nejmilejší – a z Bonaparta je teď Napoleon, sabreur a Čingis-Chan! Já pošetilec! Jak protivnas mi, moje Třetí, nyní! Jak nenávidím tě, sne pobloudilý! Mně vysmíváš se, dítě nezdařené? Bolesti moje, naději má bludná – teď rek můj v Notre-Dame si v slávě půjde a na hlavu si vstaví cetku lesklou a lidé řvát mu budou slávu k tomu – oh, děti Revoluce budou výskat, že tyrana zas mají pod korunou! Proklatá skladbo, zatracená Třetí! Je konec, konec. Já se vystěhuji z obydlí toho, kde jsem hloupě věřil a sny ty pochoval. Snů vlastních hřbitov je odporný a protivnější jiných. 16 Však počkej, Bonaparte! V té mé Třetí je pochod smuteční, jen počkej, zrádče, ten znít ti bude – nespálím tě, Třetí, pro pochod ten ne. Měl být zakončením vítězných činů – život reka shasne nádherně náhle, jako velká hvězda když letí s oblohy a ještě září – – ty nezemřeš však na tom poli slávy, tyrani v postelích mrou – – pak ten pochod ti bude moci říci, co být mohlo – – Ven, trochu ven – tam do těch tichých vinic, jež v slunci leží. V hlavě duní, bolí – to od pohřbu je... Rek můj je teď tyran... Pryč od lidí, vždyť člověka v nich není, pryč ze všeho, vždyť všecko jenom klame – ven do slunce a chladivého větru! 17
MADAME MÈRE.
Je tělem z těla mého. Matkou zovou mě vděčně jeho rty. Svět cítí snad, že místo srdce kouli kanonovou ve hrudi nese. Já vím: má mě rád. Byl hochem – vidím jej tak posavad – ne jak mí druzí – s tváří olivovou a divných očí samotna vždy stát a za mráčky zřít, kterak slavně plovou... Můj hoch, můj císař! Jen by pamatovat měl na čas příští... Vždyť se... těžko říci... Sám peníze by neměl rozhazovat a choutky Josefiny měl by stříci a Paulettě by – – – vždyť se může státi – – Chraň, Madono, jej a vy všichni svatí! 18
CÍSAŘ A PAPEŽ. (30. listopadu 1804.)
Pius: Sire, dojat láskyplnou pozorností, jíž poctívá mě Veličenstvo Vaše, a opravdovou zbožností, již jeví Francie, církve nejmilejší dcera, kdys ztracená a zase nalezená – neváhám říci, že z dnů dosavadních, jež dopřál Hospodin mým spatřit očím, jsou tyto nejkrásnější. A tím více, že rádců obavy a různé hlasy mě zdržet chtěly v zdech svatého města, o losu mluvíce mi avignonském, o kaplanství u francouzského vládce – a vyznám též, že výstrahplné rady dost znepokojily mé choré tělo, však duch byl silen: šel jsem a jsem blažen, že rad jsem poslech vnuknutých mi Pánem. 19 Napoleon: A dobře udělala Svatost Vaše. Hle, otče nejsvětější, což jsem nemoh dát generálu místo listu pro Vás brigadu vojska, jako Filip kdysi, když odvésti chtěl z Říma Boniface? Jak nízké tlachy! Francii jsem odved od krveplné cesty revoluční a vrátil jsem ji náboženským řádům, jsa přesvědčen, že výchovná moc církve je pořádku a klidné stability pilířem prvým – národ můj pak uznal, že vedle oltáře i trůn stát musí co druhý sloup, a miliony hlasů mě vyzval na něj. Oddaný syn církve já prosil hlavu její, popatřiti na zbožnou dceru. A své dynastie člen prvý, poprosil jsem Svatost Vaši, by, jako kdysi Karlu Velikému, předchůdci mému, před tisíci lety i mně dát ráčila své pomazání. Pius: A jist jsa, že je Veličenstvo Vaše nástrojem mocným v ruce Hospodina, rád vykonám, co ve vůli je Boží. 20 On označuje Svoje vyvolené vždy předem – Sire, tak také rozlít ráčil kol skrání Vašich záři jasné slávy a nepřátele vydal v ruce Vaše – Napoleon: Co voják rozpoznal jsem, svatý Otče, že Bůh je tam, kde víc je regimentů, i snažil jsem si předem zajistiti nebeskou milost, jak jen možno bylo, ač jinak věřím v morální moc jeho. Pius: Sire, z činů Jeho poznati lze vždycky úmysly Jeho – ovšem lidský rozum let valných řadu často potřebuje. Napoleon: Mám, svatý Otče, upřímně Vám říci své mínění? Já, pravda, věřím v Boha, příčinu poslední a původ všeho – však nevěřím, že měl by chuti řídit svět nicotný a zemské věci naše. Je všude, životem je, hybnou silou, jen soudcem ne a docela ne katem kreatur zemských. Ty svůj život mají ne odlišný od mravenců, včel, zvířat 21 a při zrození přinesou si na svět dědičně v krvi nebo ve vlastnostech (a nejsou, arci, vinni tím ni oním) předpoklad jistý, z něhož vzroste něco, co Osudem zvem. Ten pak jimi vládne jak despot – řeči o svobodné vůli jsou pohádkou. Tak časem vstane člověk, jenž určen bývá za velký pluh dějin a rozorá ta lidská mraveniště – jsa nositelem myšlenek a plánů, jež řídí Osud, ne však vůle lidská. – Pius: Ve středověku, Vaše Veličenstvo, kdy církev střehla oveček svých přísně, jak řády její kázaly, by byla řeč, jak je tato, důvodem už pádným pro svatou inkvisici. Dnes jsme dále, dnes vysvětlíme si – a odpouštíme. Já vidím, že je Veličenstvo Vaše jen voják velký, vladař, státník moudrý, však svatá theologie Mu cizí. Napoleon: A Vaše Svatost věří bez výhrady? Pius: Já věřím. 22 Napoleon: Všemu, čemu církev učí? Pius: Já věřím. Napoleon: Nu, snívám o tom, chtěl bych vrátit církvi zem zaslíbenou, město Jerusalem a přenést římských biskupů tam sídlo. Což Řím? Byl hlavou pohanského světa a pouze nerozumem předchůdců mých se sídlem papeže stal. Jerusalem a Palestina... jaké oživení by musila ta místa dáti církvi! Pius: Ne, nemožno. Jak opustiti hroby všech mučeníků, knížat apoštolských? Napoleon: Proč nevzít místa posvěcená Mistrem a spokojit se jenom učeníky? Pius: Ne, nemožno. Jeť Řím jak srdce světa a v středu těla církve ležet musí! 23 Napoleon: A vhodit srdce, jak si přál král Richard, v střed nevěřících, probíti se k němu a udělat je novým centrem církve? Dát Syrii mu, Persko, Arabii, Indii, Čínu? Země zaslíbená by dvorem papežovým potom byla a velký císař světa mečem jeho? Pius: Sny Vaše, Sire, jsou poletáním orla nad horstvem, mořem, pouštěmi a dálkou, však člověk smrtelný v své stoje brázdě jen oči zacloní si, hledne za ním a chápe-li, kam směřuje let jeho, hned cítí také, sám že zemře v místě, kam Bůh jej postavil, a touhy nemá svým matným chodem za letem spět jeho. Napoleon: Což... dosti času. Nejsem snílkem slepým a hrám-li jednadvacet, stanu vždycky již při dvacíti. Prozatím... jak pravím... A vlastně lituji, že na svých cestách jsem nebyl v Římě – jaký to as pocit prach cesty šlapat, jíž šel Caesar kdysi... Vzduch dýchat Augustův a vidět místo, 24 kde velký Trajan odpočinku došel... Ach, myslím, svatý Otče, kdybych přišel, že nebyl bych moh pak už odejíti – a proto také raděj Svatost Vaši jsem pozval do Paříže, tuše předem, že vyhoví mé dětské oddanosti. Můj předchůdce, ten císař Karel Velký neváhal sice pro svatý jít olej do města Říma – časy změnily se a mezi jím a mnou je valně příhod, tak Revoluce naše ku příkladu a synovství své k ní popříti nesmím – Pius: Rád přišel jsem a rád po starém zvyku korunu vstavím na skráň Veličenstva – Napoleon: Ne, prozatím jen ono pomazání olejem svatým – o koruně samé rozhodnem potom. Času dost je vůbec až v chrámě rozhodnouti o té věci. Jen pomazání. Tuším, čelo, hlava, ramena, dlaně – – Vidím, svatý Otče, že unavil Vás rozhovor ten valně – tož odpočinout račiž Svatost Vaše 25 a sebrat síly k pozítřejší práci. – – (Odejde) Pius (klesne na klekátko): Ó Hospodine, drž svou mocnou ruku nad církví svojí! Neopouštěj, Pane, věčného města Říma a svých sluhů! 26
DAVID MALUJÍCÍ „KORUNOVACI“.
Jak obrátili kritičtí ti hlupci! Jak rázem zapřeli své vlastní soudy! Nu, ovšem – On mou komposici schválil, On pochopil, že to je vrchol moci, když zobrazím jej, kterak korunuje klečící císařovnu, co se papež, ten rozdavatel takých korun kdysi ztrnule na vše dívá, nejsa více než ornamentem... Zachytit Jej v chvilce velkého vítězného, kterak dává člověku na tom světě nejdražšímu císařský vínek – pochopil to, schválil, a proto arci chápou nyní všickni a schvalují – eh, tyhle soudy světa! Do práce tedy – uděláme obraz, jenž hoden aktu toho, hoden Jeho, především Jeho – pak i jmena mého. Ty barvy, barvy! Škube mě to v prstech, 27 když představím si, jak v tom šerém domě sta světel blýská – tvrdě v drahokamech a líně v zlatě. A ty uniformy a dámské hávy, z nichž se bělost masa hebounce leskne jako teplý mramor – můj mistře Veronese, jak bys jásal nad námětem tím! Však já přičiním se, by ožil ten tvůj štětec v ruce mojí! Oj, Davide, ty synu Revoluce, dnes Apellem jsi císařského dvora – toť slušná kariera, skoro bajka... Či je snad pravdou, žes byl Jakobinem, že v Konventu jsi seděl s Robespierrem a hlasoval jsi pro smrt Capetovu? Že ve Výboru pro veřejné blaho jsi pilně natírával na červeno markyze, popy, sloupy tyranie? To čas byl zásad – jenže tuze spěchal a drobnohledem nedalo se pátrat po skvrnách podezřelých – – – pro jistotu jsme natírali na červeno všechny... A čas se mění – občan papež taky už vidí, že dnes jinak je, než bylo. Že doby Karla Velkého a jiných, jimž on ty vínky pyšně na leb sázel, 28 už minuly... To byla podívaná a nebyl by to také špatný obraz, ten moment chytit, kdy On, Napoleon, syn korsického kdysi advokáta, jediným vzmachem ruky skončil něco, co na vlas tisíc roků světu vládlo! Ta chvilka byla revolučním hodem (však nebožtík ten republikán ve mně si také přivstal, aby pohodoval), jak občan papež chvěl se rozčilením, jak nad čelistí dolní vládu ztratil – já jasně viděl, jak se třepala mu – a už se zdvihal – – v tom vztah císař ruku, vzal korunu – to nádherný byl pohyb – a sám si dal ji na antickou hlavu! A papež zarděl se jen, jak by dostal bičíkem ránu, jenže – dobrý herec jak všichni kněží – hned se opanoval a že už vstával, vstal a roztah ruce a starořímským: Vivat in aeternum císaře zdravil... Každému se líbil čin mocnářův... i maršaly jím smířil, vždyť jsou to také děti Revoluce, a stáli zprvu s posměškem kol retů, ten Masséna, Ney, Augereau, Lannes a Suchet – 29 leč od té chvíle úsměšek jim zmizel a na Něj zřeli oddaně a s úctou... Jak říkám, tohle byl by také námět dějinné hloubky – jenže čiší z něho až tuze naše stará Revoluce – – a my musíme ukázati světu, že jsme už hodní, pořádek že u nás a silná ruka... Proto schválil skizu, kde korunuje sám svou Josefinu a občan papež přihlíží mu zbožně – kdo konečně se trochu umí dívat a při tom myslit – též pochopí všecko. Tak do práce, můj pane... Kdyby byl ti před roky desíti kdo prorokoval, že štětcem budeš zhotovovat moment, kdy vládce Francie se korunuje – oh, Davide, snad záhlavek bys dal mu, či na červeno bys jej byl dal natřít a dnes? Eh, kdyby člověk o všem myslil a porovnával – v pohádky by věřil jak v dobách dětství – – ale čas tak letí a tolik nese zázraků a divů, že zvšedněly nám a jsou samozřejmy. 30 A že ten občan papež při té sceně divákem zůstal, z gratulantů jedním, mě přec jen těší... Inu, v morku kostí nám stále vězí stará Revoluce... 31
JEHO DOPOLEDNE Z R. 1805.
On: císař Napoleon. Rémusat: intendant dvorních divadel a vrchní komorník. Talleyrand: ministr zahraničních záležitostí. Meneval: sekretář Napoleonův. Duroc: maršál paláce. Berthier: náčelník vojenské kanceláře císařovy. Louis: bratr císařův, manžel Hortensie Beauharnais. Fouché: policejní ministr. Josefina: první manželka Napoleonova.
I. On: Ten nepříslušný potlesk obecenstva byl včera v divadle až urážlivý. De Rémusat, je vaší povinností bdít, aby ticho bylo, zvlášť když není k potlesku příčin. Rémusat: Sire, byl jen to rozkaz Vašeho císařského Veličenstva, by Esmenard ze starých tragedií, a tak i z Racinovy Athalie, odstranil místa, která zdát se mohou narážkou nepřístojnou – 32 On: Neb znám Paříž a Francouze své. Veršům nejvzácnějším dávají šumět hluše kol svých uší a chytí ty jen obraty a věty, jež k aferám dne připřáhnout se dají. Rémusat: A právě ona vynechaná místa publikum potleskem svým pozdravilo. On: Toť demonstrace. Pro příště si přeji, když já jsem v divadle, by ticho bylo. Rémusat: Sire, přičiním se. On: A proč už se nehrá ten Cyrus Chénierův? Hra ta byla zvlášť objednána, korunovaci mou Chénier vhodně předved na jevišti, čímž všem, kdož v Notre Dame jí neviděli, je popřáno přec vzácné podívané. Proč nedává se? Rémusat: Sire, to obecenstvo 33 zdá se, že dává přednost skutečnosti, čím je mu Persie, a čím král Cyrus, když císaře má? On: Vaše žena, pane, má nový účes – rcete jí, že řek jsem, že onen dřívější jí lépe sluší. A včera v saloně u císařovny pořádek nebyl: všechny taburety dam paláce stát mají v polokruhu za křeslem panovnice – včera byly jak stádo, když se s pastvy domů hrne. Rémusat: Sire, – On: Nechci žádných vysvětlivek, pane, chci poslušnost. Já Francii jsem přejal bouřemi Revoluce rozháranou, já klid jí vrátil. Klid se může opřít jen o pořádek. A ten chci mít všude. Ve věcech velkých, tak i v maličkostech. Rémusat, nechci, bych byl všemi chápán, však poslouchán být musím. Vždy a všudy. 34 II. Talleyrand: Je odpověď tu od anglické vlády k smírnému listu, jejž jste, Sire, psát ráčil Georgu, králi Britanie. Svědčí jen prostě: Chefu francouzského státu – mír odmítají tuze nemotorně, lord Mulgrave odpovídá – On: Vím už, pane, a hloupá odpověď ta pro nás bude vyhranou bitvou. Zítra v Moniteuru přineste listy oba, můj i tento, a Evropa ať soudí. Já jsem kliden. A jejich žurnály? Talleyrand: Jak vždycky: sprosté. Autokrat – tyran – usurpator trůnu – On: Korunu francouzskou jsem viděl v louži a vylovil ji špičkou svého kordu a národ francouzský ten čin můj schválil. Kord ten mám v ruce – dovedu ji hájit. 35 Talleyrand: Mám zprávy, Anglie že klíží spolek císaře Rakouského s Ruským. Prusko by bylo třetím. On: Rakousko je vždycky chatrným žákem vlastní historie zvlášť té z let nejnovějších. Nemá dost na Arcole, Lodi, na Marengu – nuž, přičiním se, by i jiná místa dostala zvuku v dějepise světa. A Rusko? Asiaté. Víte, že má řad pluků pouze šípy ozbrojených? A Prusko? Bah, už dávno nemá Frice, a než si uvědomí jen, že stojí, už bude ležet. Však to mojí věcí. Co máte ještě? Talleyrand: Velká deputace měst italských se bere do Paříže, by poprosila Vaše Veličenstvo přijati titul krále italského – On: Jak na vlas jim to bylo přikázáno. 36 Talleyrand: Poslechli rádi a jdou s nadšeností. On: Bah, kdo by nešel vždycky s nadšeností, když přeje si tak císař Napoleon? Dál! Talleyrand: Věc ta popožene asi srážku s rakouským státem. On: Srazíme se tedy. A jinak? Doma? Talleyrand: Fouché ovšem musí zrak otevříti... On má těžká víčka, Sire, doslovně... má tuze těžká víčka. On: Vy víte něco? Talleyrand: Sire, nic, věru pranic... On: To poví Fouché tedy... Vojsko máme 37 v Boulogni k ráně dobře připraveno, svět, doufám, věří, že to na Anglii? Talleyrand: I svět i Anglie. – On: Chateaubriand? Talleyrand: Je v zátiší svém, nehodlá už sloužit a na cestu se palestynskou chystá. On: Má svatý oheň. Škoda. – Svatý Otec? Dal by se pohnout k cestě do Milana? I v Italii chtěl bych jej mít svědkem, až starý vínek králů Lombardie dám na hlavu si. Tamější lid věří dost na papeže. Talleyrand: Myslím, Veličenstvo, že po druhé se papež nepropůjčí k diváka roli tam, kde doufal býti zástupcem pána boha. On: Měl jsem svolit, by on mě korunoval? Zapomněl jste, že jsme přec všichni vyšli z Revoluce, 38 jež leccos vzala, co se vrátit nesmí? Co dělá papež? Talleyrand: Sire, má dlouhou chvíli, po Římu touhu a je sklíčen cítě, že nelze sluncím dvoum plát nad Francií. On: Když zástupcem je božím, že by toužil po vládě světské? Což by protestoval, Řím kdybych vzal si nechaje mu vládu ve věcech víry? Mohl by snad tvrdit, že neděje se toto z vůle boží? Talleyrand: Ne. Dal by v klatbu Vaše Veličenstvo a vyznal by, že bůh se zmýlit ráčil. On: Jste kacíř, pane. Bůh že by se zmýlil? Talleyrand: A často, Sire, neb neomylným tady je pouze papež. On: Krásně hovoříte o hlavě církve, pomníme-li ovšem, že biskupem jste býval. 39 Talleyrand: Sire, ba, býval, leč potom byl jsem synem Revoluce, jež leccos vzala, co se nesmí vrátit, Bourbony na příklad a staré řády – On: Jste hadem, pane. Talleyrand: Oddaným vám k smrti. III. Meneval: Já zhřešil, Sire, a chci se vyzpovídat. On: Co mně je po tom? Najděte si kněze. Meneval: Já podved přímo Vaše Veličenstvo. On: Oh, tu chcem vědět bližší podrobnosti. Meneval: Před týdnem zažádal si jistý Lamfort o jakékoli místo v službách vlády Vašeho Veličenstva – 40 On: Od včerejška je tento Lamfort podprefektem v Arcis. Meneval: A to je právě proviněním mojím. Sire, muže toho označil pan Fouché v svém dobrozdání jako royalistu, a Vaše Veličenstvo žádost jeho ji označilo slovem: odmítnouti. A jak se často stává, Sire, že nikdo krom očí mojich luštit nedovede – On: Vím, že mám trochu nečitelné písmo... Meneval: A tak jste dal mi, Sire, i tuto žádost, bych luštil, co jste ráčil poznamenat – On: A vy jste dovolil si, Menevale! – Meneval: Sire, Lamforta znám, jak by byl mým bratrem, a hlavou vlastní za něj ručit mohu a vím, že člověk ten je na svém místě v oboru každé služby – proto zalhal 41 jsem Veličenstvu a čet ono slovo: Dá se mu místo... On: Včera ráno, pane, jsem diktovat chtěl – marně jsem vás hledal. Meneval: Mám chorou matku. Kolem páté ráno – já předpokládal, Sire, že pevný spánek po předvčerejší práceplné noci podrží v lůžku Vaše Veličenstvo – já navštívil ji, pouze na hodinku. A Vaše Veličenstvo již v půl šesté u práce bylo ve svém kabinetu – On: Nuž, skončemež to. Milý Menevale, barone Menevale, děkuji vám, že chránil jste mě před nesprávným činem – věc Lamfortovu myslím – dále: jděte hned k matce svojí, rcete, že syn její se baronem stal, a že císař její jí přeje brzičkého uzdravení. 42 IV. Duroc: Sire, Její Veličenstvo císařovna má zrudlé oči – On: Věčné špehování! A výsledek je vždycky: zrudlé oči. Duroc: Zdá se, že Rémusat to zase byla, jež z přehnaného citu přátelského – On: Ta Rémusat! A stále ona, ona! Je chytrá jako ďábel, zlá jak zmije – a tohle já si hřeji na svých prsou! Duroc: Sire, zdá se, že by doslovně být chtěla na prsou Vašich... že tam tuší jinou, svou mstu a žízeň intrikami hasí. On: Ty myslíš? Duroc: Sire, vždyť víš to o ní také. On: Jsou ženy, kterým rádi nasloucháme. 43 Nápady jejich jak proud vodometu tryskají svěže, hrají v pestrých barvách – toť Rémusat. A jsou zas jiné ženy, jež uplatní se v lůžku. Nechápe to ta chytrá zmije? – Tedy nové mračno... A pověz, co ví všechno císařovna? Duroc: Snad všecko. Včera k večeru, když vyšels, pohledla jaksi teskně na Rémusat a neklid přemáhajíc hovořila o šatech, špercích, o korunovaci – pak náhle vyšla. Proletěla parkem a k oranžerii – On: To byla ona! Já slyšel krůčky zvenčí... Je mi líto té dobré Josefiny! Duroc: V půlhodince se vrátila – a měla zrudlé oči. On: Chci promluvit s ní. Až odejde Fouché. V. Berthier: Sire, po rozkazu podávám zde seznam všech těch, kdož povýšení zasluhují. 44 On: Ah, Berceaux – hlupák, nedovede vyvést setninu z dvora... a ten plukovníkem? Nic. Škrtnout. Počkáme, jak osvědčí se ve válce příští. Brizeux... Dupont... Durand... Frisée – ten počká. Strach měl u Marenga, já zahlíd jej, jak uhýbal se kulím. Gerard... Geron – ne, Geronovi dáme pluk padesátý, v Boulogni jsem viděl, že kázeň je v něm jaksi uvolněna, a Gerona znám, že má pevnou ruku. A kde je Grétry? Berthiere, Grétry? Byl se mnou v Egyptě, byl u Marenga, z ocele voják – Berthier: Majorem je v Toursu. On: Majorem teprv? Grétry? Berthiere, jsem špatně obsluhován – Grétry – major! Berthier: Sire, stačí slovo Vaše – bude činem. On: Kříž legie. A pluk dvacátý pátý, jenž v Toulonu je – nemá komandanta, a pluk ten přeložen buď do Paříže. 45 Berthier: Sire, už jsem napsal. On: Fabry... Ferard... Ferron... ne, celý seznam ten buď přepracován. Je řada vojáků tu s prázdnou lebkou, a jiní chybí. Předložíte mi jej dnes odpoledne. Berthier: K službě, Veličenstvo. On: Což maršalové? Berthier: Augereau sype vtipy, prý maršalů je jako apoštolů – On: Přál bych si, aby Jidášem on nebyl. Berthier: Masséna, zdá se, že je nespokojen – On: Má příčinu pan pašer z anno kdysi? Berthier: Sire, Masséna je vítěz u Curychu... Snad by byl nějak zvlášť rád vyznamenán. 46 On: Ať počká – máme válku přede dveřmi, z níž mnohý jako vévoda se vrátí. Berthier: A maršal Murat zase těžce nese, že manželem jsa sestry Veličenstva, nesdílí nijak její důstojnosti co princezny – On: Bah, Joachim jest osel. VI. Louis: Sire, Vaše Veličenstvo poručilo, bych dostavil se – On: Bratře, moh jsem doufat, když jsem vás všechny, rodinu svou celou, z dna světa toho vynes na výsluní – jak pohádka by se to mohlo zváti – já doufat moh, že budete stát u mne s pocitem vděčné věrné oddanosti – a zatím neznám po Evropě lidí, kdož tak by házeli mi klacky v cestu 47 a tak se měli ke mně bezohledně, jak vy, má rodina – Louis: Sire, já – On: Vy. Všichni. Jak dohromady, tak i jednotlivě. Vy, Josef, Elisa i Karolina, – o Lucianu nechci mluvit ani – i Pauletta i Jeronym – já nevím, v té řadě komu přiřknout místo prvé. Louis: Sire, mně jste právě přiřknouti je ráčil. On: Zdá se, že ten ho vždycky zasluhuje, s kým právě mluvím. Louis: Sire – pak vroucí díky. On: Nech špičatostí. Nemám zrovna času let tvého vtipu stíhat. Chci ti říci, že k Hortensii chováš se jak sedlák a žalářník. A že to musí přestat. Louis: Sire, vím já nejlíp, kde mě střevíc tlačí. 48 On: Tos vypůjčil si z Aemilia Paula. Louis: On, šťastný, však se zbavil ženy svojí. On: Louis, bratře, hleďte, tolik málo stačí udělat spokojenou mladou ženu: za každý pohled, každé vlídné slovo už vděčna je ti. Dopřeješ-li ještě jí trochu šperku, toalet a zábav – ráj na zemi má. Je to těžké, bratře? Louis: Vy nakázal jste, bratře, bych se ženil – já oženil se. Nakázal jste s Hortense – já vzal si Hortense. To jsem ještě doved – víc nedovedu. On: Mluvíš jako dítě. Máš ženu krásnou, milou, duchaplnou, máš syna – Louis: Ano, otcem jsem dle jmena. On: Že nestydíš se vyslovittvyslovit věc takou! 49 Louis: Sám nejlíp víte, jak je oprávněna. On: Louis, kdybych v líc teď udeřil tě pěstí, nebylo rány, jež by kdy víc měla pro sebe práva. Tohle je tvůj důvod? Anglický žurnál by tak mohl psáti – Louis: A psal tak – On: – – potom podpatkem své boty bych po něm šlápl místo odpovědi. Louis: Též sestra Karolina – On: Víš, že ona víc, než své hříchy, Hortense nenávidí? Louis: Jsem bědný člověk. Odpusťte mi, bratře. Má nemoc, které nelze vyléčiti, jakoby černým povlakem mou duši potáhla navždy – trpím, bratře, trpím. On: Bah, přemáhej se! Vůli měj – a všecko hned bude jinak. Slovo „nelze“ vyvrz 50 z seznamu slov svých. Záporů rád nemám a slyšet nechci. Na shledanou, bratře! VII. On: Fouché, jsem velmi nespokojen s vámi. Já uzdu svěřil vám a denně vidím, že oprať zmítá se, což důkazem je, že není zrovna v ruce nejpevnější. Fouché: Sire, rozumímrozumím, a přece nerozumím. On: Nemluvím o spiknutí Cadoudala i atentátu – Talleyrand mní ovšem, že policie má být vševědoucí, nu ovšem, když je policie – bystrá – – Fouché: Sire, někdy policie přivřít musí i obě oči... na příklad, když vidí, že prvý ministr – On: Oh, Talleyrand že – Fouché: – že prvý ministr si platit dává za různé líbeznosti cizím státem – 51 On: Fouché! Fouché: Tři miliony franků, prosím, smím-li tu cifru udat Veličenstvu. On: Toť z Bavor! Fouché: Sire, vy víte vždycky všecko. On: Dost o tom. Chci vám vlastně důtku dáti, že nemáte dost pozorlivé oko na emigranty – Fouché: Sire, vím, vaší touhou že bylo vždycky spojit ve Francii to vše, co bouřné časy rozervaly. Je řada lidí, děti staré šlechty, kdož netroufají sobě přímo přijít a složit vůli svou, Sire, k nohám vašim, tož při zastávce vstoupí do mých dveří, jak rekruti, když k odvodu se staví. Já prozkoumám je, základy jim vpravím nového císařského reglementu – a teprv potom dovolím si předvést je očím svého císařského pána – 52 což Talleyrand zve: Fouché kuje pikle zas s emigranty... On: Víte, milý Fouché, co chtěl bych jednou? Otevřít vám lebku a vidět mozek její v plné práci – – Fouché: A viděl byste, Sire, jak věrně slouží dnem nocí jen Vašemu Veličenstvu. On: Bah, frase! Fouché, uviděl bych mozek, jenž, kdybyste byl současníkem Krista, by myslil, třicet stříbrných že málo – – – mlčíte? Fouché: Jak ten, jemuž ukřivděno. On: V Palais Royal zas byla demonstrace včerejší noci: jistý Lebrun řečnil tam o Brutovi, volné republice – – v St. Antoine se včera dopoledne odvážil člověk, Pierre Petit jmenem, kamenem hodit, když šlo vojsko mimo, po orlu pluku – vojsko o tom neví, já vím však – – Madame Staëlová zase 53 je v Paříži, a včera v St. Germainu jí vystrojen byl royalisty banket, ač na obvodu čtyřiceti mílí má zakázánu moji residenci – – v St. Germain taktéž bydlí jistý Mayer, Prus z Magdeburgu, recte je to Smiles, anglický kavalerist, při tom špion – a takhle vyhlíží má policie! Já, císař, musím tohle vykládati ministru svému! Fouché: Jenž si troufá dodat, že tento seznam Jeho Veličenstva jest neúplný: onen řečník z Royal je důvěrníkem mojí policie a vyzkoumat chtěl duše po kavárně – a byl by býval málem dostal výprask. Ten Pierre Petit neškodným je bláznem – dnes sedí v chorobinci. Madame Staël k mé radě kvapně opustila Paříž již před banketem. A pan Mayer-Smiles byl dneska ráno velmi záhy vzbuzen a předán námi vojenskému soudu... Ach, těžko sloužit takto zeměpánu, když zeměpán má miliony očí 54 a přítomen je všudy jako Pánbůh – leč Fouché troufá si i tady sloužit. Ba, Fouché ví, že včera k podvečeru osobnost jistá... v čelném postavení při dvoře Veličenstva... měla schůzku se slečnou Fleury... Fouché ví, že bylo to v oranžerii... On: Dost. Jděte, Fouché. VIII. On: Co značí zas ty uplakané oči? Víš, že rád nemám smutných obličejů! Josefina: A kdo je živitelem pláče mého? Ty víš, že já jsem pouze slunečnicí a ty mým sluncem – On: Mýlíš se, mé dítě, ty miluješ mě obavou jen, hrůzou a žárlivostí – Josefina: Tak ty zveš to; ovšem, já vím, že neštěstím mým jsou ty city a budou k mému poslednímu dechu. Mluv, co to bylo včera? Já vím všecko. 55 Já vím, že v oranžerii to bylo – ta podlá Fleury – minutu být nesmí kol osoby mé – ničemná ta bytost – On: Dost, Josefino. Jednou pro vždy: dosti. Jsem syt už špehů tvých a tvého pláče, a ponižuje mě ten věčný dozor – chci pokoj. A co dělám, mou je věcí. Josefina: To je tvá láska! Tvoje milování! On: Mlč, Josefino! Bohužel mám pamět, jež umí odpouštět – ne zapomínat. Víš, tenkrát, když jsem z Egypta se vrátil – ach, měl-li muž kdy který tak rád ženu, jak já tě, Josefino! Pamatuješ? A byly-li kdy komu oplaceny ty city, jak mně tenkrát, Josefino! Tys byla ta, jež zaškrtila všecko, co bilo pro tebe v té hrudi mojí! Tys dala tenkrát jedu mému jaru, tys zabila mou víru nejen v sebe, však v lidi všecky... Sežehlas mou duši – teď je v ní prázdno. Zvyk jen zůstal jakýs, 56 však zvyk ten, Josefino, nepodceňuj, je silnou páskou... vždyť jsem povznesl tě na první ženu Francie a světa – Josefina: Ah, není tvora bědnějšího v světě nad ženu, kterou sešlehá muž bičem spleteným z hříchů její minulosti! Já vím to... já to denně živě cítím. On: A tomu Arab říká Kismet. Osud. A myslíš, že je slastí pro tu ruku, když takým bičem vládnout může? Myslíš? Víš, odpustil jsem. Nemám vlastně práva minulost budit. Však jsem nevolal jí za soudce, jenž by pronášel zde ortel. Ať poví pouze, cos ty tenkrát vzala na účet klidu mého... suď to z toho, jak je dnes tobě. Josefina: Tys mi neodpustil! On: Já odpustil ti – ale ona pouta, jež, mínil jsem, že pojí duše naše k věčnému celku – ta jsou zpřetrhána. Vždyť nebylo jich. Jen mé hloupé mládí 57 je v snách svých mělo. Nebyla jsi tenkrát tou, pro niž jsem až šílil, Josefino! Josefina: Tys neodpustil! On: Neplač, Josefino. A uvaž všecko. Život můj je prací a hroznou prací. A když zamyslím se a ptám se: k čemu? – Poslední ten sedlák v mé říši ví, proč dře se a proč žije – má děti, jež plod námah jeho zdědí – – co já mám? Smečku bratří svých a sester – ty znáš je... Řekni: k čemu žiji? K čemu? Josefina: Jak ráda bych ti dala dítě, syna! Vždyť víš. On: Vím. Také to je jenom Kismet. Hnus z lidí mám, hnus časem ze života, jenž nemá ani cíle ani smyslu, a opíjím se prací, výší, slávou, co Kismet můj mě žene po té dráze, kde, zdá se mi, že ani cíle není. Já platím na ní mýto celým žitím, a proč to všecko? – Neplač, Josefino! 58 Ty žárlíš na mě... Věříš, že je možno cit mrtvý vzkřísit a jím obdarovat tu tvoji Fleury?... Otři si už oči! A ukaž císařovnu, jež, mé dítě, být nesmí člověkem. A po mých cestách už nechoď za mnou. Já jsem já – a věř mi, to „já“ že není nositelem štěstí. Dej ruku mi. Buď klidna. Z toho citu mé první lásky přec ti zbylo něco – víc nežli zvyk – teď cítím Josefino, že pod popelem ještě jiskry leží... Té Rémusat tak nevěř bez výhrady. No, ticho. Usuš oči! Nesluší ti to uplakání. Pojď, teď budem snídat. Ty vlastní rukou obsloužíš mě zase jak tenkrát... v dobách štěstí... Josefino... 59
NA BOJIŠTI U SLAVKOVA. (1805.)
Zde bylo hodně veselo. A jak tu žití kypělo, když světa toho velcí tři tu vyřizovali svou při! Děl jícny hřměly, bodáky se v slunci leskly před zraky – v ně hnal se prostých lidí tlum, řve slávu svojim císařům. – – I teď tu rušno. Na poli sedláci sváží mrtvoly. A v řadách, pány určených, je do jam, v půdu vhloubených, s kárami vápna metají. A páni k tomu zírají a píší si, kde v jamách všech tlí kosti pluků těch a těch. 60 Sníh leží krajem. Do všech stran je zkrvácen a podupán, a je-li stromku v pláni té, má peň a sněti rozbité. Chraptivý havran chvílemi se nese nízko nad zemí. A sedlák v práci duši mdlou si posiluje kořalkou. Oh, hroby slávy! Možno k vám přirovnat onen růvek tam? V něm leží hulán mladičký, jenž vzpomněl svojí matičky, a desertoval. Soud byl zlý a druzi ortel provedli: tři do prsou, dvě do hlavy, a tak se svalil do trávy. – Mír nade vším a mlčení. Teď všichni jsou tu smířeni, a nebes šedá planina se nade všemi rozpíná. Oh, pošetilci! Život zde 61 přes hroby vaše tvrdě jde, má kroky pevné železné a ve všem slovo vítězné. 62
VLASTENCI.
I.
Po Slavkově.
Renard: Je jisto, pro hruď patrioty není krasšího citu, nežli vlast svou vidět nad všecky jiné země povznesenou. – Melilot: Je pravda, můžem skutečně být hrdi. Renard: A bitva byla to, jež rovných sobě v dějinách lidstva jistě marně hledá. Melilot: A to se dalo čekat: svatý oheň francouzských duší proti soldatesce, jež za něco se bije, o čem neví – Francie musila z té srážky vyjít věnčena slávou – 63 Renard: Znát moh císař Němců svůj osud předem – reci od Arcole a Lodi, Marenga – – Melilot: a k tomu vůdce, On, Napoleon, jenž je nesen vírou a silou naší – na francouzském trůně nebylo výraznější osobnosti. Renard: Je geniem, je geniem – toť jisto. A vládce ruských barbarů Mu napsal před bitvou psaní, v němž Jej tituloval prý vtipně „šefem francouzského státu“. Melilot: Vtip zašel mu – a nebyl zrovna nový, toť import z Anglie – teď říká „bratře“ a „Veličenstvo“. Inu, opakuji: Je příjemno žít nyní ve Francii, jeť sláva zdobou nejkrasší, jíž národ se pyšnit může. Renard: Za vše díky Jemu. On Francii jest mečem, okem, duší. Melilot: A pořádek teď máme. Jakobínství je vymýtěno. Renta stále stoupá. 64 Renard: A hlavně: obnovil nám náboženství. Ať kdo chce co chce tvrdí, já vždy cítím, když ve chrám vejdu, do šera a vůně, kde svíce planou, varhan hlas hřmí s hůry, že něco v tom je, co nám nenahradí ty všechny „pravdy“ velkých filosofů. Melilot: I moje řeč to. Náboženství bylo vždy pilířem té lidské společnosti, a viděli jsme jasně v Revoluci, jak bylo bez něho. Je víry třeba: zvlášť ve škole je nutno v mladé duši jí dáti vzejít. Renard: Přijďte odpoledne na partií pár faraona v Louvre! Melilot: Rád, pane. Jsem sic veskrz císařovým ctitelem vroucím, vždyť jsem přece Francouz – leč faraona, che che, kochám také. 65
VLASTENCI.
II.
Po Jeně a Auerstädtu.
Renard: Nu, renta stoupla – Melilot: Tušil jsem to, tušil, a v čas ji koupil. Víte, tohle Prusko – nechápu prostě jeho politiku. Renard: Toť jasno přece: žilo z tuku tradic velkého Frice – neslyšelo, hlušec, že v Evropě prim hrá teď Napoleon. Melilot: No, zdrceno je slavně. Svět by žasl, leč rány franckých pěstí se mu staly už něčím všedním. Renard: Schvaluji to plně, že císař zabral Lübeck – máme přístup 66 k baltickým vodám. Bremy, Hamburg máme, jen takto možno zatít řádně žílu anglickým kupcům. Melilot: Víte, mezi námi: nesdílím nijak kritických těch obav, jež tu a tam se slyší po Francii. Prý tyhle války vysilují zemi! Daň krve prý je hrozná! Pane, k smíchu! Mír shnilý stojí víc – to za Bourbonů jsme viděli přec všichni stejně jasně. A válka – to je bouřka v dusném parnu. Vzduch vyčistí, jí všecko osvěží se. Jen uvažte: hle, průmysl náš kvete, továrny naše mají stále práci, je uniforem třeba, zbraní, prachu, je zásob třeba – řekl bych, že válka je digitalis, která povzbuzuje krev k rychlým tempům. Mám teď objednávky na sukna uniforem, spousta práce, jak možno tedy mluvit proti válce? Renard: A kdyby ještě žádala si daní! Leč vojska naše žijí z kontribucí a s každým mírem miliony přijdou válečných náhrad pěkně do Francie. 67 Melilot: Já žiji, dělnictvo mé, vůbec všudy se cítí vliv ten. Nemluvě už o tom, že vlast též vzrůstá, máme nové země, jež odvádí nám jednak pěkně daně a jednak odbytu jsou kontingentem tovarů našich. Renard: Dlužno též se zmínit i o slávě, v níž Francie se skvěje, věc veliká to – Melilot: Svatá pravda. Sláva, toť statek národní, jejž ukládáme do listů dějin. Potomkové naši závidět budou nám to účastenství velikých lidí a té velké doby. 68
EYLAU. (8. února 1807.)
... po bitvě, jak bylo zvykem Jeho, jel přes bojiště...
– a všechny rány v předu, žádná v zádech – oh, hrdinové! Je-li krasší smrti, než takto v plné síle býti skácen? S pohárem v ruce při hostině žití vstát k přípitku – a náhle rázem klesnout bez příprav, bez traplivých sbohemdání a bez vědomí všeho, co kdys bylo a bez myšlenky na to, co má přijít? – Ten hoch tu dýše! Dejte mu... Zde víno císaře tvého, napij se, můj milý, a zavezte jej k Larreyovi! Larrey tě spraví – přihlas se mi potom! – Soult operoval jako vždycky vzorně. Jste, maršale můj, dneska bez odporu strategem prvým všech vojsk evropejských. 69 A kdyby Murat – ano, tebe míním – v čas kdybys byl dva regimenty vhodil tam ke hřbitovu – ale nechme výtek, vždyť den je náš, a krvavé to pole je také naše. – Grouchy! Kde je Grouchy? Jsem spokojen s ním, byl i generálem i prostým vojákem a o něm platí: Kdo koule nebojí se, tomu ona se raděj vyhne. Také Hautpoul zůstal své slávě věren, doufám, rána jeho že bude krátkou episodou klidu v životě rušném – adjutante, jeďte a vyřiďte mu moje pozdravení. – Oh, Barbeyrac zde, plukovníku, mrtev? Jsi mrtev, milý? Klobouk dolů, páni, byl jedním z hrdých členů šlechty mojí, ran dvacet měl, což váží dvacet předků, dvacátou prvou vymírá rod jeho. Byl u Pyramid se mnou. Berthiere, má ženu, děti – podáte mi návrh. Smrt taková! A smrt, kdy člověk leží v posteli s pěti chorobami v těle a sestárlý a žitím spotřebován, nicotným denním žitím beze smyslu, do zvůle vydán muže dryáčníka, jenž lektvary v něj vlévá, prášky sype 70 dle nápadů své nerozumné hlavy – ne, nepřeji si, páni, takto umřít, ač zdá se, že ta koule, jež mě trefí, ulita do dnes není. – – Zde je místo, kde srazila se jízda moje s ruskou – vy hoši moji – – hle, a tento dýchá, pět Rusů kolem! Trochu vína na rty a legie kříž na hruď – poznáváš mě? Tvůj císař, ano. Přijď, až budeš moci a přijď hned v důstojnických epauletách – vy, Berthiere, vyhotovte patent a pošlete mu jej hned k Larreyovi. A na shledanou! V příští bitvě, doufám, že bataillon ti svěřím! – Tihle Rusi jsou jako stádo ovcí: kule bijí a palaš padá – oni nepohnou se a stojí, stojí... nepříjemno vidět, jak vlastně jejich bezmozková masa bojovat umí! Živá zeď a dokud jí nepoložíš – nehnutě ti stojí. – Koníky mají malé, ale dobré a koně ti jsou jako jezdci jejich, má potřeb málo, vydrží a nese 71 tíž sebe větší, bitva nezleká ho. Toť národ Skytů, Herodot už o nich vypráví, jak jsou nenápadni v míru a strašni v boji... Hle, ty obličeje zarostlé vousy, sotva jen že oči z nich vyhlížejí, lidé-zvěř bys řekl... A leží jich tu – – skácený les lidský a celé louže zmrzlé krve kolem... Chtěl jsem se dívat jednou, kterak Larrey provádí operace – ale sotva říz v tělo – hned se zatmělo mi v očích, zeslábla hlava, byl bych jistě omdlel, kdybych se nebyl okamžitě vzdálil... Ostatně soudím dle svých zkušeností, že líp je vésti války v ostré zimě – ze zimních bitev ranění se jistěj a dříve uzdravují. Zmrzlá krev je obvazem prvým otevřené rány a zimou také palčivost se mírní těl rozpálených – ze slavkovské bitvy se devadesát procent uzdravilo, z té u Marenga sotva polovice. Ta pravda může zmírnit trapný dojem, jejž tohle jeviště nám dneska skytá – – Po každé bitvě svářící se vládci by měli spolu jíti po bojišti: 72 jsem jist, než přešli by je, že by jistě mír uzavřeli, trvalejší přísah a smluv a slibů. Já svou kůži nesu vždy v hovor děl – však moji páni bratří vždy byli v závětří – tak není možno se dohodnout, a sotva šavli otřels, už zas ji nutno tasit k novým ranám. – Hle, ten Rus žije – adjutante, smočte rty jeho vínem – – vida, chňapl po vás jak fena podrážděná – zdvihá se – cos hledá – má pistol – pozor, hlavy sehnout! Střelil a střelil po mně! Tři muži ať vpálí mu salvu v prsa! – A kde, páni, stojí trofeje dnešní? Zajatci a děla? Jich málo, vím. Prus, Rakušan nás vždycky odmění jinak než Rus polobarbar. Však ve zlých časech za vděk berem málem, je za to mrtvých víc. Prus s Rakušanem jich nikdy dosud neměl tolik... Jeďme! 73
LISETTE. (Eylau 1807.)
Ah, to byl kůň! Byl červený jak liška a jako měď se leskl. Nožky lanní a jimi proto dotýkal se půdy, by odstrčil se a moh letět rychlej než bylo mu možno v pouhém vzduchu. Jen jednu vlastnost měla milá Lisette, nepěknou sice – ale pro tu necnost já lacino ji koupil, a ta necnost mi u Eylau i život zachránila. Ta Lisette zběsile se hnala po všem, co v dosah tlamy přišlo: věc i člověk i jiný kůň – a kousala jak ďábel. Můj sluha Pierre, Gaskoněc a chlapík, však vyzrál na ni – jedenkráte jí podal na rožni pekoucí se skopčí kýtu a Lisette ovšem kousla nehorázně až spálila si tu svou dravou tlamu: od této chvíle Pierre jist byl před ní a když já tentýž experiment proved, 74 i mně pak čelistí svou nehrozila. Adjutant žádný v štábu maršalově tak věru bleskem cválat nedovedlnedovedl, jak já s ní lítal. A můj maršal Augereau tak zíral na ni, tak se vyjadřoval, že kdyby byla mrška nekousala, dojista by ji odkoupit se snažil. Jak u Eylau to bylo, povím tedy. Náš maršal Augereau prorazit měl centrum, Ney, Lannes a Davout zničit křídla Rusů. Den sychravý byl, sněžná metelice nám bila v oči, krajina pak tato je plna bažin, jezer, které sněhem přikryty byly. Sbor náš dlouho bloudil a když pak na Rusy jsme narazili, tu strašná palba s předu, prava, leva nám ukázala, že jsme polokruhem od nepřítele těsně obstoupeni. My neustoupli, ba, náš předvoj vrazil tak vehementně v ruské postavení, že probil se až k vrchu v středu jeho – byl čtrnáctý to regiment, a hoši vysocí štíhlí, každý jako topol a mrštní jako lesklá damascenka. 75 Sníh přestal padat kolem jedenácté a teď jsme s Rusy pohledli si v oči: bajonet, kolby, palaše a pušky a kanony – vše do práce se dalo, já dvacet bitev proďál pod císařem, však této neviděl jsem příšernější! Den vyjasnil se tvrdým ostrým světlem a dobře zvlášť se palba rozlehala a bylo vidět zřetelně a jasně v daleký prostor. My se nehýbali a také Rus ne. Zakousnuta v sebe se vojska pobíjela vztekle krutě – tak málo zajatých jak v bitvě této nebylo v jiné. O dvanácté přijel k nám Napoleon. Přijel na bělouši, jejž od perského šacha darem dostal a bělouš ten byl bílý a se leskl jak padlý sníh, když zasvítí naň slunce. A císař zdál se nálady být dobré: nám vlídně rukou kýv, pak hleděl s láskou v těl chumel, hlavou potřás, usmíval se a hlasitě řek: „Prorazím je jistě.“ – Dal sklo si podat, pozoroval chvíli boj na křídlech a potom zadíval se k onomu vrchu, kam se probil předvoj, náš čtrnáctý pluk. „Čtrnáctý se drží,“ 76 řek spokojeně. „Ale zbytečno to. Pošlete rozkaz, aby v čtverci sešli a probili se sem k vašemu štábu.“ My adjutanti stáli všichni v řadě, já třetí. Než moh Augereau kývnout rukou, sjel první do roviny. Kozáků tam jak v slunci much a jen tam soudruh dojel byl sešavlován. Druhému kýv maršal, a druhý šel si pro smrt. Bylo na mně, a viděl jsem, že maršal jaksi váhá – – byl, mohu říci, miláčkem jsem jeho – já zrud jen, vyjel, pozdravil a letěl a Lisette, dobrá, pěkná, milá Lisette, jak tušila by, že nám o krk běží, jak koule dělová se nesla vzduchem, že cítil jsem, jak fičí mi kol uší. Já zahlíd, jak si na mne ukazují kozáci černí, jak ten onen křiče v zarostlé tváři vyceňuje zuby, ten onen vyjel dohnati mě touže a jiný zas mou troufal skřížit dráhu – a všichni marně. Lisette, pěkná Lisette mě nesla na vrch k čtrnáctému pluku. Jak vítali mě! Vyřídil jsem rozkaz a všichni zřejmě potěšeni byli, že císař si jich vzpomněl. Stáli v čtverci 77 a odráželi pěšáky i jezdce, již jako vlny do břehů k nim bili. Plukovník mrtev, komandoval major. Ten ukázal mi, jak by marno bylo, chtít probíti se. Sám prý sotva budu se moci vrátit. Císaři mám říci, proč neposlechli, vyříditi jemu poslední pozdrav čtrnáctého pluku a odevzdat mu orla, jejž pluk přijal kdys z ruky jeho. Orla odlomili jsme od žerdi. Pluk naposledy zdravil jej salvou hřmící v řady nepřítele, já pod plášť připevnil jej, vojsko vzkřiklo: Vive l’Empereur! – já Lisettě stisk boky, ta hřivou hodila si a již hřmíme dvě těla v jedno srostlá větrem dolů. Zas piky, šavle, obličeje lidí kol míhají se – jedna pika bodne Lisettu v stehno, Lisette popuzena tím rychlej letí. Náhle trhne sebou: Rus jeden, silák, opěšalý kozák, se vrh jí v uzdu – šavlí míří po mně – však Lisette chňapla po něm, trhla hlavou – a Rus tu stojí – strašné podívání: krvavá lebka bez vlasů a kůže – a místo obličeje – živé maso – 78 a Lisette pádí ztrnulými Rusy a nikdo netroufá si zkřížit cestu příšery dravé s tlamou zkrvavenou – – Až před řetězem našich zasáhl ji střep granátu – já padl bez pohromy, však Lisette leží s roztrženým bokem. Dvakráte ještě pohodila nohou, jak běžet chtěla by... Můj Pierre čekal, hoch čiperný, jak by byl vypočítal, že přijdu o Lisettu, s čerstvým koněm a už byl u mne a už zase jedem. Tak vyvázl jsem. Maršal stisk mi ruku a poslal k císařovi. Vyřídil jsem, proč čtrnáctý pluk probiti se nemoh, i vyřídil i poslední ten pozdrav a orla jejich odevzdal mu. Vlídně mi pokýv hlavou, vlídně, že bych s chutí za tento pohled letěl ještě jednou na vrch ten k čtrnáctému regimentu. A tedy Lisette: tak jsem přišel o ni a takového koně jsem už potom nedostal nikdy. Když jsme nato jeli 79 po bitvě polem – štáb náš připojil se, když maršal poraněn byl, k císařovi, ba, Augereau raněn byl a komandanti všech divisí a brigád ba i pluků do posledního padli na bojišti, náš armádní sbor vůbec tak byl zničen, že podplukovník Maassé, z důstojníků jediný zbylý, předved císařovi z patnácti tisíc jen as tisíc mužů! – Když s císařem jsme jeli po bojišti – to zvykem jeho bylo, jak když rolník si vyjde pozřít na požaté pole – tu mrtvou Lisettu jsem ještě zahlíd a věřte, že mi slzy vstouply v oči... 80
VLASTENCI.
III.
Po Eylau a Friedlandu.
Renard: Kam takým spěchem? Melilot: Příteli, ach, práce! Nad hlavu práce. Robotíme stále, ve dne i v noci. Renard: Nu, což situace? Melilot: Mám smysl jen už pro ty objednávky. Vy víte, u Eylau se císař rozhod – příšerné prý to bylo podívání na poli bitvy na tu krev a rány – tož rozhod se ty bílé uniformy odstranit z vojska – 81 Renard: Krev na bílém sukně – já chápu – Melilot: A tak vyrábíme překotem téměř tmavomodré látky, vy víte: císař! U něho jít musí jak rozkaz tak čin pěkně v jedné řadě. Renard: A co říkáte tomu uzavření Evropy celé vůči Angličanům? Melilot: Plán geniální. Bude arci nutno vzít Španěly a zabrat Portugalsko – to císař provede už. Vždyť vy víte, jak zdaří se mu všecko, po čem sáhne. Pak máme všecky evropejské trhy a John Bull ať si v ostrovní své kleci jak tygr zuří... Neřek jsem vám ondy, že musím továrny své veskrz zvětšit? Je zakázek – ach, dny by měly míti šedesát hodin a můj každý dělník pět párů ruk – nu, práce, strašně práce. Však spěchám – s bohem, přítelíčku drahý... 82
DVA KOZÁCI. (V Tilsitu 25. června 1807.)
– Hleď Feďko, maličký ten s bílým bříškem, jenž s naším carem baťuškou tam kráčí, toť On! – – A pop nám říkal, že to chlupáč a rohy že má bezbožný čert onen. – – VdyťVždyť vidíš, nemá. Car náš se s ním vede, jak moh by jít car pravoslavný s čertem? – – Ty tedy myslíš, že On čertem není? – – Jak byl by, hlupačino? Jistě není. – – Pět z naší vsi nás zavolali válčit. A řekl pop, že proti čertu jdeme a za cara a víru pravoslavnou. Teď Miťaj strýc má utrženou hlavu a Sášu s Peťkou probod jeho bodák a Ivu bratřička mi jeden rozťal, 83 teď pověz, mnohorozumný ty vědče, proč bylo všecko? Proč nás z domu hnali, sta a sta verst nás hnali v cizí dáli až na bodáky, kanony a pušky, proč všecko to, když On přec čertem není, a hosudar náš, vládce pravoslavný, teď s ním si vede jako rodný bratr? – – Ah, Feďko, Feďko, jsi ty makovice, z níž mák už vzali! Proto bylo všecko, že nemohli si takto pohovořit. A teď si mohou takto pohovořit, že všecko bylo. Eh, ty mozku ovčí, jsem já snad k tomu, bych tě osvětloval? Mlč, oči otevř, dívej se, jak vlídně si mocní světa spolu rozmlouvají a pomodli se hezky k Bohu Otci a svatým jeho, aby zase záhy a k poškození našeho jen zdraví nad jedním druhý neráčil se horšit! – 84
FRIEDRICH WILHELM III.
Byv zrozen jinde, nežli v Postupimi, v královském zámku, byl by jistě zdobou armádě pruské jako statný kaprál postavy hřmotné, komisního vzhledu, jenž rekrutům zná nahnat hrůzu čirou, když u gamaší utržen je knoflík, či nitro tornistry je v nepořádku, či orel čáky má jen jednu peruť. Teď, neblahý, dny svoje tráví v bázni a noci v nepokoji. Hlavou jeho jdou otázky, jež přesně zodpovídat,zodpovídat nestačí schopnost její. Kde vzít rady? Tu anděl Luise – Luchesini onde, tu Blücher, Stein – a Lombard, Haugwitz onde – má rozhodovat a má rozhodnout se... Má rozhodovat... předem ví, že všecko, ať tak či onak, vyjde na neštěstí... Svět celý jest mu jeden infinitiv, a poznáním tím proniknut jest tolik, že vlastní řeč mu jde jen neurčito. 85 Trůn třásti se mu, zle být, tich-li sedí. A zle být, vztáhne pravici-li k jihu, by souseda se chytil Rakušana. A zle být, přijde východní-li soused, Rus, podepírat. Tak jít v niveč všecko. Zlá budoucnost i dětem jeho hrozit i státu jeho. Mimovolně ničit dědictví kdysi Velikého Fritze, jenž jistě by – blesk v modrých velkých očích – svou berlou zbil jej. Trapné živobytí! Vír rejdit v hlavě, přec v ní býti pusto! A ruský Alexander okatě se kol Luisy otáčet – a Luisa, ano, kdo v ženách vyznat se? Jak nadbíhala – hu, těžko vyslovit jen jmeno jeho – hroznému vládci bitev, kterak něžně s ním hovořiti! Napoleon arci být tvrd jako skála, vpíjet slzy její a tvrdým zůstat... Jak sám připadal si on, Friedrich Wilhelm, třetí toho jmena, zbytečný, směšný, malinký a cizí – ničemu nerozumí z běhu věci – dny plynout mu jako voda mezi prsty – ach, on by nejraději dýchat přestat a tvrdým snem spat, až k té chvíli jedné, 86 kdy klidno býti na tom božím světě a pořádek zas vládnout v zemi jeho a příjemně by býti panovati... 87
FRANZ II.
Rozšafný otec rodiny a vládce, jenž těžkou zodpovědnost stále cítí za poddaných svých nadpozemské blaho. Chce, aby tiši byli, v shodě žili s příkazy svaté katolické víry; bdí nad dušemi, aby ani paprsk proklatých novotin, věd všelijakých a modních nauk nepadl jim v nitro – ne učené, chce poslušné mít lidi. Rád vtipů nemá, ani zlobných satir, kousavých ironií – za to vlídně klep vyslechne a zajímá se každým románkem srdce, který policie či list lapený v černém kabinetě prozradí jemu. Pobaví jej každý potajmý pohled v domácnost i kuchyň poddaných dobrých, rád se rozhovoří svým vídeňáckým dialektem o tom a poslouchá i vypravuje dlouho – 88 stát rodinou jest, on jest otcem jejím a jist, že otcem, jaký jen být může... * Na kopcích Moravy, na polích Italie, u břehů Dunaje a v horách, sníh jež kryje, směsice národů, tak různých rodem, řečí se bije oddaně a kosena je v seči bodákem, šavlí, nebo zporážena lijákem kulí. Pole do červena polita krví. Padlí se v ní válí, zrak ztrhaný zří marně kamsi v dáli, k rodnému hnízdu. Slunce chví se v páře zarudlé, těžké... Mrou zde za císaře. Neb řeklo se jim, vztek francouzské šelmy že ohrožuje zeměpána velmi a pušky, bodák, palaše jim dali a od domova daleko je hnali, Poláky, Uhry, Němce, Taliány, Slovince, Čechy – hnali v cizí lány na šelmu Francouze – byl žár i mrazy – přečasto voda, chléb však vždycky schází – tak vítán bodák i ta rána z děla, by ukončila útrapy ty těla. Mrou za císaře... To je smyslem žití 89 a slávou jich prý. Pak je bude krýti hromadný kámen s počtem jich a datem, jež vyryjí se do pomníků zlatem a jež pak větry s deštěm sešlehají. A hroby s kameny se propadají a tráva vzroste. Takto oni vplynou v říš Věčnosti a tak v ní tiše zhynou. 90
JOSEFINA.
Hold přijímat a steré deputace, mít úsměv v očích, na rtech milá slova – oh, sláva světa! Žena císařova! Jak žije se tu nádherně a sladce! Však v duši... v duši... Tisíc obav chová, úzkostí tisíc... Život, podlý zrádce, co z krásy ještě nevzal, vezme v krátce – sem barvu rychle, je tu vráska nová! A Bonaparte – – včera byla zase Georges, herečka ta, v jeho kabinetu – což, bože, vezme-li k těm radám ohled, že nutno dědice dát říši, světu? – – – – – – – – – – – – – – – – – – Zas deputace – – Bleskem zjasní pohled a stříbrem zvoní v bezstarostném hlase... 91
POD HVĚZDNATÝM NEBEM U ASPERN. (20. května 1809.)
Nad šírou černou rovinou, kde planou stříbrné hvězdy, a v níž místy ohně jak žluté oči dravce pomžikují, je ticho. Dunaj hučí nedaleko, kůň ozve se, psa štěkot, stráží hlasy, unylá píseň do hvězdného šumu. Noc májová, jež otevírá duši. L’Empereur leží naznak na koberci a zírá v nebe. Vedle Lannes je, maršal, druh z dávných roků. Mameluk a stráže v uctivé dálce stojí bez pohnutí. A Napoleon mluví, tichým hlasem, však překotně, jak myšlenek proud bystrý mu slova rve a unáší je do tmy: Zde bude zítra jinak....jinak... Porazím je a mapu Evropy zas jednou změním. Je možno, na tré že roztrhnu dílů 92 Austrii věrolomnou. K pádu zralá, dějinný úkol její dávno splněn – co s haraburdím, v němž už duše není? – Hleď, jak se hvězdy dneska čistě jiskří! Je všudy stejná konstelace jejich ať z Paříže, či z Berlína, či z Vídně, či z Madridu je pozorujem. Věru, ten svět je malý. Teprv pod rovníkem se jeví oku sbor souhvězdí jiných – když Indie a Čína budou moje, vždy tedy ještě Velký Vůz a Vega a Sirius a Kassiope... Vidíš, to W je Vega... Sirius je tamhle. – A zítra tedy, v zádech Dunaj, rozpnu v půlkruhu armádu svou... Centrum její se pohnout nesmí, křídla půjdou k předu, by z konvexního postavení stalo se konkavní. Až Davout přejde Dunaj, posílí centrum, jež se vehementně na rakouský střed vrhne, prorazí je, co zatím křídla naše uzavrou se. Myš neujde nám. V dějinách se řekne, že toho května vzdychla naposledy Austria stará. – Lannes, ty věříš v boha? Ne v boha popů. Papež Pius věří i v toho. Vyznal mi tak s upřímností 93 a přeli jsme se....se... Existoval Ježíš? Syn boží? A ten celý mythus ráje, prvého hříchu, vykoupení křížem? – Je možno, bůh že zatratil by všechno, co před Kristovým narozením žilo, jen proto, že ti lidé žili dříve, než Spása přišla? Sokrates a Plato, Marc Aurelius? – Bůh, jak nám jej kreslí, jest důkazem, že lidstvo jest jen děckem, jež autoritu nad sebou mít musí, ta tresce jej a ta jej odměňuje, leč v záhrobním až žití – bědná bajka! Bah, ale vladař konečně jej přijme, jak pop jej stvořil: jestiť taký pánbůh dost spolehlivým sloupem trůnu knížat, pořádku, dobrých mravů, autority. – Eh, člověk tvor je bídný, nízký, hnusný. Dej činům jeho důvod nejpodlejší, a nemýlil ses. Dá ti čest i život, jen zlata slib mu, až mu tíha jeho hřbet ohne nebo zlomí. Krev svou dá ti, dáš-li pít selské ctižádosti jeho laciné pocty. Popatř na Massénu: pašerák dávný, pirat, holkář slepý – dnes maršal Francie a zítra dá si urazit nohy, jen bych zrobil z něho 94 knížete, jak jsou Bernadotte a Murat. A já tak udělám a vznesu chlapa svým pouhým slovem ku závratné výši a peněz dám mu – ale chápu při tom, že starý Diocletian vším v posled zhnusen šel do Salony sázet hlávky zelí. – Víš, co mi psala včera Madame Genlis? Prý ještě čte se její „Felicie“ tak vášnivě jak před paterem roků – proč tohle náhle? A až sem tu zprávu? Nu, hloupost lidská. Prořekla se klepna, neb v nové knížce, „La Vallière“ zvané – to zas mi bestie ta bez obočí, pes Fouchè, píše – žvaní milá Genlis o lásce krále Louise Čtrnáctého tak průzračně, že žvastu chtivá Paříž mě v králi poznává a v La Vallière prý Duchatel... Teď stará Genlis má obavy, že přijíti by mohla o tractament těch šesti tisíc franků a logis v arsenalu – ty jí dávám za zprávy o všech náladách a dojmech v pařížských domech – ze strachu teď mi píše, že čtou její Felicii! Ah, příteli, co člověk, jest jen bláto, jen k tomu vhodno, bys v ně patu vtiskl. 95 Bůh existuje. Velký nedostupný, však vzdálen světa. Skoro jakby nebyl. Snad časem padne jiskra z toho ohně, jež bytost jeho tvoří, v lidskou duši a tvoří to, co geniem zde zveme. – A víš, že mohu ročně třicet tisíc životů lidských válce obětovat? Eh, třicet tisíc! Tři sta tisíc lidí. Je lehčí smrti, než té na bojišti? A není dost to, dát jim smysl žíti? Mřít za císaře... za Francie slávu? Mě mrazí vždycky v bitvě. Je to pocit příšerně pěkný, Smrt kdy kosí Život, a člověk cítí, kterak běhá kolem, pokorný sluha, ale potměšilý, jenž přemýšlí, zda nemá zákeřnicky i tobě na šíj vskočit... Mám svou hvězdu, i dějinný svůj úkol... neodejdu před jeho vykonáním... ale přece... Já člověk míru! Já, jenž po něm žízním, že vyprosit jej chtěl bych na kolenou – – Leč Anglie, to plémě pyšných kupců, oddechu nedá, štve a popichuje a všelicí ti hlupci kontigentu se propůjčují za hamižnou grešli jí za pochopy. Rádi ovšem, vím to, 96 vždyť dvacet předků nemám v rodokmenurodokmenu, a přec je tituluji: pane bratře – což zločinem jest, jenž se nepromíjí. A tak jsme dožili se divných věcí: Ti, kdož kdys chtěli udusiti v krvi hlas Revoluce – vyhlašují nyní, že svobodu prý nesou porobeným, že prahnou svět zbaviti násilníka! Oh, dějiny jsou hnusnou komedií, nic nikdo nesbásnil by bědnějšího! – A já jim smetu koruny ty s lebek a plazit se mi budou u podešví a podpatek jim vstavím na šíj skleslou já, Napoleon! Anglické ty žoky tak vykuchám, že splaskne pýcha jejich – byl Prus bit – Britan odnášel ty rány, a Rus i Rakušan krk nastavili – leč žlutá anglická krev ubíhala. Tak bylo, bude. Proč jste vehnali mě v tu dráhu, jež je cizí duši mojí? Jsem člověk míru – jsem? Ne, byl jsem kdysi... Teď tygrem jsem, jenž okusil už krve, jsem Attila, jsem hrůzná boží metla, jsem Čingis-Chan a Tamerlan – jak chcete – a krví vaší celý svět má páchnout. – 97 Mě mrazí v bitvách... Snad též barva krve a zápach její smysly moje dráždí – Eh, rozbiji tu Austrii. Mít nechci kol sebe po Evropě větších států. I Rusko. Přijde čas, že rozstříhám je. A z Ruska do Indie skok je pouze. A potom budeme se koupat v Gangu, na hřbetech slonů pojedeme městy, jichž chrámy tisícileté své věže do nebes nesou... Indie... jak zní to... co všecko vidí duše při tom jmenu! Tam otevřeme žíly Angličanům, až vykrvácí... A co potom?... Potom!... Vždyť syna nemám – k čemu tohle všecko? Bah, nelze jinak. Ví-li kdo, co značí ten pojem „Osud“? Lannes, pak já vím prvý. Jak vystřelená koule letím, letím a nelze zastavit se... nelze řídit... já musím, musím... – Říkají mi: rozvod. Prý v zájmu Francie – ach, Josefina!... Vždyť ona byla přec mou láskou prvou... A jedinou... Hlas její zní jak zvony. Víš, zvony domova. Jak zazní, touha po čase tom a místech srdce chytí. A Josefinin hlas... Vždyť lokajové 98 po chodbách stanou, aby uslyšeli hlas její sladký... Žádná jiná žena, a dost jich znám už, – řemeslně všecky –... se nerovná jí vzdor těm jejím letům... – Eh, rozvod – strašné slovo, strašná bolest. – – Víš, kdybych tyranem byl, jak se tvrdí, pak dal bych zvěšet řadu zralých lotrů k své jistotě a k blahu říše svojí. Psa Fouché předem – kdykoli se dívám do zločinecké velké hlavy jeho, do očí bez řas, drzých tak jak podlých, vždy napadá mi, že jest předurčení, že hlavy takto znamenané dát mám na místa patřičná a líp, čím dříve – a Fouché takový mi leží v uších a Fouché takový mi rozvod radí! Ba, zvěšet, zvěšet... prvý ten a druhý kulhavý ďábel sírovatých lící Talleyrand, Osudem též znamenaný, a dvacet jiných... Nu, však uvidíme, kam dospějem, i byť jsme neposlechli těch dobrých prvých vnuknutí své duše! Že Prus by hnul se... ne, ten líže rány, jež u Jeny a Auerstädtu dostal, a hne-li se, já Majestat ten suchý žebrotou pošlu i s tou jeho Luisou. – 99 Mně protivní jsou tihle Němci vůbec, jak kůň je každý, jenž má teprv cenu, když kavalerist náš si na něj sedne. – My dědici jsme starodávné Romy, my, děti její. Kultivujem zemi, jak Caesar Julius nás tomu učil. Byl tenkrát Caesar štěstím Gallů věru – my byli hotovi, když Roma padla, jít na jeviště, podědit a vládnout. – – A v nesmrtelnost duše věříš přece? Snad správno též, co o posmrtné pouti se vykládává. Duše stěhuje se. Snad v těle mém dlí duše Caesarova, jež Alexandru patřila kdys před ním a Karlu Velikému potom. Vždycky se snaží vésti dále dílo ono, jak v slední etapě je zanechala. Sám cítím tak a zřetelně vím často, jak vzpomínám si na předešlá žití – – Běž dějinami: ptej se, co je dobro a co je zlo – – a pohleď k těmto hvězdám, k nimž před tisíci roky zraky lidí s takovou otázkou se upíraly – nic nenajdeš, než já co tvrdím vždycky: jen silný člověk dovede být dobrým a vědomí té síly je mu štěstím. 100 A člověk silný silným žitím žije bez citlivůstek, ohledů a vzdechů. Jakživa historie nepsala se růžovou vodou, ale teplou krví – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – jak taková noc vlažná, pěkná, hvězdná dovede vyzpovídat nitro naše! – Vstaň, kamaráde! Máme zítra pilno. Obejdem stráže, prohlídneme mosty. – Vstal maršal Lannes a zdvih se imperator. Mameluk Rustan sbalil perský tepich, hvizd na lokaje. Pak jak stín se plížil za dvěma stíny ve tmě mizícími. 101
SKŘIVANI. (1809.)
V rovině u Essling jich žilo na tisíce. Svým žili způsobem: ve zpěvném turnaji se k modru vznášeli, pak padli do ornice a žili poctivě a pít šli k Dunaji. Po klasích mladých žit se valí šedé vlny, vzduch šumě v blýskavých se jiskrách mihotá – a jejich domečky jsou drobných vajček plny, té jejich naděje a smyslu života – – tu lidem podobní tou nivou tvoři spěli, zem hřměla pod nimi a v sloupech letěl prach, na hlavách leskli se, žahadla třpytná měli a koní bez počtu – a šel z nich děs a strach. A bouřka s nebeska se snesla na to na zem, svět duněl, blýskalo, vzduch žhavý byl a pách, a tvoři-nelidé při hudbě této rázem se dali do tance po širých končinách – – 102 Nad polem zdupaným, nad rozdrceným hnízdem ve vzduchu otravném skřivani lítali a mouchy železné za nimi spěly s hvizdem a vztekle bily je – den strašný, zoufalý! Za noci hořelo, až nebe zkrvavělo. Ty domky hořely, z nichž vycházeli ti, kdož žita sekali a otírali čelo a dny své trávili s vším v smírném soužití... To všecko bylo víc, než malá hlava ptačí si srovnat dovedla... U Essling řadu let kraj truchle mlčí vždy, když jaro přes něj kráčí a pěvce skřivana tu nezřít, neslyšet. 103
U WAGRAMU. (6. července 1809.)
Sklo na očích, na bílém koni u Wagramu vsi stanul teď. Tu děla jeho hřmí, tam oni zas posílají odpověď, tu helmy jízdy blesky září, tam kolony jdou pěchoty – on jako Osud hospodaří zde statisíci životy. Vive l’Empereur! A morituri se řítí v oheň, v bodáky, sňal klobouk, čelo beze chmury, a chladně zdraví vojáky. Zas dal sklo k očím, v dáli hledí, – štáb jeho tich jak zakletý – a beze slůvka odpovědi poslouchá klidně štafety. A hoří vsi. A hořet zdají se chlumy, pláně, úvaly, 104 v děl hukot pušky zapraskají a vřeští steré signaly – sklo sundal s očí, kříží ruce, v jednoho jezdce pohled vpjal, adjutant, kouřem černý, prudce na mokrém oři přicválal: – Sire, generalem Macdonaldem, jak poručil Váš Majestat, vzat onen vrch nad Niederwaldem, však za ohromných našich ztrát, tři brigady – – Bah, jaká ztráta?! Vyřiďte generálu dík! A než se skončí aféra ta, chcem pospati si okamžik! – Kýv Rustanu – a v okamžení už koberec tu perský byl: v děl hřmění, pušek rachocení se císař na něj položil – čtyřicet hodin práce v sedle, teď jist už požehnaným dnem, dá Smrti řádit v předu, vedle a spí svým spokojeným snem. 105
GENERAL LASALLE.
A kavalerist nemá krokem jíti – mít oheň v krvi, v lásce být jak ďas a pít a hrát a jako drak se bíti a po třicítce skončit žití špás! „Jak, generale, bez peněz už zas?“ – Ah, Sire, co ráčil jste mi uštědřiti, já za noc prohrál. – Slunce plný jas mu hoří v očích, bílé zuby svítí z rtů dívčích. L’Empereur se usmívá: „Nu, dám vám ještě jednou, generale,“ a do ucha jej štípe, „pozor ale –“ A u Wagramu koule bloudivá mu vjela v čelo – lehce s koně pad a úsměv v očích – žil i umřel rád. 106
PĚTADVACET PÍSEČÁKŮ.
Pětadvacet Písečáků, hoši jako topoly, tak jsme stáli v kumpanii, oči jako sokoli; tornistry nám dali, flinty, přes hranice hnali nás proti šelmě Bonapartu na císařův na rozkaz. Oh, ti páni oficíři kterak jsou nás honili! My jsme měli jenom nohy, oni arci kobyly. Od Vídně až k Regenšpurku pěkná cesta – vzal ji ďas! – pětadvacet Písečáků, pětadvacet bylo nás! Tam už čekal Bonaparte, čert francouzský proklatý, a ti jeho musijové 107 klepali nám kabáty – a když nám je vyklepali, pan general moudře řek, že máme jít po Dunaji pěkně k Vídni nazpátek. Dunaj tekl mezi náma a my mašírovali, u Ašpru pak jsme se znovu s Bonapartem porvali, ale z nás už, Písečáků, pět mládenců chybělo – v černé hlíně regenšpurské všech pět tiše leželo. Dvacet hochů Písečáků, dvacet už jen bylo nás, u Ašpru jich padlo osm, u Wagramu deset zas: čert francouzský Bonaparte s těmi svými musiji, kde nás trefí, tam nás lapí, pobíjí a pobíjí. Třiadvacet Písečáků v cizí zemi hrob svůj má, a ten poslední můj krajan 108 sšavlován byl u Znojma. Císař pán pak s Bonapartem přátelsky se setkali, tuze rádi hned se měli, objali se, líbali. Dvacetčtyři Písečáků dokonalo uboze – já jen jako pán se vrátil hezky v slámě na voze, u Znojma jsem nechal nohy, obě nohy, lidičky, a teď o nás, Písečácích, zpívám pěkné písničky! 109
PO BITVĚ U WAGRAMU, (Snění starého českého vlastence.)
Hle, šelma Francouz! Kterak nepokojem on naplňuje Evropu dřív klidnou! Koutečku není v našem světa dílu, kam nebyl by vnes všecky hrůzy vojny! Rezaví v kolně rádlo rolníkovo, neb ruka, jež by v zem je tisknout měla, teď v dálce od domova palaš vleče a kůň, jenž táh je, táhne zhoubné dělo, či jezdce kyrysara v seče nosí. Úhorem leží pole zanedbaná, jen metlice a bodlák na nich hýří, a mladých mužů neviděti nikde, leč v touze děvic. Antikrist ten francký je trestem nebes, Bůh jím navštěvuje ty zeměpány a ty říše jejich, že ponechali mrzkým Jakobínům krev prolít svatou královny a krále, pořádek Jeho zvrátit na tom světě 110 a mravy dravců zavést místo něho. Zpupnosti lidská, která soudy vedeš, jež Bohu patří! Možno neviděti, že On, tam věčně bdící nad hvězdami, své pravomoci uraziti nedá? On z milosti své dává lidstvu krále, pastýře ovcím – kde že pak je psáno, že ovce pastýře smí soudit svého? Zlou metlu vzal jest Hospodin a bije dům Israele – nám pak jedno zbývá: jen odevzdaně čekat v boží vůli, až míra trestu bude naplněna, až tento vypínavý Napoleon nevkročí vícekráte na pole on a – metla roztřepená – odhozený v kout neznámosti bude, odkud vznesen byl rukou boží. Bůh se rozpomene nad dovršenou mírou časných trestů na věrný lid svůj, lásku svou mu vrátí, mír Jeho jako duha rozklene se nad zemí zmučenou, jež zazelená se pruhy svěžích luk a žírných polí, pěstěna rukou, krvavý jež palaš už odhodila, aby rádlem vládla. – Než přijdou ony časy vydoufané, 111 my lidé drobní, kteří v dějích světa jsme pouze diváky a trpiteli, my budem dále opatrovat s péčí náš jazyk český, jenž jak po chorobě traplivé dlouhé, slabý mládeneček, k radosti vlastenců všech povstal z lože a zotavuje se nám vůčihledě. On potomkem je otců slávy plných a přemnohým byv stíhán protivenstvím už na zhasnutí byl a lože jeho už za smrtelné měli sousedové. A když tak zlobí svět a zle se katí, nám nadějí tys, jinochu náš krásný, a vírou naší, nejvíce však láskou. A co ty, Hospodine, hospodaříš dle hněvu svého, niče mocné světa a zmítaje jich říšemi jak prachem silnice šedé v zákoutí tom našem, on sílí nám a roste, jazyk drahý, a až dáš zase pokoj světu svému, on v hlahol druhých také hlas svůj vmísí a nezmlkne již. Bude v domově svém, čím býval kdysi – pánem nezávislým. 112
VLASTENCI.
IV.
Po Wagramu.
Renard: No, Austria? Melilot: Už zdá se do opravdy, jak císař jednou řek prý, že se nikdy ničemu nenaučí z historie. Já divím se jen, že ten Napoleon takový útvar existovat nechá. Renard: Však ostříhal jej nyní dokonale. Melilot: A právem. Stát, jenž najímat se dává anglickým zlatem ku žoldnéřským službám, zasloužil vlastně ještě větších trestů. Renard: Však, Wagram, pane, pořádným byl bitím 113 a mír nám přines zase pěkné země – však před tím u Aspern to bylo bledé... Melilot: Ah, lary, fary! Císař proto ustoup, že nemoh rázem rozhodnouti bitvu – však ve válce, jak víte, platí vždycky poslední rána – tou byl právě Wagram. Renard: A o těch plánech rozvodu jste slyšel? Melilot: No, připravují něco, připravují. Prý ruskou velkokněžnu – chtějí jedni, prý pro Rakousko pracují zas druzí – já nevím, ale jako čestný člověk já řeknu přímo: Ctím svou císařovnu a vím, že císař v celém širém světě nad dobrou Josefinu lepší ženy nemůže nalézt. Víte, věc to strašná, takový rozvod. Před bohem být spojen s ní u oltáře, v chrámu páně vstavit korunu na hlavu jí – a teď rozvod? To mohlo otřást morálkou by lidu, věc povážlivá – nevím, nevím, pane... Renard: Váš úsudek stran Španěl stále tentýž? 114 Což – není přec snad trochu odvážlivo podnikat tuhle vážnou expedici? Melilot: Ne, v nejmenším ne. Je-li jednou nutno kontinent zavřít všude Angličanům – a v zájmu míru, věřte, že je nutno, by kramář onen důkladně byl zkrušen a měšec jeho vypostil se řádně, tu hřebínek mu sklesne, potom přijde o pokoj prosit, jako přišli druzí – pak musí být ta Iberie naší. Jsou, pane, právě různé druhy válek. Buď meč či měšec. Císař, řeknem hrdě, je mistrem v tom, je mistrem v onom druhu. Ah, kdyby tu byl druhý Napoleon pro bitvy mořské – byla by věc kratší. Leč takto – Renard: Je prý bohatá to země. Melilot: To věřím. Však se naši maršalové též přesvědčili. Masséna, Soult, víme, si celé vozy zlata, stříbra, maleb ze svého vůdcování domů vezli. A ženské jsou tam, pane, s vínem v krvi. 115 A pro takovou věc má Junot smysl, teď vrchní vůdce našich ve Španělsku, leč o tom smyslu ví též žena jehojeho, a proto jen tam s generalem jela, ač v jiném stavu... Cha cha, pěkný kousek? Renard: A jsou ty Španělky tak vskutku pěkné? Melilot: Ohnivé, pane. Příslovečný oheň. Renard: Až bude klidno, jistě navážeme obchodní styky, potom bude možno i zrakem i snad hmatem přesvědčit se o tomto ohni... Melilot: I vy jeden šelmo! však jako byste myšlenku mi vyčet... 116
GOETHE. (1809.)
Což nestačí jim, že jsou současníky velkého muže, jaký za staletí se jednou zrodí? Mohou pozorovat fenomen vzácný, který blesky ducha svět překvapuje, zahřívá a sílí – a křičí: tyran! Páni Francouzové, jimž stal se plodným květem Revoluce, i páni Němci, kterým dovoluje po lidsku dýchat. – Ale tak je vždycky: loď vichrem hnaná řítila se hrůzně k skaliskům dravým – on sed ku kormidlu a k radosti všem cestujícím zahnul a řídí plavbu další, těžká práce a nebezpečná, neboť elementy jsou plny vzdoru. Nyní přišli ševci a bradýři a psovodové z ulic a sedat chtějí k němu ku kormidlu, směr posuzují, loď mu chtějí vésti – Co mohl víc než pohrozit jim pěstí, 117 jíž živly zmohl? Proto tyran, tyran, kde děkovat by měli za pořádek, z jehožto půdy umění zkvést může, to jediné, jež lidstvo nebi blíží. 118
JEDEN Z VELKÉ ARMADY.
Jsem jedním z francouzských těch reků, jsem voják Napoleonův – nic většího od dávných věků svět neviděl do našich dnův. Vůz Slávy zapřahli jsme sami ku orlům našich praporů, už roky hřmí nám nad hlavami po světa širém prostoru. Berlínem, Vídní, Neapolí my procházíme, kdy jen chcem, armady jejich zbijem v poli a v městech těch jsme domovem. Kde jaký král je, – nejen dle jmen my známe je až ku caři – my viděli, jak držel střemen našemu každý císaři. 119 Náš císař – armada mu dala kdys jmeno „malý korporal“ – náš císař jako vítr cválá na bělouši svém dál a dál. Svět pomalu mu bude malý a my jdem za ním přebystře – ráz – dva – tak dál a dále v dáli, hůl maršalská je v tornistře. 120
KU SŇATKU J. V. CÍSAŘE A KRÁLE
NAPOLEONA A J. C. V. MARIE LOUISY. (1810.) (Oda rakouského spisovatele.)
Štěp nejdražší vždy sadař opatrný podepře kůlem, jenž zná vzdorovati vichřicím běsným, lijákům a vzteku krup rozlícených. Čí ruce spíše, Otče, moh jsi svěřit tu květinu svou svěží lepotvárnou než té, jež pevně řídíc trojspřežení v chrám slávy jede? Jež zkrotila i lvů vztek, tygrů zlobu, řád tvrdé Přírody tak převracejíc, že z hrůzy pralesů a pouští tvoří beránky klidné. Té ruky kynem On tak poroučeje vzteklivce země svojí rozvášněné 121 rozumu vrátil, pořádku a cnosti. Sám příklad zářný všech cností vladařských a cností lidských. Austrie plesej, císařské hle dítě jde na trůn k Němu, holoubkové bílí ratolest nesou. Ratolest nesou, poletují nad Ní, co duha sedmibarevná se klene po době bouře nad širokým světem, dnů krásných věštec. Bůh ráčil uzavřít ten sňatek v nebi, neb Austria-li Francii dá ruku – kdo povstat chtěl by tady s čelem drzým co kazič míru? Jdi, požehnání národů jde s Tebou! Jím nikdo nikdy provázený nebyl, co svět je světem, jak se žehná Tobě, habsburský květe! A On, jenž slávou ověnčené čelo až k hvězdám vznáší, nevydobyl nikdy ozdoby krasší zářným trůnům Svojim nad srdce Tvoje! 122
FRIEDRICH GENTZ. (1810.)
Teď zhýčkán v líbánkách a opit sněním Samsona u Dalily Filištinky je náš, je náš! A my mu vočkovali to naše neštěstí a naši hloupost! Konečně. Však už trvalo to dlouho. A teď, kdy myslí, že je z našich jedním, teď právě neví, že byl chycen v léčku, z níž není spásy, není vyváznutí. Pro červeného syna Revoluce u tabule těch našich není místa – a on to neví! Jako neznal nikdy, že on a jmeno jeho nejsou kouzlem pro nikoho z nich! Děsili se pouze brutální bezohledné ruky jeho, jež koruny jim brala jako hračku – ač po případě zas je brali s díkem, když rozmar jeho hodit jim je ráčil – a nenáviděli ho jako tygra, jak hada strašného, hmyz přeodporný. 123 A on si myslí: genius, duch, sláva – oh, jak se mýlíš! Tohle nejsou klíče, jež otvírají vnitřky duší jejich. Být jedním z nich, to znamená, být zrozen v kolebce hradu – byť i třebas lokaj či gardist přičinil se o tvůj příchod na zemské nivy. Buďsi potom hlupcem, jenž na anekdot reka pouze stačí – to, Bonaparte, rozhodlo by jinak... Nu, teď tě máme!... Já, jenž u hostiny těch lidských dějin musím přisluhovat a pokradmo jen sousto polknout mohu, jsem – vlastně měl bych býti – deprimován. Vždyť pomáhati tuposti a hlupství velikost zdolat – krev do tváří žene – či vlastně hnalo by... ach, kdyby člověk už otřen nebyl jako starý peníz, a kdyby nebyl v životě už ztratil cit pro čest, slušnost, velikost a slávu! Dnes předností je, že jsem toho pozbyl, mám-li být vůbec členem světa toho. Jen jednou jsme tu, chceme jeti lehce a tak je dobře, když si bryčku svoji přítěží nepotřebnou neztěžkáme... Teď zadrhněme kličku nastraženou 124 a Samsonovi ostřiháme kštici, zrak vypíchnem mu – pak se budem dívat, jak naše staré mlýny mlíti budou. A že nám starý testament dal příklad – na stráži budem, aby vlas a síla našemu Samsonovi nenarostly... 125
DÍTĚ. (20. března 1811.)
Je Paříž vzhůru, hlav do nedohledna se tísní po náměstích, po ulicích a tiše čítá: dvacet – dvacet jedna ran dělových od Invalidů hřmících. Teď dech se ztajil: tu se rozehřměla dvacátá druhá – výkřik tryskl vzhůru, že po domech skla oken zařinčela – Vive l’Empereur! Zem volá do azuru. A kde kdo cítí: mír a pokoj stálý to dítě věstí, jež teď na zem sletlo. Sto jednou kanony teď dohřímaly a mlčet budou. Bude klid a světlo. A v Tuileriích za záclonou stoje On, otec šťastný, zírá na ty davy, jak blesky jdou mu hlavou všecky boje a celá cesta hřmivé jeho slávy: 126 Ne, nikdy nezpila ho. V žádné chvíli mu nezatočil hlavou úspěch žádný, ty velké hodiny, jež v žití byly, jak Osudu daň brával tvrdý, chladný. Ta jeho bojiště v třech dílech světa – koruna Francie a ona Italie – ti, na trůn vsazení a ti, jež s trůnů smetá – vědomí genia, jež v duši jeho žije – nic, všecko to je nic. Jen zarudlé to děcko, ten jeho červíček, jenž vrně vedle leží – tu Štěstí vzlyklo v něm a zahalilo všecko a slzy vděčnosti z těch chladných očí běží. 127
MARIE LOUISE.
Metternich radil, papa poručil, já vzala si Ho – a jsem překvapena: já tak se bála – – Jakby drak to byl a princezna já z báje ustrašená – a On je pozoren a tak je mil, jsem do opravdy klidna, spokojena – do zlata, demantů mě zasadil, On světem vládne, já Jím, slabá žena. A děcko máme... syna. Římský král. On šťasten mnou a jím. Jak bude dál? Proč tiskne dítě často v náručí a hledí v prázdno?... Co se může stát? Vždyť já chci pro Něj všecko udělat, co Metternich chce, papa poručí... 128
U KOLÉBKY ŘÍMSKÉHO KRÁLE.
Můj synu, naději má, spíš tak libě a špoulíš rtíky – nejkrásnější dítě jsi ve Francii, nejmocnější dítě jsi na světě. Jak otrok čeká Osud, by tobě sloužil. Oč má dráha snazší by bývala, já kdybych byl tak tebou! Však nevadí. I mně jsou připraveny dny bezechmurné. Konečně jsou skutkem mé dávné touhy: v tobě smíšena je krev moje s krví vznešenou a slavnou císařů dávných. Konečně jsem členem rodiny vládců, kteří dosud dali mi sice prvé místo u tabule, však z obavy jen nebo z přinucení. Teď bude jinak. Jsem jim bratrem krví, a přestanou ty nástrahy a pletky a řetěz válek, z nichž sic každá dala jen vavřín nový císařské mé hlavě – však v jádru přece odvážnou hrou jsouce, kde roků výhry možno rázem ztratit, 129 mě znavují, mé síly vyssávají. Můj synu, naději má, ty jsi přived rakouské šiky, doufám, pod mé orly a s pomocí jich potru Britanii a ochočím si bratra Alexandra – pak vyslovím, já císař nad císaři, to slovo: mír. A mír dán bude světu, a já a ty chcem býti strážci jeho. Ty usmíváš se? Snad se směješ, dítě, snům svého otce? Sire, toť nebezpečno císaře dráždit, odvykněte si to – co Evropa by řekla, já že trpím takovou smělost pod svým vlastním krovem? A pěstě zatíná si, vida, vida! Mé dítě, nevíš, svět že třást se musí, až je tak zatneš za několik roků? Za dvacet roků... Sire, teď dovolte mi – neb pouze správcem dočasným jsa vaším odejít musím, vzdát se zájmům říší, jimž Veličenstvo vaše vládnout ráčí – tu všemohoucí ručku vaši zlíbat. 130
VLASTENCI.
V.
Do Ruska!
Renard: Což? Viděl svět to? Na Francie pokyn se Evropa jak služka hbitě zdvihla, by vytlačila lidi bez kultury v asijský prostor – Melilot: Pro hruď patrioty to jistě velebný a hrdý pocit! Renard: Lze tvrdit dnes, že slunce císařovo v zenitu stojí. Přijdou věci jiné, však dojista ne větší. Melilot: Nelze tvrdit – vždyť císař kupí velké události jak Titan horu na horu, a každá 131 je vyšší prvé, každá překoná ji a přikryje. A proto nelze tvrdit... Renard: Když padlo rozhodnutí války s Ruskem, prý vtipně řekl v ministerské radě: Eh, stará Evropa je mi už malá! – nu, v tom je On zas celý. MyslímMyslím, nyní že vzkřísí Polsku, neb rád koriguje hřích Osudu a provinění Dějin, pak zparceluje barbarské to Rusko svým maršalům a generalům v úděl. Melilot: A plným právem. Věrolomný barbar smluv nedodržel. Angličany pouštěl do přístavů svých, zbrojil bez přestání – tu nelze Francii přec klidně mlčet! Renard: A uvážíme-li, že vlastně od nás svůj nátěr kulturní – neb o kultuře přec u nich mluvit nelze – že ten nátěr my dali jsme jim, bez nás že by jedli snad ještě prsty jako diví Negři – je vzpurným nevděkem, co vláda jejich si dovolila proti vládě naší. 132 Melilot: Prý vyslanec náš byl tam insultován – Renard: Byl v jistém smyslu. Petrohradské kruhy ho nezvaly, ba, vdova caře Pavla se vyslovila přímo nepřátelsky – Melilot: Nu, nezdařený sňatek s velkokněžnou as u nich silně rozladiti musil. Renard: Však za to Austria si přispíšila a jde teď s námi. Třicet tisíc mužů nám pravé křídlo u Haliče kryje. Melilot: Leč nutno vyznat: co se týče něhy, gracie, císařského vystoupení – v tom nijak nerovná se Rakušanka té naší Josefině. Renard: Co tu platno? U mocných světa toho i to srdce se řídí politikou... Máme za to nástupce trůnu. Viděl jsem to dítě, římského krále, hošík jako anděl, a dary ducha, jež prý ukazuje, slibují nejkrasší dny pro Francii. 133 Melilot: Nu, doufejme a věřme. Jsem teď zvědav na prvé zprávy z barbarských těch končin. Renard: Je jisto, že zas bude spousta práce, a to je dobře. Lidé žíti musí a čím víc práce, tím se lépe žije. Továrna v chodu? Melilot: V chodu. A já doufám, že rozšířím ji. Byly objednávky a jsou i nyní. Nutno připravit se, na větší ještě, až to zkoncujeme s tím Ruskem nějak. Renard: Nešel byste se mnou dnes po opeře. Jsem jaks mecenášem dvou baletek... Nu, ve vší počestnosti... děvčátka pěkná... Přijďte... Arci ženu zavezte domů... Melilot: Přijdu rád, vždyť víte, že pro umění rád si zahoruji... 134
ALEXANDER I. (U klekátka.)
Otče náš, jenž jsi na nebesích – na zemi já chci býti věrným tvých svatých přání zástupníkem – posvěť se jmeno tvé – kde třeba, já s mečem v ruce postavím se nad utrhači jeho k trestu – buď vůle tvá – tvou vůlí, Bože, je klid a pokoj: na nás na všech, pastýřích světských stáda tvého, je, vstáti svorně proti tomu, jenž převraty byv zločinnými vynesen vzhůru, ohrožuje klid člověčenstva... ty je vydáš, ó Hospodine, v ruce naše až čas tvůj přijde; čekat chceme s důvěrou v tebe, Svrchovaný, až znamení nám dáti ráčíš – a odpusť nám ty naše viny – 135 – – Ty naše viny... Hříšníky jsme před nebem tvým a tváří tvojí... Stín zabitého mého otce sny mými chodí... včera přišel... bled... oči hrůzou vypoulené... na hrdle šerpu, jíž byl škrcen... zle patřil na mě... ruku zdvihl a dlouho hrozil... Hospodine, já věděl v oné hrůzné noci, že vrazi kráčí k dílu svému a obětí že car, můj otec... já věděl, já jich nezadržel, čin provedli, já netrestal jich – tu vinu odpusť, Slitovníku! Pro všecky odpusť dobré činy, jež vykonal jsem v službě tvojí a konat budu... Sám jsi musil, král králů zírat s výše svojí, když Syn tvůj ztupen byl a ztýrán a luzou ubit... nerozhorčils a nedals bíti hromům svojim a ani potom nepotrestals – i mně ty odpusť! Bez tvé vůle nezhasl život otce-cara. To odpusť, odpusť i vše jiné... i druhé viny... Símě hříchů 136 dá v duši naši ruka tvoje, ó rozsevači nevyzpytný, a pak tvé spravedlivé oko se dívá, vzejde-li ten kvítek a teplem tužeb našich živen, zda ovoce dá, bys moh trestat pak hříšnou půdu – duši bědnou... A příkazy své zpříznilszpřísnils jaksi: proč dovolil jsi patriarchům i králi svému Davidovi žen bez počtu pro radost žití, kde nám jen jedné dovoluješ?... Ach, netrestej mě, Hospodine, já nevyčítám... já jen hledám jak milosti tvé přivést paprsk v tmu hříchů svých... Ó neuváděj mě v pokušení, bože věčný, když víš, jak sláby síly moje, když víš, žes hříchům všem dal sladkost... I Naryškiná je tvůj člověk a všechny druhé... Bože, Bože, proč blýskají mi těla jejich v mé modlitby?... A marno bránit, jsem hladov po nich!... A ty vidíš a soudíš všecko, Hospodine... Proč učinil jsi ctnost tak tvrdou 137 a nechutnou a plnou trní a cestu hříchů vystlal květy?! – Chci, Hospodine, být tvým mečem a štítem svaté vůle tvojí... Mír světu dám a utvrdím jej na věky věkův... Obraz vládce chci zůstavit zde příštím časům jak dosud nebyl a jak musí být příště vždy, chce věren-li být své úloze, již tys mu určil... Zem vezmu v ruku, Hospodine, – a víš, že ne hnán hladem války, jen tobě k vůli, k světa dobru – vše udělat chci, velký Bože, jen klid dej zvířené mé duši a buď mi soudcem milosrdným! 138
MARŠAL LEFEBVRE. (1812.)
Vám mladým, vám je válka loterií, kde možno jenom vyhrát. Chápu zcela: kříž legie a dotace a postup, to nejsou maličkosti k zahození – co značí vedle toho trocha útrap a dálka na pár tisíc kilometrů od milé Paříže, když jsou tu roky kypící, šumné jako mladé víno, jak vy je máte! Chápu, páni, chápu, bylť též jsem mlád kdys a mám dobrou paměť – mlád... totiž, nejsem dneska ještě starcem dle počtu roků, jenže rok náš každý se za deset let běžných čítat může a valí-li se člověk v bystřině té jak oblázek, jen řekněm, dvacet roků, je hezky otřen, pěkně spotřebován a může říkat: mlád jsem býval kdysi – ba, mlád a vím, jak jsme se zachvívali, když vylezalo něco na obzoru 139 a když pak povel přišel –: jako ptáci jsme zdvihli se a zpívali a letli. A nějaká ta láska – někdy právě nám bylo vhod, že loučila nás válka, však víte, že se těžko sbohem dává, i když je z plamene jen chladný popel – a jindy zas – to také dobře víte, že naděj na ránu nás přímo štvala, neb taký šrámek přes čelo či líci, toť jakobys měl lep na ženská srdce. Chci říci: rozumím, že mnete ruce a těšíte se – ale nám je jinak. Tak podívejte: císařský jsem maršál, vévoda s dotací, mám palác, panství – co ještě může přinésti mi válka? Mám ženu dobrou, rozšafnou, mám děti – má žena bloudí komnatami, parkem a neví, co s tím vším teď. Děti svoje jen polekám, když objevím se náhle u krbu svého jednou za rok, za dva ze Španěl odkuds letě v Pomořansko. Ničeho nechci, jenom trochu klidu. Čím je mi Rusko? Barbarů zem chladná – mým parkem řeka teče, ryb v ní plno, když snívám to své „kdyby“ – každý člověk má stálé sny o nějakém tom „kdyby“ – 140 tož kdyby klidno bylo, chtěl bych sedět tam u té vody, házet do ní vlasem a na korek se dívat. Nebo v podzim, když táhnou sykorky a čížci k jihu, čihadlo postavit si na návrší a poutníky ty lákat píšťaličkou. Se ženou, s dětmi chtěl bych pohovořit, vždyť známe se jen jako cestující, již časem někde k noclehu se sejdou. Žít bych chtěl, žít jen jednou jako člověk a Paříž naši důkladně si projít jak Vídeň znám už, Madrid nebo Berlín! Teď Rusko! Válka v zemích nehostinných! Co chceme na nich? Šli jsme jako stroje a řasou nemrkli, když poručeno jít na Rakousko, Prusko, na Španěly – my šli, neb doufali jsme každou válkou se blížit míru. Zatím každá nesla zárodek nové. Teď zas: V před! – My půjdem, však císař uvidí nás na pochodu vrtící hlavou. Poprvé – a bůh ví, to není vzpoura, kritika či posměch – toť naše „proč?“ je, k němuž není „proto“ v těch našich lebkách – tudíž jen se vrtí... Eh, což vy mladí! Vrtíte též hlavou a tu zas vaše „proč?“ je nad „proč?“ naším – 141 nuž, vyčkejte jen! Uvidíte možná, co znamená, být vévoda a maršal, mít dotaci a zámek s parkem, řekou, z níž rybičky si chytit nemůžete a všechno znáte jenom jaksi letmo, své pachtýře, své lesy, lány rolí, ba, ženu svou, své děti – jako byste v divadle byli bývali a ze hry vám zbude v paměti pár pěkných kulis a prospekt vzadu, trocha obličejů, ton hlasů – totě velmožný můj život! Ne, páni, věřte, sedlákem líp býti v Bretagni kdesi, počítat spád týdnů od setby ke žním, nežli jako voják od jedné války žíti k válce nové a Evropou být házen jak list dubu podzimním parkem! To vám povím, páni: jsem maršal, vévoda, mám řády, panství – nuž pozor – kdo z vás chce být na mém místě? Rád, milerád dám vše a dám to ihned – žert stranou, páni, mluvím opravdově – jen v park jít se mnou musí, postaví se, já pušku vezmu, budu na něj cílit, jen šedesátkrát, páni, vystřelím si a živ-li zůstane, buď majitelem mých hodností a statků – – ano, páni, 142 toť zkušenost má, tak jsem koupit musil tu světa slávu... Náhodou jsem tady a možno, jednašedesátá koule že hvizdne jinak, nežli hvizdly druhé a chvíle nastane, kdy cidič stoky by nechtěl být na místě maršalově... A možnamožná, že ta chvilka přijde v Rusku – nač potom byla celá žití honba? Dost, páni, dosti. Já vás nepřesvědčil, a vlastně ani přesvědčovat nechtěl, vždyť voják jsem a půjdem po rozkazu i do těch Rus – jen chtěl jsem vysvětliti, jak maršal může záviděti někdy sedláku bretoňskému... Půjdem do Rus, jak šli jsme jinam – přijde-li tam ona, ta jednašedesátá, řekneme si, (bude-li času), že to byl náš osud a budem klidni, jako člověk bývá, když k mučivé text najde melodii. 143
POLÁCI (1812.)
Za Kovnem bylo to, v té lesůplné zemi, již Litvou zovou. Na Vilije proudech kozácké sotně přetrhaly mosty, a armádní sbor Oudinotův stanul. A již tu císař. Pohled k pionyrům, jak řadí zručně ponton ku pontonu – na vody podíval se zakalené – a kýv své gardy jedné eskadroně. K řece a přes ni. Rázem byli v proudu a hravě, jak by plavili jen oře, cílili přímo k protějšímu břehu. Poláci byli – po tolika letech a slavných bojích ve všech koncích světa, zas v drahé Litvě, ve Viliji bystré, jež jako máť litevské sbírá vody a k otci Němnu poskokem je vede – šli hrdě, neboť On se díval na ně, 144 šli oddaně, neb vůle Jeho byla vždy vůlí jejich. Jeli v přesné přímce, jak před bitvami jezdívali před ním. Už v prostředku jsou: tu se přímka bortí – děs na koně pad – házejíce hlavou frkají hlučně – jezdec přitáh uzdu a sedí klidně – vždyť se císař dívá! Dno ztratilo se pod kopyty ořů – už těžce plovou – proud je vleče dolů – a víry místy točí bezmocnými jak pestrou hračkou. Jezdci sedí klidně. Už hřívy plynou po těch dravých vlnách jak vlasy rozpuštěné... už jen uši se kmitají a místy hlavy zvířat se na mžik vznesou... teď i jezdci noří se dolů... třásně epaulett se mihnou – tu vzkřik se vznes a vylet nad ty vlny: Vive l’Empereur! – byl nadšený a bouřný jak při parádě. Zmizeli. A hrůza rty zamkla živým. Vilije jen hučí, jak plesala by nad náhodným lupem. Tu obnažil On sporovlasou hlavu, a vznesa klobouk směrem k místu zkázy 145 dí jasným hlasem: „Statečný to národ, a věřit chcem, že voje takých reků vítězství nová připnou k orlům Našim!“ „Vive l’Empereur!“ hřmí odpověď mu živých. A ječí trubky – most je dohotoven, a kroky vojska duní nad Vilijí. 146
VEČER. (1812.) (Osm vojáků sedí okolo ohně.)
1. Ty Brandeburku, učené ty světlo, zda povědít nám umíš, jaké město se tamhle ve večerním šeru bělá? B. Minsk, kamaráde; zahoukni tak na ně a možná, že sem přiběhne hned k tobě. 2. A daleko-li jsme už od Berlína? B. Mil tolik, brachu, kolikrát tvé oči v hodině mrknou. 3. To je těžko sčítat. Snad sto, snad dvě stě. 4. Možno, že už tři sta. 5. A tři sta – je to mnoho? Stačilo by těch tři sta mil až konců dojít světa? B. Jsi hlupák – jaké pak že svět má konce? Ty budeš konec mít, až ruská koule tvých očí světlo shasí. 147 1. Jen mi řekni, proč ženeme se v tyhle cizí kraje? A s Francouzy? Je tomu čtyři roky, my u Eylau se s nimi na smrt bili a stáli s Rusy, proti nimž dnes jdeme – pro pána boha, jaký je v tom smysl? B. Tvé myšlení je tuze přebytečnépřebytečné, a proto nevíš, co si s tím vším počít. Když zeměpán tvůj za tě myslit ráčí, pak dej svůj rozum pěkně na vejminěk. 6. (zpívá): Když onehdy bůh Merkurius v nebesích raportoval, že by Fridericus Maximus na světě regíroval – 2. Nech toho, kdo zná dneska ještě Frice? 4. Můj táta sloužil pod ním, byl s ním v Čechách i u Kolína – 7. Kolín je můj domov. B. A viděls místo, kde jsme byli biti? 7. Já často byl tam, našel pamětníky té bitvy, místa dosud ukazují, kde král váš stál a kudy potom prchal – B. Proč říkáš „váš“? Což nejsi Němec-krajan? 148 7. Jsem přece z Čech – B. Však Čechů víc už není. Jsou vyhubeni od té rebelie, již proti domu habsburskému zdvihli. 7. A nejsou. Sta nás v armádě tu stojí a maršal Švarcenberk je přec též Čechem. 2. Jak Schwarzenberg? – vždyť německé to jmeno, a tys sám Němcem, třebas o tom nevíš, jak Bavorák a Sasík též jsou Němci a při tom ovšem Bavory a Sasy – 4. A slušně německy se vyjadřuješ, spíš rozumím ti než těm Tyrolákům – tak jaký Čech jsi? 7. Vykládat vám těžko, když popletete člověka už předem. 5. Rci raděj, těžko že je mluvit s tebou, když nevíš vlastně, co jsi za krajana. Jak říkají ti? 7. Žehulovic Jeník. B. No vidíš, že jsi přece jenom Němcem. Tvé Žehule mi hodně upomíná na pruský rod, jenž Kekule se zove... 1. Eh, nechte gramatiky, ke všem čertům! 149 Jací to rodáci, kdo ví z vás, byli dva regimenty v kávových těch šatech? B. Toť Portugalci. Šli hned za Italy, jež místokrál ved. 4. Bože, to je lidu! Máš ty to pronárodů, Hospodine! 6. (zpívá): Buď s bohem, s bohem, dítě mé, a nedej slzám téct, sic očička ti oslepnou, mé drahé oči oslepnou, a nedopláčeš se mně přec – – B. No, vojáku, nech zpěvu, utři oči, snad sám si více zapláčeš než ona. 4. A je to pravda: člověk nechá všeho a běží k mordům do horoucí země – 7. A neví, proč. B. Tam u vás, u Kolína, je země rovinatá, půda dobrá? 7. Je rovina. Jen ku polední straně jsou vrchy, které zakrývají výhled na Kutnou Horu. 2. Kdyby Fric žil ještě, jak by to vyšlo, kdyby se tak změřil s tím malým tlustým? 150 1. Dobře by to vyšlo. Neb Fric náš v posled vyhrál vždycky všecko. B. Já nevím, hoši. Při veškeré úctě, již k němu chovám, nemohu si myslit, že zdráv by vyšel z křížku s tímhle malým. 3. To čert ví, co v těch očích jeho vězí – on podívá se, už tě vyzpovídá. 4. A hlas má, kyne rukou, pohne hlavou a ty víš dobře, ač mu nerozumíš, že pošle-li tě samojediného na tisíc bajonetů – půjdeš jistějistě, a proto jen, že myslíš: možná, kmitne mu spokojený úsměv na té tváři. 2. Nám Auerstädt a Jena vězí v kostech. B. Náš generál York – na své vlastní uši jsem zaslech – jak řek o něm Bachelovi: Chlap čertův! Jednou jenom, jednou dostat jej pod svou šavli! – Při tom mávl rukou, že rozuměl jsem. A York mašíruje jak On poroučí – jako jdem my všichni. 2. Auerstädt – Jena... Pokrotil nás malý... 6. (zpívá): Travička se zelená od drobného deště – ty má milá vzdálená vzpomínáš si ještě? 151 1. Dej s tím už pokoj! Rozesmutníš jenom člověčí srdce. Čerta na tě myslí, spí jako dřevo. Vzpomíná-li někdo, pak je to matka. 7. Maminka má nespí, a vím, že hlavu do polštáře tiskne, by vzlykotem ty druhé nevzbudila – 1. Eh, pojďme spat! Hle, zakřivený měsíc už zapad za les. Vstanem dřív,dřív než slunce a mašírovat budem božím světem, jak včera, předevčírem, jako vždycky... V tu stranu půjdem – v onu je můj domov a stará matka moje... Dobře ještě, že máme všichni nemyslící nohy – 4. Ba věru, kdyby nohy začly myslit, tu obrátily by a jako ptáci se nesly cestou, odkud právě přišly – B. A On by kouk jen na ně, zaklel něco – a milé nohy by se obrátily a šly, jak jdou – je všecko marno, hoši, On řekne: jít! – jde general i sprosťák, kam, proč a zač – víš, nevíš – všecko jedno a kdyby rozkázal jít tamhle k hvězdám, půjdeme k hvězdám – to je, kamarádi, věc jediná, již dneska jistě víme. 152
BORODINO. (7. září 1812.)
I. I.
 Dým zakryl nebe. Země chví se, duní a hořet zdá se. V rovině se blýská, reduty soptí oheň s bílým kouřem. Do hřmění děl a do praskotu pušek hlas trubek vřeští zoufanlivou výškou. Hřmí koní cval, řev lidí. A ti Rusi Jakjak lesy stojí: řada stromů padá a nová řada nehybně tu stojí a jiná za ní – černo, nikde výsek. Mužíci, jimž vous divý po pás sahá, se s tupým odevzdáním zbíjet dají. Kalmyci šikmoocí, kteří věří, že šípy jejich nejlepší jsou zbraní, Tataři drobní na svých malých koních, Čerkesi, Gruzinci a Osetinci 153 a Čuchonci a líní Samojedi a děti Sibiře. Zem mokvá krví a poseta je mrtvolami lidí i zvířat, lafetami, děly, vozy, šavlemi, puškami a tornistrami. Na bílém koni v čele svého štábu hle, císař letí, pohled upřen v dálku, a bojující, kteří mistra shledli, řvou pozdrav mu a pálí úsilovně. Pět klouzajících vojáků se klátí a podepírá – ustupují z ohně. – Kde regiment váš? – císař přísně stane. – Sire, my jsme regiment – vzdych jeden tiše a zapotácel se a pad mu k nohoum. Smek císař klobouk. Zase poslal pohled v tu dálku, kde se ruských těl les černal a řek si s hrůzou: – Ano, to jsou Skyti. – 154
BORODINO.
II.
(Reduta Rajevského.) (Reduta Rajevského.)
 Píď země není v šíř i dáli, kde zbabělec by skrýt se mohl, jen reduty – a v nich jsou reci, jen mrtvých kupy – kdo jsou u nich, ti nekryjí se, ti jim pouze jen v kopce vyrůst pomáhají. Je nebe zahaleno dýmem, a zem se třese. Hřmí to, duní, jak poslední by den byl tady a konec světa. Jekot trubek svolává všechny lidské viny na poslední soud Hospodinův. Ztrnulým zrakem zírá Barclay do vřavy lidí, děl a koní. Adjutant přilít: Excellencí – 155 redutu Rajevského nelze už proti Němu udržeti – general prosí o posilu – Děs boje, tíseň, nejistota a bolest natažených nervů teď vybily se ranou vzteku: – Ty baťuško, rci generalu, že v redutě je, ať tam padne, že pošle-li tě ještě jednou, dám zastřelit tě, holoubku můj! – Reduta Rajevského padla. Když Francouz vzal ji, byla kopcem z děl, hlíny, lidských těl a zbraní ztmelených krví v hrubý celek. 156
1812. (Sergeant Dubois vypravuje o návratu z Ruska.)
I. I.
 Říkají: peklo – ale peklo jejich s červeným ohněm, rozžhaveným vzduchem by bylo bývalo nám dobrodiním v tom, co jsme žili! Říci hlad a zima, toť slova, slova. Prodělat je musí tam člověk v nekonečných ruských pláních – pak zachvěje se, když je náhle slyší! Kdo tušit mohl, co nás všecko čeká, když přišel rozkaz, vytrhnouti z Moskvy! Den jasný byl a říjnové to nebe, jak u nás bývá, prořídlé a modré a nad spáleným městem vznášely se vran miliony s odporným svým skřekem. A v ulicích a branách bylo hlučno: Tu valili se pěší, jezdci, vozy, drnčela děla, temně hřměly bubny, 157 Francouzi křičeli a Němci kleli a Taliáni volali k všem svatým a k Madoně zas syni Hispanie – vířivým trhem moh se zdát ten trouble všech uniforem Evropy té širé. Na hlavní věži kremelského chrámu pár našich lezlo k velikému kříži, jenž pozlacen nad širou Moskvou zářil – před sedmi týdny, když jsme táhli k městu, kde jaké oči spočinuly na něm znaveny letem po klikatých střechách a pestrých báních rozlehlého obra – teď chtěl jej císař odvézt do Paříže a vztýčit dát na domě Invalidů. Mrak řvavých vran se nes nám nad hlavami i stále potom, když se rozevřela pláň ruská před pohledy očí našich – ach, přeletět ji moci, jak ti ptáci, a ocitnout se rázem ve Francii – kde kdo tak myslil, kde kdo z nás tak toužil. A nikdy dosud, v žádné cizí zemi, jsme tak se na shledanou netěšili s našimi doma, jako v tomto Rusku: my vzpomínek jsme nesli nebývalých a darů vzácných – neb když město vzplálo, 158 dovolil císař vojsku brát, co dalo se vyrvat ohňům, tak jsme vraceli se jak překupníci z asijského trhu: ten kožich nesl, ten zbraň vykládanou, ten koberec, ten samovar, ten obraz, na plecích klátily se plné lahve, na bajonetech byly nabodány slepice, husy, selata i ovce, zásobní fůry byly přeplněny nábytkem, šatstvem, zrcadly a lustry a kapsy naše vzduty byly šperky a penězi, jež v palácích jsme našli – v své tornistře k prasknutí přeplněné – když byl jsem vyhodil z ní bílé spodky a gardový svůj kabát pro parádu – já kořalku měl, rýži, zlatou hvězdu brilanty posázenou, dvacet lžiček, jezdecký damský oblek ze sametu, kříž stříbrný a obraz, jehož malba ze stříbrného plechu vyzírala, pak hedvábný šat ženský, odkuds z Číny – ach, jak jsme záhy potom dráhu naši šperkovat začli všemi těmi věcmi a vraceli té ruské zemi všecko, což jejího jest! Jak jsme přidávali i ze svého a když jsme vydali se 159 a neměli už nežli holý život, ta krutá barbarská zem loupila nám i holý život!... Byli jsme už v dálce a za námi to město být se zdálo kamenů bílých spoustou nakupenou, když z něho třeskná rána zaduněla jak pozdrav poslední: hrad carský Kreml byl naším vojskem vmeten do povětří. A my šli k jihu, císař volil dráhu, jež vedla krajem dosud nezpleněným – však tu, u Jaroslavce, stáli Rusi, místokrál Eugen už se vrhl na ně, leč císař odtroubit dal, ústup kázal a poručil se vrátit k oné cestě, jíž přišli jsme – zlé znamení to bylo, že nenadále začal šetřit námi! Tu byly stopy dosud nesetřeny, jak zůstavil je marš náš ondy k Moskvě: silnice rozježděné, pole zrytá, vesnice spálené a liduprázdné, rozbité vozy, lafety a děla, jichž černé oko dívalo se vzhůru, zdechliny koní zpola ohlodané, s nichž vrány vznesly s mrzutým se láním 160 a v pravo, v levo pláně, jenom pláně. Dny byly svěží, slunce mdle se lesklo a jinovatka obláčela stromy a lehala nám do vousů a do řas, když na svých tornistrách jsme v poli spali. Pak na tu borodinskou pláň jsme přišli – oh, strašná dílna naší ondy práce! My tehdy pohřbili jsme svoje mrtvé, leč deště sešlehaly příkrov hlíny, a nyní čněly lebky, ruce, nohy, jak žalobu by vedly k líci nebes, ven z černé země. Nepohřbení Rusi leželi v kupách, lístky sporé trávy k nim vinuly se, jakby přikrýt chtěly ruk lidských dílo šatem milosrdným. A rezavé tu válely se pušky a šavle, přilby, kyrysy a čáky, pár děl tu bylo v zemi zabořených, rozbité vozy, koňských mršin spousty – my letem spěli páchnoucím tím místem až k redutě, již tenkrát jezdci vzali a která Caulaincourta život stála, – však je též hrobem jeho – za ní vzplály tábora ohně. Říčka byla v blízku, však voda nepotřebna, bylať plna 161 hnijících mrtvol – šli jsme proti toku tři kilometry cesty, než se dala k vaření užít. – Nebylo nám lehko na místech slávy naší, rádi vstali jsme druhého dne ku novému marši a šli jsme, šli, až k opatství jsme přišli, v němž naši ranění z té bitvy byli. Shledání bylo radostné, kdo mohlmohl, vstoup ve svou řadu, dostal svého koně, ty druhé na vozy dal vložit císař – (leč lupuchtiví markytáni znali jich tak či onak zbýt se cestou někde – kdo dál se staral?) K třicátému říjnu pad prvý sníh. Já mašíroval vzadu a viděl spousty: vozy zapadaly v bezednou cestu, kola lámala se a tu se vyvalily vnitřky jejich: obrazy, lustry, nábytek a šatstvo, talíře, šálky, gobeliny, knihy, tak vzácný salon, celý splundrovaný, tu mokval v blátě. Zdvihl jsem pár knížek – Jean Jaquesův Emil, spisy Voltairovy a Přírodopis Buffonův – jich vazby z rudého maroquinu umné byly 162 a s tiskem zlatým. Jídla ubývalo, zásoby naše byly vyčerpány, na koně došlo. Polévky jsme měli z koňského masa, koňské maso pekli jsme večer na šavlích a bajonetech. I kázeň vojenská se uvolnila: už nedbalo se valně hlasu trubek a jednotlivci, ba i celé čety při ohních zůstávali v polospaní a nepomohly domluvy a hrozby. Byl listopad – den třetí nebo čtvrtý – ba, člověku už začal mizet smysl pro dny i týdny – jeden jako druhý, bělavý, mrazný, hrůzně jednotvárný, nač počítat je? – namáhavým maršem jsme došli v Dorogobuš. Město pusto, zdi spálené nám skytly úkryt jakýs před kousajícím větrem. Mdlí jsme byli, že ani koně nikdo ukrást nechtěl, neb touha usnout byla větší hladu. Mha byla. Bubeníci bili v bubny, by opozdilcům tábor označili, dvě hodiny nám do snů hřměl ten rachot, a já snil o parádě v Tuileriích – 163 a o císaři – o francouzském nebi – tu křik nás vzbudil: matka Margarita, muž její holičem byl regimentu, dostala chlapce... my jsme všichni vstali a každý udělal, co dělat mohl – náš plukovník ji přikryl vlastním pláštěm, já rýži rozdrtil a kaši vařil a nejstarší náš sergeant dítě pokřtil na jmeno Napoleon. K aféře té se zatoulaný medvěd nachomýtl, my vítali jej krátce, ale hlučně a v příští hodině jsme matce dali polévku z tlapek – libovala si ji. Ten huňáč vůbec kavalír byl vzorný – i nám dal generosně velký banket a křtěnci nechal kožich na památku... 164 II. II.
 A pak se šlo. Den zahalen byl mlhou, rty přimrzaly, v lebkách tuh nám mozek, až metelice spustila se náhle a bičovala obličeje naše, a my jsme šli – ne, my se potáceli jak stíny bezmocné v tom bílém chumlu; když padl někdo – nikdo neohled se, vždyť těžko říci, zda kdo vůbec myslil, vždyť v hlavě bylo studeno a pusto, hned hlucho, hned zas různých zvuků plno: povely trubek, dalekých zvuk zvonů, hučení proudů, tony jemné hudby, dusoty kopyt, pění skřivánkovo, děl dunění – co mžikavý zrak hledal jen pudem sled před námi jdoucích houfů, by nezabloudil. Bez signálů někde se zastavila potom špice vojska a druzí docházeli jako ovce – a to byl oddech. Zaplály pak ohně a ožil jazyk. Staří vousáčové od pyramid a Slavkova a Jeny hlasitě kleli na Rusko a mrazy a hlavně na malého desátníka. Těch vzpomnělo se, kdož nám padli cestou. 165 Třel obličej se, dupalo se o zem, ten onen šel a ukrad někde koně, krev chytala se v naše polní kotle a vařila se. A zas šlo se dále – jen pryč, jen pryč z té zmaruplné země! Kozáci často zakroužili kolem, zahvízdly kule, sahali jsme k puškám a vraceli jim olověný pozdrav, až vzdálili se. Vše se uvolnilo a promíchalo: nebylo už pluků, divisí, brigad, přestal signál bubnů a přestal budíček i rozkaz přestal. Šel každý, jak chtěl, šel i, kam mu libo a chtěl-li zůstat, nebránil mu nikdo. Styk kamarádský přestal, s nedůvěrou druh zíral nyní k bývalému druhu, a vědět o něm, že má kdes kus chleba – to stálo život. Tohleto jsem zažil: stojíme zase jednou v mrazné pláni, den zašeřen už, náhle zavadí mi cos o čich, jako vzácná vůně chleba – já obrátím se – v kožichu tu kdosi – chci na něm kousek – zapře – chci mu platit – i zapře opět – rozpálím se vztekem a vrazím jemu kolbou do kožichu – hle, chleba vypad, celý pecen chleba! 166 já skočím po něm, ale předešli mě, už vidím jenom klubko lidí, pěstí – a náhle vynoří se ruka s chlebem a člověk vstane, střásá druhé, prchá – my všichni za ním – jako psi jsme vyli – ví bůh, kam zašel a zda měl co z toho... A jednou zase do lesa jsem zašel a vidím: v prorvě oheň, nad ním kotlík a člověka, jenž palašem v něm míchá – já dýchat nikdy nebál se jak tehdy a nikdy tak se netřás rozčilením a nelez takou opatrnou chůzí, jak v této chvíli. Vskočil jsem mu na šíj a mrsk jím stranou, uchopil jsem kotlík a běžel, až mi došel dech a síly – pak lup jsem prohled – brambory, ó bože, snad deset, dvanáct! Vařeny už skorem. Šest jsem jich snědl, ostatní dal v torbu a vrátil jsem se. V noci probouzel jsem se blažeností nad majetkem vzácným a jezdě stuhlým prstem po tornistře já čítal je a laskavě je hladil. Mráz svištěl v noci této – když jsme vstali – ach kolik zůstalo jich zase ležet na kámen skřehlých! – vyňal jsem svůj poklad 167 tak opatrně jak bych krad jej komu a kousnu – zemák oblázkem je tvrdým, mě zub to stálo! Plakal jsem jak dítě a klel jak pohan. – Tížily mou torbu, já vyházel je. – – Bože, jak jsme řídli! Den co den ráno u vyhaslých ohňů jsme nechávali ležet stohy mrtvol a smrt už konečně nám sevšedněla, že ani pohled o ně nezavadil. I matka Margret ztratila své dítě: chce jednou z jitra podati mu prsu a bylo mrtvo. Jak kus ledu tvrdo. A šli jsme, šli. A vítr od severu nám tlačil v boky, smýkal tělem naším po zmrzlém sněhu, pronikal nám šatem a rozleval se jako mrazná voda po vyhublém a chorém mase našem. Ten onen klesl – bez hlesu pad k zemi a přivřev trochu zapálené oči už nepohnul se. Někdy praskla rána ti u hlavy – a člověk hlavy nezdvih, neb věděl, že si někdo kouli vpálil v bezradnou lebku. Vlekli jsme se těžce, zem ruská snula se nám pod nohama, 168 zem nekonečná, ledová a hrozná. I císaře jsme jednou uviděli: šel, o březovou hůl se opíraje a hleděl k zemi. A ti vousáčové, ti od pyramid, Slavkova a Jeny, ti stoupli stranou – v očích plno slzí. – Jak žebrák jde tu! – vydychl si jeden. – A pán tak mocný! – zahovořil druhý. – Náš Caporal! Náš císař! – vzlykl třetí. A někdy slunce ukrutné a rudé vyplulo na mžik ze špinavých nebes a jeho světlo vždy se zdálo přidat jen ostřejšího mrazu. Zlé to slunce tak výsměšně a potměšile zřelo nám do tváří, že člověk sto měl chutí ten drzý oranž probít bajonetem a třísknout jím, až rozlít by se v kusy. A noci byly: někdy jasné tiché, pláň do dálky se táhla v pološeru, sníh svítil na ni. Hvězdy třepaly se a měsíc malý trčel na nebesích výš nežli jindy, jeho světlo lilo mráz třeskutý nám do očí i údů. Ze starých stromů podél cesty chvilkou 169 se ozval praskot. Celé smečky vlků těkaly jako stíny po povzdálí a zříce jiskřícími zraky k ohňům hladově vyly – dočkaly-li jitra, pak viděly, že nečekaly darmo: v těch nocích Smrt chodila zhasínajíc blikavá světla ubohého žití, však těla bezduchá tak tvrdá byla jak brambory mé. Byly zase noci, kdy pro mhu prst neviděls před očima a mha ta hustá byla jako mouka a dýchala se jako střípky ledu a prolízala šatem jako voda. Já pozoroval, že nám důmyslně jít za jezdectvem dali v dalším marši, to proto, že když koník pozbyl jezdce, dál veden nebyl – stálstál, jako by čekal, až přijdeme. A stáli bez pohnutí koníci bědní, bez hlesu si dali v krk vehnat šavli. Zmrzl-li dřív který, pak žádný palaš nemohl jej protknout, byl jako kámen. Jednotvárnost hodů, kde koňská krev se střídá s koňským masem, se brzy zhnusí – nemožno vám líčit 170 tu chvíli, kdy se sedí u plamene a přivře zrak – a člověk představí si kus chleba, talíř kypré zeleniny, skopovou kýtu, puding, sklenku vína – vztek bezmocný vám vžene slzy v oči a maně zaklejete... A což v posled, když se i koníků těch nedostává a mručícímu žaludku se pošle hrst sněhu, rozkousaná kůra břízy či řemen z torby! Přišlo to i horší... Nás hlouček bylo. Šli jsme pohromadě a tábořili spolu kolem ohně – ne z přátelství, jen pudem jak ti vlci, že smečce lehčej žít než jednotlivci: spíš kůň se lapí, zabije se rychlej a zatím plamen rozdělán už hoří – však jeden po druhém jak lupič zíral a pro sousto by druha druh byl trhal – jak vlci právě. Pak jsme choulili se kol hranice – a kolikrát jsme do ní ty polozmrzlé nohy naše kladli a necítili, že je oheň žere! Ba, tak je důkladně tam vsunul mnohý, že mrtvolou byl ráno ohořelou – ne, člověk neví nyní ve zpomínce, 171 co příšernější bylo: dny či noci... A šlo se, šlo – kam? Mrtvol celé řady, obrané kostry koní, trosky vozů a odhozené zbraně hlásily nám směr cesty naší. Nikdo nezastavil se nad soudruhem padlýmpadlým, jako nikdo se nevyptával toho, kdo k nám přibyl. Tak bylo nás hned dvacet, hned zas deset a večer patnáct. Už se nemluvilo. A oči naše byly zapáleny a strašně vyzíraly z rudých víček a poloslepí byli jsme jak krtcikrtci, a tak jsme vlastně ani neviděli omrzlých nosů, upadaných uší a prstů visících na kouscích kůže – a kdo by viděl, lhostejným by zůstal, vždyť lhostejno nám v posled bylo všecko a jenom pudem zvířecím jsme ještě se starali o holé živobytí. Jen jednou jsme se stali zase lidmi: tak jdeme – nevím, kolik nás tu bylo – a náhle někdo v blízku kdesi vykřik: – Pro dříví! Honem! Císaři je zima! – To rázem zburcovalo duši naši a všichni jak jsme byli – honem v lesík a dříví rveme umrzlými prsty 172 a snášíme je k Němu na hromadu. Nám bylo volně, zmizel hlad i zima, když mnul si ruce nad praskavým ohněm a nohy hřál si dávaje je lízat střídavě bujným jazykům těm zlatým. Pak odstoup, mameluk mu přines buben, sed na něj. Přišli s prapory a orly a začali je házet do plamene – On zakryl oči dlaněmi – my stáli jak při parádě, vznesli prsty k čapkám a vzlykali jsme jako staré báby. 173 III. III.
 A Rusové? My viděli je časem. Ne jako vojsko, ale jako lovce nás hladových a zimou skřehlých vlků. Na konících svých kol nás poletali a lapali nás, plundrovali, hnali v hloub země svojí. Rána často třeskla i kopí pracovalo – zabíjeli ty bezbranné, jichž pahýly ruk zmrzlých už puškou nevládly a jejichž kapsy bez zlata byly... Kde však naši stáli, tři proti padesáti, pušky k líci – tu odletali zbaběle jak supi. U Krasnoj čtyři tisíce nás bylo, jich na sto tisíc, my je rozprášili, my hladovící chvějné stíny lidí! Čest našich zbraní sedí na té cestě, je hrda, vítězna a nezlomena, ji nezničilo ledové to peklo, jen nás. A nás též pouze ono, ne Rusové. Ne um a síla lidí, však elementů vztek a Osud. Osud. Kde kdo tak cítil. Byly dny, kdy mrazy mírnější byly, kdy se myslit mohlo: a v takových dnech my jsme proklínali 174 a pěstmi hrozili kams – ne těm Rusům, vždyť konečně též hladověli, mrzli tak na vlas jak my – klnuli jsme nebi a tomu Osudu, jenž mraznou pěstí bil v naše řady, jemuž žádným vzdorem a odporem se nedá odpovědít, leč ztrnulostí onou, již má ovce, když k porážce jde. Jím jsme padli pouze, On sílu naši zlomil. On zbil reky od pyramid a Marenga a Jeny, z hor Portugalských, planin Hispanie, od Wagramu, od Eylau, Borodina – On jediný, ne svět. On, Osud, Osud. A šli jsme, šli. Tak při západu slunce znavení vesničané volným krokem se trousí z polí prachuplnou cestou k své dědině – nu, kulhá tento obraz, velice kulhá, snad jen trousení to je správným slovem. Plukovníci šli tu, jichž pluk se ztenčil na pět, na šest lidí, a divisionáři bez divisí a maršalové bez armádních sborů, bez koní jezdci, dělostřelci bez děl a zásobníci bez zásobních vozů – společnost bídy! Ach, dny listopadu, 175 dny zoufalé, dny tvrdě zašeřené, z nichž každý nocí mrazivou se stane, než rozkouká se! Půda byla kluzka a lidé padali, by nepovstali. A v nocích nevlídných se hledal nocleh, zdi vypálených stodol, pustý špýchar, či val nějaký – místa ta by mohla vyprávět o scénách a o divadlech, že hrůza posluchačům zježila by vlas každý hlavy – ale kdo byl při tom, ten mlčí raděj... člověk nerad vyzná, že doved provést skutky hodné šelem, by trochu ulehčil si bídu žití... Tak šli jsme, šli. A byly metelice a byly mlhy jako bílé moře a byly mrazy. Cestu lemovaly nahoře k nebi ojíněné břízy a dole – krok za krokem taký obraz: tu kůň a kolem něho v houfu všichni, kdož bodcem nebo palašem si chtěli kus masa vybít z něho – marno všecko, kůň tvrd byl jako železo a oni teď také byli jak železo tuzí a v sklených očích ležela jim hrůza, památka žití. Nebo vůz tu trčel 176 a z nitra jeho vyvalil se obsah, jenž k smíchu by nás ponoukati mohl v tom našem stavu: ruční mlecí mlýnky, kyrysy nové, pánve na pečení a číšky na kořalku! Však v té bídě, v níž štěstím bylo najít rudý rampouch, krev koňskou zmrzlou, my se neusmáli těm věcem přepychovým. Šli jsme dále a ležely tu lafety a děla, zbraň odhozená, tornistry a přilby a mrtví, mrtví – všichni kost a kůže. Šli bez hluku jsme – jenom někdy vybuch ten onen hlučným křečovitým smíchem a zavrávoral – to byl také konec, to smích byl Smrti. Nevšim si ho nikdo. A potom Berezina! Berezina... Zde zlomyslný nelítostný Osud smrtícím vtipem překvapil nás v posled. Mráz polevil, sníh roztál, proudy řeky se valit začly ledem nepoutány – a mostů nebylo! A kolem Rusi! Tři armady nás semkly v polokruhu a řeka proklatá nám byla v čele! Teď poleva, kdy třeba bylo mrazů, teď vody spoušť, kde led měl dáti přechod – 177 proklatý Osud! Nabil jsem svou pušku – to pro Rusy a nabil jsem svou pistol – pro sebe potom. Na více se nezmoh ten mozek v lebce mojí. Pochybuji, že druzí si i tolik vymyslili. – A splynulo tam vše, co zbylo dosud z armády slavné. Všichni bleděžlutí, zarostlí divě, oči v hloubi důlků – strašidla bědná. Bez rad, bez myšlenek, svěšené hlavy – ustrašené stádo kdes nenadálou bouří překvapené. On jediný, On císař, viděl, myslil a jednal za nás. Kterak vyvedl nás z té ruské pasti, jak nás doved k místu, kde pionýři naši v mrazné vodě, co plovoucí kry bily v těla jejich, stavěli mosty – nedovedu říci. A bylo odpoledne, mosty stály a začal přechod. Nanovo zas mrzlo. Já zimnici měl. Zahalen v svůj kožich na trámu jakéms na břehu jsem seděl a tupě zíral na vlnivé masy. Tu zahřmí děla – zde i tam – to Rusi jsou v křížku s našimi – a jejich kule 178 sem zaletají – vidím vše jak ve snu – proud lidstva strašný vyvalí se k mostu – zkřivené tváře – rozevřené oči – zdvižené ruce – rvou se – tlačí – tísní – a s mostu sypou se jak zralé hrušky, když stromem třeseš – voda polyká je – a někteří se na krách zachytili a plují chvíli – až kra obrátí se a sesype je – vidím vedle sebe, jak voják jeden z tornistry své bere parádní oblek – převleká se chvatně – pak upře na mě šílený svůj pohled a směje se – a kule bijí v lidi a tvoří prostory – mdlé oči moje se zavírají – zdvihnout se mi nelze – a v ztrnulou mou mdlobu duní rány – povely jakés – nářek úpěnlivý – až ztichlo všecko... Otevřel jsem oči. Noc byla. Na nebi se třásly hvězdy. A mrzlo krutě. Spousty černých postav ležely kolem – mrtví se spícími. Já vstal a vrávoraje bral se k mostu – pár pionýrů střeží jej – a jinak je liduprázdný – jeden z nich mi podal 179 pálenky doušek – neznámý ten voják byl dobrodincem největším v mém žití – já prsten dal s kamenem, jenž duhou hrál v mléčném lesku – nesl jsem jej z Moskvy. A tak jsem přešel kletou Berezinu... Mé síly vracely se. Touha žíti a uvidět svůj domov ve Francii prochvěla najednou mou skleslou duší a vzpřímila ji. Rozhlíd jsem se kolem: hle, dům tak v dálce, před ním hoří plamen a černé postavy kol míhají se – Já zamířil tam: oficíři naši u ohně pohrouženi byli v mapy a v domě, barák dřevěný to bídný, nocoval císař. Zahlídl jsem oknem jak sedě opírá si čelo dlaní a hledí mechanicky v plochu stolu. Adjutant jeden rozkázal mi jíti tím a tím směrem, tam a tam se hlásit – ach, jak zas příjemno mi bylo slyšet vojenský rozkaz! Byl jsem sláb a hladov, však šel jsem s chutí. Maršal Ney tam velel, armády pýcha. Rozbřesklo se ráno, 180 my vstali, jako na budíček kdysi, my řady utvořili, jako kdysi, a já, jak kdysi, na pravém stál křídle – jen vzhled náš nebyl jako býval kdysi: zarostlí všichni jako lesní muži, hubení, žlutí, zapálené oči a místo uniforem kůže, šátky, kožichy, houně – na nohách pak hadry. A přece bylo jaksi lehčej, volněj těm duším našim v starém řádu nyní! Na levo od nás dole Berezina se táhla had jak hrozný bařinami a mosty byly zase plny lidí a ruské kule zase bily v masy – příšerný obraz! Rád jsem byl, že povel nás ku předu hnal – zde též stáli Rusi... A nyní Rusi, Rusi, stále Rusi – dne nebylo, by nebyli nám v patách, či v boku, v čele – my jsme kryli ústup armády naší, my je zdržovali, my časem k útoku šli, zpět je hnali, my, chuďasové hladem, zimou zkřehlí! Ví bůh jen, co to světlo našich žití 181 živilo ještě! Maršal Ney nes pušku jak prostý voják, bil se bajonetem, stál na stráži, když my jsme padli k spaní, žert jeho, zaklení a pohled, rozkaz nám hlavy vzpřimoval a držel šíje. Nic krásnějšího neviděl jsem v žití nad chvíle ty, kdy stál on, černý prachem, v rozbité uniforměuniformě, a přec pyšný, jak věděl by, že na ramenou nese Francie slávu, stále svěží, silný, a sotva komando dá bodákem svým, hned pušku k líci přiloží a pálí, – a den co den tak, ničím nezmožený a den co den tak bodrý živý oheň! U Kovna, když jsme přecházeli Němen, stál poslední na kamenném tom mostě, poslední ránu vypálil – ne Rusům, ti ustoupli včas – ale ruské zemi a ruské zimě, Osudu a nebi, pak puškou mrštil do zelené vody a hlasitě vzkřik: Teď je dokonáno! – Mám povídat vám, jak jsem zaplakal si, když v teplé polské jizbě chléb jsem dostal a sklenku vína? Že bych byl pak v noci 182 své čisté lůžko s peřinami nechtěl zaměnit s všemi trůny evropskými? Kdo pochopil by? Pánové, z vás nikdo – jen chuďas někde, který ví, co značí jít v listopadu z Moskvy do Paříže... 183
VLASTENCI.
VI.
Po Rusku.
Renard: Zasmušen jaksi? Melilot: Možno se snad smáti, když celá Vlast se halí v hábit smutku a zlověstný mrak stojí na obzoru? Renard: Stala se chyba. Melilot: Neříkal jsem vám to, když posledně jsme spolu hovořili? Tah takový byl možným v dávné době, v čas stěhování různých pronárodů, však ne už dneska. Sta a sta mil v dálce chtít válku vésti v zemi nepřítele a nebýt obeznámen s okolnostmi, 184 počasím, půdou, obyčeji lidu – toť lehkovážnost! Renard: A tak všem se stává, kdož spolehají na podporu štěstí – to, ono zdaří se – pak skolebáni v ně pevnou vírou, v nemožnost se pouští – Melilot: jak slepci... A v tom Španělsku to máme též rozkašeno – řekněte mi, prosím, co Francii je vlastně po těch zemích? Nač lezli jsme tam? Nedalo se čekat, jak dopadne to? Vlas bych rval si hořem. Já nejsem státníkem a vojevůdcem, jen prostý rozum mám – a neřek jsem vám, že pohoříme tam tak jako onde? Ach, mocní světa toho – všude stejní. Vždy myslí, že už spolkli moudrost všecku a radit nedají si. Vlastně: radit – vždyť není ani mluvit dovoleno a kdyby věděli, že přemýšlíme, i myšlení to by nám zakázali. Renard: Já vidím, Vlast že vstříc jde bědným časům. 185 Melilot: A bez své viny. Ale tak to chodí: v důvěře svěříš osud svého domu čís ruce – potom v opožděném stesku si vyznáš, žes měl vlastně blíže pozřít, a to i ono chladně uvážiti. Renard: Tak, tak. A zle je. Melilot: Bude hůře ještě. Renard: A jak jde práce? Melilot: Kdo má pracovati? Kde vzíti lidu? Všecko shltne vojsko. Hoch s osmnácti lety – tu máš pušku a na hranice. Půjde-li to dále, zastavím práci. Je to život? Skandál! 186
SCHULZE A MÜLLER. (1813.)
Schulze: Zdař bratře! Kam jdou kroky tvoje? Müller: Do Vratislavi. Rodná zem zve děti do svatého boje, chci pod jejím stát praporem. Schulze: Mě též Vlast vede z kanceláře, neb prosbou káže její řeč, už ne brk v nitro kalamáře, však v prsa Franků nořit meč. Müller: Kdo neposlech by Vlasti Matky? Jsem učitelem. V školní síň mi zapadl hlas její sladký: Buď osvoboď mě nebo zhyň! Schulze: O svatá matko Germanie, 187 ty zloupená a zdeptaná, jak krvácí tvá bílá šíje pod hrubou nohou tyrana! Müller: Svůj domov vidět zotročený a dýchat chtít? Sen bláhový! Má život jenom tehdy ceny, když Vlast netísní okovy. Schulze: Jak francký despot bije zlostně líc její svatou bičem svým! Jak bídu její nelítostně pošklebkem stíhá výsměšným! Müller: O Germanie, tvoji syni do posledního musí vstát, na štít tě zdvihnout, vítězkyni, tě krví vrahů omývat! Schulze: Prus musí povstat s Rakušanem a Šváb a Sasík s Bavorem – ó Germanie, všichni stanem pod svatým tvojím praporem! 188 Oba: O Bože; slyš! My přisaháme a svatou přísahu tu vem: My krev i život v oběť dáme, by volnou byla Vlast a zem! 189
V ZÁKOUTÍ DĚJIN. (1813.)
Už po boku šavlička, už je helma na té hlavě – zaplakala Anička, zaplakala usedavě: Až já budu kolíbat, kam mám myslit, duše zlatá? Až se bude dítě ptát, co mu říci, kde je táta? Neplač, každá slzička pálí duši moji žhavě, tíží víc než šavlička, než ta helma na mé hlavě. Za hory a za řeky v nějakou tu cizí pláni, někam ve kraj daleký posílej své vzpomínání. 190 Našemu pak dítěti řekni, cizí děti že si sráží švestky se snětí bílou kostí táty kdesi. 191
ŠPANĚL. (U Lipska 15. října 1813.)
– Jak? Tys byl proti nám a teď jdeš s námi? Teď, když vám císař vrátil Ferdinanda a vojska svá stah z kleté země vaší? – On mlčel chvíli. Do ohně se díval pohledem dumným velkých černých očí, pak zdvih je: – Ano, já byl v Saragose, pět nás jen bylo, ulici jsem hájil a potom domy. Každý zaplacen byl hromadou mrtvol – však vy o tom víte – schod za schodem, poschodí za poschodím a pokoj za pokojem zbraním vašim jsme přenechali... Byl jsem potom v bitvě u Vitorie – Josef Bonaparte na poli nechal ležet orly svoje, svá děla, náboj, kasy, zavazadla a dvacet tisíc vašich – – teď jsem tady. – 192 – A který čert tě přinesl k nám, pověz, když tam jsi řádil proti nám jak ďábel? Když Bourbona máš svého zase doma? – Eh, chápete vy, co to značí: Španěl? Nic nevíte. Váš císař byl nám bohem a byli bychom k nám jej zavolali a řekli: Zbav nás bourbonské té trýzně! Však přišel nevolán a rozkazoval nás jako koně spřáhnout k vozu svému, ne, Francouzové! A to ne jsme řekli ranami pušek, šavlemi a noži! – – Ach, ty jsi mudrc! A co máte nyní? – – Nám Ferdinand byl jenom etiketou, jen heslem v svatém boji za svobodu! – – Jak? za svobodu? Pověz, za čí? Za čí? – – Národa. Země. – – Máte vy ji dneska? – – Svobodu míníš? – – Máte Ferdinanda. – – A vůli svoji. – – A k ní na tisíce lenivých mnichů, upírů těch černých, již křídly zakrývají oči vaše 193 a od úst berou každé lepší sousto a kapsy plundrují vám, krev vám pijí. Ah, kdybyste vy, slepci, vidět mohli, pak řvali byste po císaři našem a jeho očistné a silné ruce! – – Vy křivdíte těm mnichům našim, páni. Toť vlastenci jsou. Na zdech Saragosy se bili jak my. Oni vedli odboj, tu vyzvídali, tu zas v klášteřích svých chystali zbraně, psali proklamace a schovávali v podzemních nás sklepích. – – A nevíš, milý, proč to bylo všecko? Že o živnost šlo jejich? O řemeslo? Váš Ferdinand je mužem srdcí jejich, tož za něj bili jste se jako mezci a za ty mnichy. Že šli oni s vámi a činně ruce přikládali k dílu, bah – i ten nejlínější pes se vzchopí, když kost mu vzít chceš ze sevřené tlamy. – – Vy chcete říci? – – Národů že hloupost je výkvětem všech pitomostí světa. Čtu dějiny rád. Děje lidstva vůbec a vidím, že je rekem jich jen ona. 194 Ti velcí muži – ať to vládci, vědci, jsou episodisty jen na jevišti, kde ona nese jednání a boje. – – Nač tajit? Nemyslil jsem o těch věcech. Jen někdy napadly mi jako výsměch, jak zlozvuk do zpívané melodie, že není všecko – ale k čemu hloubat? My bili se – a já jsem nyní tady. – – Vy Španělové rytířský jste národ. A máte roman, pravda, Don Quijote? V němž pošetilý rytíř zmaten čtením zažije mnoho směšných dobrodružství a mnoho bití – počkej, nevyskakuj, já nijak nechci urážeti tebe, chci říci jen, že takým Don Quijotem jsou národové vůbec. Váš byl právě a tihle Rusi, Němci a co všecko teď vstalo proti nám – ti jsou jím nyní. Ti odposlouchali vám zvučná hesla o tyranu, o poutech, o svobodě a teď tu stojí: chtějí svrhnout pouta, tyrana zbavit domovinu svoji a osvobodit národ ujařmený... Tak jako u vás. Mluvil ty jsi někdy 195 už se „svobodou“? Nes jsi někdy „pouta“? Či pociťoval „tyranství“ jsi naše? Národů hloupost, věř, je nesmrtelná: jí u vás podleh císař Napoleon a kdo ví, zda jí tady nepodlehne... Víš, kolik na světě už panovníků drželo střemen u bělouše jeho? A drželi jej – až teď vstala Hloupost, národů Hloupost, a ti panovníci zří sílu její, vědí, že je nezmar i troufají si. Tak je máme tady. Ta Hloupost jako býk je uvázaný a u vás, brachu, sedli na ni mniši a našeptali červená jí slova... Zde monarchové po příkladě vašem ji pouští na nás... Rozumíš teď všemu? – – Já nejistě to cítil. Nyní vidím, že dobře učinil jsem vypraviv se pod orly vaše. – – A jsi zase hlupák. Vždyť naše hloupost, brachu, není jiná než jiných nací. Jenom etiketu že máme jinou, snad že rozumnější... Náš císař jest jí. Ano, Napoleon, muž veliký, jak za tisíc let jednou 196 svět mívá jej. Nu, přistrč ucho, milý: tu mydlinovou bublinku, již mniši tam u vás „svobodou“ zvou, zvem my „slávou“, však v jádru – – Umlk. Oheň praskal ryčně, dým stoupal červenavým sloupem k nebi a rudý lesk hrál po vojáckých lících, drobnými jiskerkami v očích svítě těm dumavcům, již ztrnule zří v plamen. A vysoko na tmavomodrém nebi jiskřily podzimním se čistým světlem bezčetné hvězdy – jak se jiskřívaly už před sto, dvěma, před tisíci lety nad jednotvárnou, opakující se tak pošetile, lidskou komedií. 197
PO BITVĚ U LIPSKA. (Oda rakouského spisovatele.)
Ty z Venusie vyšlý pěvče dávný, půjč lyru mi, jíž oslavovals vavřín od břehů nilských v Řím se vrátivšího Augusta vládce. Či z hrobu vstaň a sám tu odu zapěj – ač neztrne-li duch tvůj a tvá ruka, k tepání zvučných strun už připravena, neklesne matně a neřekneš-li pokyvnuv mi hlavou: I moje lyra má jen slabé struny, zde zpívat směl by pouze olympický Foibos Apollo... Drak nestvůrný, jenž oheň metá z tlamy, v jeskyni hlídá oběť uchvácenou ji vyrvav těm, kdož bděli nad ní kdysi, Evropu pannu. 198 Již ubohá, ach, zmírá beznadějí, neb nebe neslyší jí ani země a bílé kosti, kolkolem jež leží, zlý skon jí věstí. Ó Bůh vždy čeká, až se člověk vzchopí a přiloží-li ruku k tvrdé práci, dá požehnání, dá i zdaru jemu nebeský Otec! Hle, rytířů tré kluše černým lesem, tré bratří jasných, František náš v středu, je vůdcem bystrým, Alexander při něm i Friedrich pruský. Již vyrazil drak proti nepříteli, již oheň lije z tlamy rozběsněné a hotovy jsou jedovaté zuby vzít novou oběť. Však již tu meče – ruce, jež je vedou síleny zbožností a vírou v nebe – bít začínají, zem se chví i lesy – třeskotem boje. Tři dlouhé dny to trvá zápolení, tři dlouhé dny se chvěje panna bědná, 199 zda zaplesat smí – k pláči neměla by slz žádných více. Dne třetího – když hrozný plaz se vzepjal k poslední ráně – František náš jasný mu vehnal v boky bojem rozpálenou smrtící ocel. A k němu, jenž svou nohu nyní vstavil na hlavu draka, co se z boku lije krev černá, kouřící se, volným tokem, pokleká panna. Ó zněte zvony! Věnce vijte, dívky! V šat sváteční se strojte, národové! Te deum pějte kněží u oltářů! Vítěz se vrací! On Alexandra Macedonce větší, on nad Caesara vynik slávou svojí, neb oni nesli za hranice země meč dobývačný – Co František náš Evropě dal pokoj. Ó kníže míru. Bůh ti dopřál lesku dní Augustových, štěstí Trajanova, rač dáti tobě 200 dnů žití počet, co je v moři písku. V tvé ruce leží národů tvých blaho a tebe oni jako Tita zovou rozkoší lidstva! 201
1814.
Byl od Čáslavě. Musil narukovat a dostal čáku, dostal těžkou pušku a potom mašíroval cizou zemí a městy, jichž lid mluvil cizí řečí, až srazili se náhle s vojskem jiným. Zahřměly bubny, nebe zahaleno a zem se chvěla. Poručeno střílet, i střílel kamsi, jak ti druzí kolem, neb oblak dýmu zastíral jim všecko. Pak zaječely trubky – křik se rozleh – a z dýmu vyrazily řady jezdců – blýskaly šavle – cizí uniformy – a všichni na ně. Černý zlostný silák – tu zlost mu zahlíd nějak v bělmu očí – vzpřáh ruku – cosi zajelo mu v šíji – tmít začlo se mu v očích rozevřených – i padá kams a padaje si myslí: Co mi to udělal ten černý člověk? – a stále padá – tmou a do tmy dolů... 202 A tak byl zlostný! – pomyslil si ještě. Teď tma mu vhrkla v duši, v krev i maso, tma hustá – ztrnulá – tma těžká – tichá – 203
VE FONTAINEBLEAU (6. dubna 1814.)
– a to je Marmont, který jídal chleba u mého stolu!... Mortier a všichni, jak jmenují se!... Z číšníků a štolbů já knížat zrobil, maršalů a vévod – čas odplaty tu... věru, hnusno z lidí... – Však má se počítati v těžké chvíli při zdravých smyslech s oním vděčným citem, věrností srdcí, oddaností duší i byť jsme dosud dnů jich sluncem byli? Což počítal jsem někdy?... Až teď – počet zvrt se. Buď třásli se pod železnou mou pěstí – a poslouchali. Nebo brali zlato a dali vznést se nad hlavy všech druhých – a zase poslouchali... Tak jsou lidé... Ne nevděk jejich – moje krátkozrakost je vinna pouze... Mortier i Marmont, Ney, Masséna ni o vlas nejsou lepší, než vládci Bavorska a Virtenberska, 204 – i ti jsou jenom z milosti mé králi – nač vyčítat jim? Tchán můj není jiný – jen já jsem vinen. Neměl jsem brát v počet otcovskou lásku, přízeň k zeti, vnuku – oh, ten můj sňatek propastí byl hroznou, pokrytou nádherným a pestrým kvítím – a já vstoup na ni... Za svůj omyl pykám; cit prchavý je, hnutí okamžiku – a vším jsou cifry, moc a svěží síla. A úspěch, úspěch! Úspěch-li nás zradí, jsme vinníky pak na jevišti dějin... A zločinci. – Tak viděl jsem vždy jasně – proč zapomněl jsem?... Udýchaný jelen tak stojí bezradně a těžce supá, co se všech stran se rudé tlamy blíží, z nichž bílé zuby strašlivě se svítí – – – A vždyť to není ani onen nevděk a přepočty mé v citech srdcí lidských, co shrocuje mě! Jiného to cosi a vím a cítím, že to ve mně sedí, v mém těle celém, mozku, duši, krvi. Jak chronometr jsem, v němž pero prasklo, je tupost bezradná v něm, hluché ticho. Můj oheň, ten můj velký svatý oheň, už ztrávil všecky schopnosti a síly, 205 už perutě i duše mojí zasah a potravy víc nenaleznuv – zhasl. Teď přicházejí – chtějí abdikaci – a ve mně není hlasu „Ne!“ jim zahřmět. Mí maršalové – tchán můj – a ti králi – před roky desíti bych byl máv rukou a byl bych rozhodil je po Evropě, jak syn můj rozhazoval hračky svoje. Jak kartami bych zamíchal byl jimi a žádný necekl by... Zrazen sebou a Osudem já pad – a nelze povstat... Můj svatý oheň vyhas – podepíšem... A klid chci míti... někde hlavu složit, kde spánek bez snů zavřel by mi oči – eh, podepíšem – tak jak oni chtějí – vše lhostejno už – k čemu čekat ještě? Číš dopita, dnem vzhůru obrácena – nuž, pojďme od hostiny! Ticho kolem, a ticho ve mně – zde ten papír leží a mlčky čeká – na můj podpis čeká... I Berthier chtěl pár dní dovolené – jdi v pokoji, vévodo Neuchatelský a kníže Wagramský – tvých „pár dní“, vím to, 206 že slove „na neshledanou“ – jste stejní, jste všichni stejní – nic vám nevyčítám a ničeho už od nikoho nechci – jen klidu trochu... Vše mi připravili, hle, nové pero... čerstvý inkoust tady... jsou dobří lidé – moji maršalové – víc nemohu jim dát už než svůj podpis – oh, pero skřípe – chceš ty protestovat a čestností snad zahanbovat lidi? Vše marno... piš jen... tedy: Napoleon... 207
VLASTENCI. (1814.)
Renard: Tak už jste viděl cara Alexandra? Melilot: Docela zblízka. Mocnář k zulíbání. Renard: Když monarchové vjížděli, má žena kytičku fial hodila mu z okna, on zachyt, vzhůru hled a salutoval tak roztomile – žena moje tráví teď valnou část dne jenom na ulici, by uviděla cara Alexandra – a já – já nedivím se. Melilot: Chvála bohu, že už je pokoj. Pernou práci dalo však odstranění toho dobrodruha! 208 Renard: A za to díky caru Alexandru! Melilot: Teď možno doufat v stálost klidných časů. Louis XVIII. po bloudění dlouhém je v domě otců, a nám jest, jak bylo as synu ztracenému, když zas přišel k rodnému prahu. Renard: Vždyť ten Napoleon – to byla Revoluce, vyznejme si, jen v jiné formě – ale Revoluce. Melilot: A slyšel jste, jak duchaplně řekl princ ď Artois při vjezdu do Paříže? Když viděl jásající davy všude, prý usmál se: Ne, nic se nezměnilo, jen o jednoho Francouze má více ta stará Paříž – jaká hloubka vtipu! Renard: Nic platno, parvenu se lišit bude vždy od starého královského rodu: na taký jemný, takřka vonný výrok byl by se nikdy tyran-voják nezmoh. 209 Melilot: Stil staré Francie to, a ten barbar byl Korsikánem. Dají prý mu Elbu – už slyšel jste snad? Renard: Čím dál od Francie, tím lépe pro ni. Melilot: Jen co pravda: ležel jak upír na ní. Renard: Invase ta dnešní je vinou jeho. On sem přived Prusy, on Rakušany. Melilot: A je vinou jeho, že musíme my, Francouzi, je vítat co spásu, volnost, základ lepších časů. Renard: Adresu oddanosti jste již poslal? Melilot: Hned téhož dne, kdy král vjel do Paříže, svůj hold jsem odevzdal sám v Tuileriích. 210 Renard: Já na vlas též tak. V pořádku je, myslím, dát průchod čestným hnutím svého srdce. Melilot: Kde kdo tak činí. Deště adres prší v kabinet králův. Radostnějších dešťů nebylo dosud, tuším, ve Francii. Renard: Car Alexander – Melilot: V opeře prý bude – což půjdeme dnes? Renard: Půjdeme-li? Jistě. Vždyť žena by mi připravila peklo. 211
PAŘÍŽ. (1814.)
Jak je ti, srdce světa velké skvělé? Jak biješ nyní v spárech nepřítele? Tep obvyklý je. Jako obyčejně. Na koncert publikum se tlačí stejně a Georges když hraje, jde se do divadla. Boulevardy plny, jehla nedopadla by v šumném hlučném proudu lidí k zemi. Jí, pije, tančí se. A davy těmi jdou lidé cizích tváří, uniforem, kozáci, Němci. S adjutantů sborem car Alexander tu a tam se zjeví – nádherný člověk! Vůbec nikdo neví, proč by ty lidi měl zvát nepřáteli, jsou milí všichni, zajímavě smělí, ba, original mnohý mezi nimi. Wellington maršal s tahy nehybnými, železný vůdce Schwarzenberg, jenž v líci má stálý úsměv, jakoby chtěl říci: 212 je dobře vše a kdyby hůře bylo, za to bych nemoh – vše, jak bohu milo. – A starý Blücher ve dne v noci sedí v kavárně Royal, vztekle jak výr hledí, z kabátu svlečen, vypouští dým mraků, hrá v karty, klne francouzskému braku a kdykoli jej zradí slepá karta, chce rozbít Paříž, věšet Bonaparta – je barbar, jak už Tacitus je líčí. Na rohu ulic děti s petrklíči a růžemi zas jako jindy stojí, jeť krásné jaro. Bujné vtipy rojí se v duších veselých a vyletají jak včely z úlů. Tingl-tangly plny a u kas bouří lidstva zlostné vlny, neb místa není. Zvlášť „U perské sluje“, kde Therese denně kachnu představuje a výstup onen opakovat musí, kde kachna přejí se a mnoho zkusí – – oh, Paříž! Paříž! Stejná v každém čase. Epocha jedna dějin sřítila se, nepřítel ve zdech – tím víc jen se baví, nic nezděsí ji, pranic nezastaví, ba, sensace to, cítit každým ránem, 213 že není Ho tu, jejž svým zvala pánem, že cizincům se musí v náruč vložit, že – pastva nervů – – – musí cizoložit... 214
VÍDEŇSKÝ KONGRES. (Na plesu u knížete Metternicha.)
Důstojník: Co říká mamsel zábavě té dnešní? Mamsel: Ach, je to nejkrasší den mého žití! Důstojník: Hle, tolik vzácných osobností tady, monarchů velkých, slavných vojevůdců a státníků – Mamsel: Ach, císař Alexander, jak elegantní, jaké krásné oči! Důstojník: Evropa celá, možno říci, sešla se v naší Vídni – Mamsel: Hleďte, jak je šťastna tam ona mamsel, že smí s carem mluvit. 215 Důstojník: Toť mladá vdova, kněžna z Auerspergů, srdcová dáma Jeho Veličenstva. Mamsel: Car je přec ženat? Důstojník: Ale srdcem, mamsel, je poután jinde. Mamsel: Ale to je hříchem!... Už nelíbí se mi teď. Muž má věren být ženě své, jak před oltářem slíbil. A kdo je to ten dlouhý voják tamhle? Důstojník: Majestát pruský. A ta dáma jeho, hraběnka Zichy. On ji pěkně zove „nebeskou krásou“. Mamsel: Nu, což – král je vdovcem. Důstojník: A za to ona matkou čtyř je dítek. – Mamsel: A tam ta dáma s princem Metternichem?? 216 Důstojník: Zaháňská vévodkyně. Zná číst mamsel v té mluvě očí? Mamsel: Kancléř je přec ženat – Důstojník: A ona vdána – Mamsel: Ale to je hrozné – Důstojník: A když se rozhněvá car na kancléře pro odpor jeho v kongresových věcech, tu prý se začne dvořit vévodkyni a Metternicha žárlivost tak zhněte, že hned je máslem! Mamsel: Ale to je hrozné! Důstojník: Toť právě krásné, vidět polobohy tohoto světa ve slabostech lidských – hle, hrají valčík – tančí valčík, mamsel? Mamsel: Ach valčík! Valčík tančím nejraději. ––– 217 De la Garde: Že zmizel z Elby? Ah, toť bychom stáli před novou fasí celé historie? Razumovski: Jen episodka, drobná episodka – souhlasím s Talleyrandem: nic to není. De la Garde: Hle, Talleyrand jde tamhle v rozhovoru s Pozzo di Borgo, kliden jako vždycky, jen jaksi silněj kulhá – Razumovski: Ještě dobře, že kongres zprávou tou se nedal vzrušit, a k uklidnění mysli značně přispěl Metternich ustrojením toho bálu. De la Garde: Jak nebožtík princ Ligne řek velmi vtipně, že kongres neradí se, ale tančí. Razumovski: A čím tak náhle sešel starý maršal? De la Garde: Šíp Erotův... Sic tvrdíval nám pevně, že doba jeho s Josefem v hrob zašla, leč v službách Lásky aktivním byl stále. 218 Tak v noci studené jej vidím jednou na hradbách čekat – čekal jako mladík a marně – nepřišla mu krasavice. Razumovski: Toť odvaha, jít s osmi desítkami v tmě na zálety – De la Garde: Nastudil se, zemřel. Razumovski: Boreas zimní záviděl as kmetu těch květů jara... De la Garde: Vzpomínám si při všem, co on by řekl událostem těmto, jež dny nám sunou před ztupělé oči. On jako mincéř razil medalie svých aforismů ku kozelcům světa. Razumovski: Nu, requiescat! Ještě smrtí svojí dal příležitost vznešeným všem hostům popatřit na divadlo velké pompy, s níž k hrobu nesen rakouský je maršal. De la Garde: Ah, maršal! Víte, k jaké pěkné sceně 219 ten titul maršal zaved jednou prince? Byl v Schönbrunu a chce se představiti římskému králi, děcku Bonaparta: „Ligne maršal“ – hošík zadívá se na něj a dí mu přísně: „Jste vy z maršalů těch, kdož mého otce zradili?“ „Ne, nejsem, jsem maršal rakouský“ – tu hošík kývl svou plavou hlavičkou a dal mu ručku. Razumovski: Nu, draveček. Však Metternich už z něho udělá Rakušana. A což „ona“? De la Garde: Je klidna, poslušna, zvlášť když jí dali Neipperga nyní za socia lecti. Razumovski: Tož v ohledu tom můžem býti klidni. De la Garde: A v Schönbrunně jsou sesíleny stráže a zbystřen dozor – aby otec nemoh se zmocnit syna... Razumovski: Politika nezná sentimentálních lidských citlivůstek. 220 De la Garde: A kongres vlastně pracuje jak sopka, jež k výbuchu je stále připravena – Razumovski: Gentz ovšem tvrdí, že jde všecko klidně... Leč car je syt už pletich rakušanských a lituje, že kdy se exponoval pro Bourbony – De la Garde: Nu, Anglie je za vším; ta Anglie, jež vlastně, přiznejme si, je strůjcem prvním bouřlivých všech roků, ne Napoleon – Razumovski: Víme dobře všickni. Však Napoleon – byla Revoluce, jen v jiné formě. De la Garde: Castlereagh je doma, leč Wellington jej zcela nahrazuje: Castlereagh vždycky obveselil Vídeň, když po hradbách šel nebo po Grabenu v plesové toiletě, strašně vzpřímen, a jako svátost vedl lady svoji, ten tenký šindel, která nesla v kštici 221 brilantů spoustu – brilanty ty vzala z podvazkového řádu svého chotě, a kde kdo znal to; lid za nimi proudil, jak za hansvuřty z konce masopustu. A Wellington – vy znáte onen obraz, jímž Isabey náš zvěčniti měl kongres? Wellington chtěl tam též být zportretován i vmaloval jej malíř náš tam – ovšem jen do rohu a profil; lord se čertil, až když mu někdo řek, že právě takto na kteréhosi připomíná krále, se upokojil. Vidět hezky zblízka ty největší a velké toho světa, rozhodně nezvyšuje dojem jejich – i oni vědí to, a proto oblak a dálka, úctyplná perspektiva. Razumovski: A s Anglií prý Austrie je silně pro saský Majestat a nedovolí, by Prusko zabralo mu země jeho – prý střílet bude – De la Garde: Majestat ten saský v Prešpurku sedí v trapné nejistotě i peníze mu došly, má být trestán – 222 za nevěrnost svou – čili za svou věrnost – sám neví nyní. Razumovski: Za nevěrnost pravím. Šelť s Bonapartem do poslední chvíle. De la Garde: Což já zvu věrnost. Ale co nám po tom? I neapolský Majestat se viklá. Razumovski: Talleyrand silně třese trůnem jeho. De la Garde: Na slibech stojí trůn ten našich vládců. Razumovski: Já Muratem být, pak bych ohledl se hned po podporách trochu bezpečnějších. ––– Hraběnka Esterházy: – ne, mamsel Bigottini nevystoupí, odjela z Vídně, spoustu peněz vezla a dítě, jehož nominelním otcem je hrabě Pálffy... Hrabě prý tak věří a upsal cikáněti hezkou sumu – 223 ne, dejte vyložit si od Omptedy tu historii. Hraběnka Fuchsová: Ah, ten Hanoverán! Jazyka jeho tak se kde kdo bojí, jak jeho karikatur. Nechce se mi blízkosti jeho, pověst čestné ženy před takým jazykem je jako papír – Hraběnka Esterházy: Nač dbáti toho? Jsme snad jeptiškami? Čas zábavy tu po zlých rocích hrůzy, proč nebavit se? Hraběnka Fuchsová: Bavit – ale s mírou a cti své nezapomnít. Vy, má drahá, ostatně máte výjimečné místo, vždyť kongres „báječnou“ vás „krásou“ zove. Hraběnka Esterházy: Gentz mluvě o vás, „čistý anděl“ říká, a vaše zbožnost pověstna je vůbec. Hraběnka Fuchsová: Ach, s lety navrací se člověk k Bohu – Hraběnka Esterházy: Ač Vídně půl u vašich leží nohou – 224 Hraběnka Fuchsová: A já, má drahá, chodím ke Štěpánu, kde ráda poslouchávám slovo boží. Vy slyšela jste? Zacharias Werner, kdys Jakobín a rouhač, obrátil se, a dnes je přehorlivým sluhou Krista. A jsou to zvláštní chvíle rozechvění, když vyznává se z vlastních hrozných hříchů – na jiném místě, než na místě božím, on takto mluvit – zahoříte studem, a prchnete... A chvílemi zas mluví a rozkřikne se, že si více váží kuchařek našich, než nás posluchaček – oh, zvláštní člověk! Osvícen byl takto: zřel jednou v noci stařičkého kněze při světle pochodně jít k nemocnému a do sebe šel – pochodně té světlo mu hrůzně ozářilo hříchy jeho – a hříchy ty jsou... když je člověk slyší, tu teprv trne nad vášněmi světa... šel do Říma a kál se. Teď je knězem – Hraběnka Esterházy: Už vím, mně vypravoval hrabě Nostitz o podivínu onom – psával kusy divoké, vzpurné, právě jakobínské, a divadla – když stal se nyní slavným – 225 je provozují. Nostitz chce mě zavést některý večer – nešla byste s námi? Hraběnka Fuchsová: Ó půjdu. Zajímá mě onen člověk. A nešla byste se mnou na kázání? Hraběnka Esterházy: Ó mileráda. Nostitz dověděl se, že hřmít chce kněz ten proti ředitelům, kdož hříšné kusy mládí jeho hrají – to bude podívaná! Půjdu s vámi... ––– Car Alexander: Zpráv nových není? Talleyrand: Není, Veličenstvo. Já tvrdím pevně, že je v Neapolsku u pana švakra. Metternich: Jistě ne. Já myslím, že pokusí se znovu o Francii – však v každém případě to episodou, jež na svém místě dříve dojde konce, než zpráva o ní doletět sem může. 226 Talleyrand: Jsem jist, jak vkročí na francouzskou půdu, že na lucerně první viset bude. Car Alexander: Já nevím, pane. Vaši Bourbonové se nijak nesnažili připoutat si své poddané. Snad bylo chybou naší, že usnadnili jsme jim restauraci – o vděku nemluvě, jejž sklízím nyní. Talleyrand: Sire, princip legitimity je svatým. Vždyť Veličenstvo Vaše ráčí znáti, co značí to, co zaved Napoleon... Je rozdíl mezi ním a Robespierrem? Jak otřásal se v základech svět celý, když parvenu ten se stvůrami svými v něm rozhodoval! Sire, ti maršalové, ta soldateska – lidé, vyšlí z chlévů a z Revoluce – Car Alexander: Jasnost Vaše vskutku je živým svědkem, možno tedy věřit – Metternich: Sire, Vaše Veličenstvo nebezpečným je sokem na poli i v politice – 227 Talleyrand: Být zabit Achillem – toť ozařuje smrt Hektorovu také jistou slávou. Car Alexander: Je pravda, kníže, rozbor váš je přesný, a proto nelitujem krve, námah, jež podstoupit nám v těchto letech bylo. Mír Evropy – toť není věcí malou, však na vás, páni, na vás, diplomatech, je nyní, nelákat těch mečů z pošev, kam sotva vklouzly... Hle, už zase tančí. Ten valčík vídeňský je luzným smíchem Gracií božských... Jak ty páry plynou při sladkých taktech! A nám může býti pocitem pýchy, že jsme tyto chvíle vrátili světu. Úlohou buď naší i dál zachovat slastné plody míru drahému lidstvu. Hlasy: Kurýr! Kurýr! Císař Rakouský a král Pruský přistupují.
Císař Rakouský: A Napoleon přistál ve Francii – on, Metternichu, to tak prorokoval. 228 A táhne na Paříž, a vše je pro něj. Zde vizte, Sire, to všecko pošlo z toho, že v Paříži jste se tak s něžnou péčí přiklonil k Jakobínům! Car Alexander: Pane bratře, žel, že to pravda. Odčinit to hodlám a osobu svou i svá vojska věrná zde k disposici stavím v ruce vaše. Král Pruský: My též. Jak vždycky. Talleyrand: Poslední to pokus, jímž poraněný dravec vznést se snaží. A marný bude. Padne zas. Tím lépe, že ještě vzletl. Dopadne tím jistěj. ––– Mamsel: Co je to? Bože, přestávají tančit! Důstojník: Ač hudba hraje, netančí již nikdo. Mamsel: Car odchází – a císař náš jde za ním, 229 i pruský král jde – odcházejí všichni. A hudba hraje – stále hraje valčík. Důstojník: Já pozeptám se. Mamsel počká chvilku. ––– Mamsel: A stále hrají... Všecko zděšeno je... Snad hoří někde – – – Důstojník: Napoleon ušel z ostrova Elby a je ve Francii. My táhnem na něj. Rus a Prus jdou s námi. Mamsel: I ruský císař? Důstojník: Také ruský císař, vládcové všichni. Mamsel – moje úcta. Povinnost volá. Valčík dotančíme, až vrátíme se. Mamsel – vaši ručku... 230
VLASTENCI.
VII. (1815.) (Po návratu z Elby.)
Renard: Bourbonský podagrista už je v prachu! Melilot: A císař v Tuileriích – sláva bohu! Teď teprv zřejmo, že ta Revoluce vyryla příkop mezi staletími – Renard: Toť trefné slovo! Bourboni nám byli ukázkou živou zašlých dob a zvyků – Melilot: Co plísně na nich! Jaká povýšenost! A na co? Z milosti těch cizích pánů se vrátili k nám. Zamihli se krátcekrátce, a přece dost, by poznali jsme v stesku, čím nám byl císař. Měl snad chyby svoje, 231 však skvrny má i nebeské to slunce, a člověk musí vlastencem být předem a jako vlastenec – Mu smí jen žehnat. Renard: Šlechtické parasity, na nichž není nic francouzského, leda řeč a jmeno, nám nasadit zas chtěli do všech špiček státního stroje – do úřadů, vojska – – a reci ze sta bitev, vlasti pýcha, žít měli kdesi v zastrčené prázdni. Melilot: Neyova žena princeznou je přece a chotí hrdiny, jenž rovných nemá – a uražena byla v Tuileriích jakýmsi floutkem – a Dvůr, zvěděv o tom, se ke všemu jí jenom pustě vysmál. Renard: I našinec – jsme sice menší lidé, však přece lidé – žena moje říká, car Alexander že byl zdvořilejší, než leutnant toho bourbonského vojska. Melilot: Ah – konec tomu. Císař je zas doma. Vy víte, jak řek v oné proklamaci o orlu svém, jenž ponese se letem 232 od věže k věži, až se hrdě snese na věže Notre Dame? Což – to je slovo, stil císařský... kdo umí takto ještě promluvit k srdcím Francouzů, kdo dodá jim větou křídla? Renard: Svobodnou On volbou byl vznesen námi, On je náš, my Jeho, a nedáme si nikým rozkazovat! Melilot: Stát budem k němu. Vždyť on jistojistě vítězství připne zase k orlům svojim. Renard: Rakousko půjde, musí jíti s námi, i Anglie... ve Vídni na kongrese se protivy prý hodně přiostřily... Melilot: Čas nejvyšší, ty zpupné Němce zkrotit, především Němce... Jak ti hrubci vedli si po Francii!... Jak ten Blücher řádil – eh, darmo mluvit... Zkrotit je, jak kdysi... Auerstädt, Jena... Renard: Cara Alexandra mít bude, doufám, císař za přítele, 233 vždyť k výpravě té do Rus konec konců nebylo příčin, ba, je možno říci, že nedorozuměním byla pouhým – Adresu oddanosti jste již poslal? Melilot: Od předvčerejška leží v Tuileriích. Renard: Já svou dal včera. Lijáky jich prší z Francie celé. Každý dává výraz nadšeným citům vlastenecké duše. Melilot: Vše v jednom příteli: Ať žije císař! 234
WATERLOO.
I.
(Neděle 18. června 1815.)
Už den se zašeřuje. V kanonádu hřmí salvy pušek. Mokrá půda duní pod drtícími kolonami jízdy – a všechno marno. Angličani stojí, červené kabáty se nehýbají. – Ach Grouchy, Grouchy – vzdychá imperator a pátrá v dálku. Od Belle Alliance jde široká alej korunatých stromů, ti jediní se nehnou – ti a tamo anglické řady. Jinak všudy pohyb těl lidských, koní, kanonů a ohňů. – Ach Grouchy, Grouchy! – Z lesa u Frichemontu se vyvalila hrozná černá masa – 235 – Hle, Grouchy! – – Ne, Sire, Prusi to a míří v náš pravý bok. – – Ať Mouton se tam drží a neustoupí. A má stará garda ať k útoku jde, zdrtí Angličany! – Hřmí děla, pušky, půda otřásá se pod tepy jízdy. Večer klesá na zem. Ach garda, stará garda odražena! Císařská slavná garda ustupuje! A řady rudých kabátů se hnuly, a Prusi lavinou se řítí k centru, bok zdrcen již, již Moutonův sbor rozbit a jako vody netvárné se valí francouzská jízda, pěší beze zbraně tam kamsi v jih. Ney Michel, maršal, kníže, tam v dálce v onom vytrvalém houfci zoufale rve se jako prostý voják a puškou s nasazeným bajonetem po hlavách bije – sije smrt jen proto, že sám ji hledá... Imperator chvíli se mechanicky dívá na maršala, 236 a náhle strašná tma mu vtrhne v duši – nevidět na krok – tma ta hrůzným steskem mu srdce svírá – ani myšlenečka se jiskrou nekmitne – nic – pusto – černo – tu vzrušen kýms, jenž do koně mu vrazí, pozdvihne hlavu – ohledne se trochu – zrak, sluch a duši naplní mu úzkost – obrátí koně: „Všecko ukončeno – teď spasme život“ – důtklivě to vykřik jak v bezhlavé té děsem jaté směsi by někdo byl, jenž na povel by čekal – „Teď spasme život!“ – Ostruhy dal hřebci a pádí k jihu do houstnoucí noci. 237 II.
Na vršku, kde větrný mlýn zdvihal ku kalnému nevlídnému nebi kříž svých lopat v cáry roztříštěných, stanul leutnant Fortin se svou četou. Šedý dým se rozvaloval těžce šlehán vytrvalým, drobným deštěm, po krajině. Kde se roztrh, pluly jako hřebeny vln pestré čáry, z nichž se chvilkou jaksi vztekle blyskl řetěz světel. Někde valily se černé obdélníky. Spěšní jezdci kmitli se a znikli. Zem se chvěla hlubokým a rozmrzelým hřměním. Roztrhaný praskot pronikavě třásl sychravým a vlhkým vzduchem. Signály trub lkaly kdesi v kouři – trosky obrazů a trosky zvuků... Na kameny ze zdi rozvalené sedli vojáci si. Hlavní dolů obrátili pušky. Déšť bil v čáky, v tornistry a shášel dýmky jejich. 238 Mlhou, kouřem, hlasem děl a pušek hodiny se vlekly. Vzduch čpěl prachem. K večeru se zjevil rudý kabát Angličana, za ním druhý, třetí, mdle se leskly nahé bajonety celé řady. S řevem hnali k mlýnu. Leutnant Fortin přehled svoji četu: – Děti, císaři což císařovo! Ty zde padneš, ty tam, onen tamhle – naznačoval kordem lidi, místa. – A já tady – postavil se na kraj. Potom zadíval se blažen v dálku, v kouř, dým, chaos zvuků, žatvu smrti, jak by hledal známý plášť a klobouk: – Vive l’Empereur! – pozdravoval kordem. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Byla noc. Smrt unavena prací k spánku ulehla si na bojišti. Na vršku, kde větrný mlýn zdvihal k hvězdnatému, bezcitnému nebi kříž svých lopat v cáry rozstřílených, u kamenů ze zdi rozvalené v směsici těl četa Fortinova, každý přesně na vytčeném místě, 239 každý s hrdou pýchou v mrtvé líci, ležela. A nic víc nevěděli, než že dali život za císaře. 240
FOUCHÉ.
Svou kůži stokrát svlek a řemeslně uštk každého, kdo zkřížil jeho cestu; souzvuky duší cizí byly jemu – zlý nepřítel a horší jako přítel. Král Louis i Danton, Robespierre i Barras tak poznali ho. Potom otočil se jak strážce kolem císařského trůnu a stisk jej, až se sřítil trůn i císař. A už zas upřel bystré hadí oči po nových žertvách... Paradigma zrádce pro školské čítanky... A kdo ví, kdo ví, snad poznal pouze těhotenství doby a pomáhal jí v těžké chvíli jejíjejí, jak nejlíp moh dle svého přesvědčení. 241
VLASTENCI.
VIII.
Po Waterloo.
Renard: Já pozdravil vás – Melilot: Neviděl jsem, pane. Renard: Ah, neviděl! A já si myslil, pane, že špatný prorok – Melilot: Jaký špatný prorok? Renard: Vy, pane milý, ovšem vy jen pouze. Melilot: Já prorokoval?! Renard: Že ten Napoleon – 242 Melilot: Ó hubo bídná! Sám jste vykládal mi, jak růžově že bude po Francii – Renard: Já vykládal vám? Jste při pěti smyslech? Melilot: A kdo to, pane, prosím, kombinoval, že Alexander car, jenž vaší choti i vám se světcem stal – Renard: Já prosím tuze, mou paní nechte mimo svoje řeči – Melilot: Že Alexander car prý půjde s námi? Renard: Já žádal vás už, byste moji paní – Melilot: Vyhrůžky, pane? Nelekám se, pane, leč radím pouze: Nepouštějte příště svůj povídavý jazyk na procházku, když nevíte pak, kudy všudy chodil – Renard: Toť příliš, pane! Ani slova více! Sám chameleon! 243 Melilot: Já že chameleon? Vy Bonapartisto! Renard: Já Bonapartist? Vy, pane – Melilot: Pane?! Renard: Nechci znát vás, pane! Melilot: Toť mým je přáním. Poroučím se, pane. 244
V ČERVENCI 1815.
Jde parkem Malmaisonským, kde v písek do pěšin platany staré sypou svůj protrhaný stín, krok jeho je dnes volný – dnes prvně po letech se může takto loudat, už není na nic spěch. Jde, hlava sporovlasá je těžce skloněna a modrá ocel očí je šedě zkalena – tichounce šumí stromy, tich pták, jenž na zem slít, jak všechno by se bálo jej z dumy vyrušit. Což vzpomíná? Ó moh by. Je tomu málo let – to bylo po Marengu – hřměl jménem jeho svět – ne roky, století už – šel tady silen, mlád a hrdým snům svým chystal se věčný život dát. Zde Josefina šla s ním, ta jediná z všech žen, již v pravdě rád měl kdysi – teď spí už věčný sen – zde díval se jí v oči, v ten modrý nebes jas, a snil, jak korunu dá v ten rusohnědý vlas – 245 ne, nevzpomíná... Myslí? Ó přemýšlet by moh o zvratu věcí lidských... Z Korsiky vyšel hoch a stal se sudbou světa, nadzemský strašný zjev – dnes koruna je v blátě a bláto to je krev – Moh přemýšlet by teskně, jak druhé ženě je, jež přinesla mu věnem dob šťastných naděje, na dítě myslit moh by, jež králem římským zval a s jehož vlásků zlatem si tak rád kdysi hrál – Ne, nepřemýšlí – cítí. Jen hroznou cítí tíž, že vše je zakončeno a nenávratno již, ta tíž je pusta, hlucha, bez jmena, bez slova, krev, hlava, duše jeho – vše jako z olova. A mdlá je tíž ta k smrti. A nese ji tak sám – jen chvilkou pojem všeho se těžce kmitne tam, však už je bezbolestný, i stesku není tu jak poučka je vědy, jak pravda bez citu. Že Osud nelítostný Jej nyní odhodil jak nástroj nepotřebný. Že není, že už byl. A Marengo a Slavkov že v říši bájek šlo. Že není Jena, Friedland. Že jest jen Waterloo. Co bude? Ví, kde skončí ten postřelený pták? Ví, kam jej vody nesou, kdys pyšnou loď, teď vrak? 246 Ví, kam jím vítr smykne mrak smutný ztemnělý, když byl své vody vylil a blesky vyhřměly? – – Hle bledá žena v smutku zde kráčí Jemu vstříc, má oči vyplakané a zmučenou má líc – oh, Hortense, dcera jeho... Vznes hlavu, zjasnil vzhled a jako v časech dávných vykročil spěšně v před. I ona v ten svůj pohled vší mocí nutí mír... On Veličenstvo řek jí a ona Jemu: Sire – a hned se rozhovořil o parku, o stromech a drahé Josefině, kdys paní věcí těch. Že každý strom a keřík a každá květina na dobrou císařovnu Mu stále vzpomíná – jak milovala všecko! Pro její skleníky že dával palmy vozit až z dálné Afriky. Že sama květem byla. Sám ruský car to byl, jenž luznou něhou její se do opravdy spil. Před smrtí její krátce... Tak směti umřít v čas, že největším z všech darů, jímž Osud blaží nás... 247
BŘEHY FRANCIE. (Na palubě lodi Bellerofon 14. července 1815.)
Qui voit Quessant, voit son sang. (Kdo vidí Quessant, vidí svou krev.) Pořekadlo bretagnských rybářů.
Z kajuty vyšel za časného rána a na vojáka nehled, Angličana, jenž poctu vzdával, ani na pozdravy svým věrným neděkoval kynem hlavy, šel pomalu, jak choří lidé chodí, až dostih přídy kolíbavé lodi a stanul. Den je usmívavý, svěží a chladný vítr, nad mořem jenž běží, mu pláštěm trhá – je to plášť ten šedý, jak u Walerloo měl jej naposledy. Zelené vody, přídou rozbrázděny, se vzdouvají a rozstřikují v pěny a honí se a boky lodi bijí a výskají svou šumnou melodii – jen letmo hled v ně, důstojníka na to tu stojícího ptá se, zda zem tato, 248 jež na východě z moře vystupuje, jest Quessant – – Ano, Sire, tak břeh ten sluje, toť Francie – Zdvih k oku dalekohled a posílá jím upjatý svůj pohled k žlutavým břehům... tedy Francie to... jí s bohem navždy dává v chvíli této, jí, sultánce své, nyní pokořené, jí, milence své, nyní odtržené, jí, duši své, své slávě a své pýše. Loď letí, plyne čas. On zírá tiše a když se unaví mu ruka pravá, on levou v službě vystřídat ji dává, a když pak obě klesnou za chvilinku, na záda založí je k odpočinku a okem prostým zírá za Francií. On ví, že sotva kdy už uvidí ji a ví, že ji tu vidí naposledy. – – Už poledne je. Jako stěna bledý se důstojníka ptá, zda je to v dáli Francie ještě. – Ne, Sire, mrak to malý. – 249 Naklonil hlavu. Od přídy se vracel, krok nejistý jím náhle zapotácel, však Bertrand je tu. Ved jej do kajuty. Šel, tenké rty měl pevně uzamknuty a den ten nevyšel už... 250
METTERNICH.
Je titul zvukem: kancléř říše, kníže – nic nepraví. Klid Evropy já značím, pořádek chráním před útokem dračím a trůny vládců, autoritu kříže. Já Korsa potřel. Já, ne bez obtíže, jej prostudoval; věc, jež hybem račím doposud lezla, já hnal letem ptačím, já přes Lipsko ved vládce do Paříže. Poslední hlava hydry revoluce jest uťata. Je ticho po Evropě – mé dílo to. A vše je v mojí ruce a dílem mým ni věky neotřesou. Můj pán jde poslušně jen v mojí stopě a mozkem hlav jsem, koruny jež nesou. 251
OTEC.
On, císař kdysi, jehož zrak byl zvyklý v osudy zírat národů a států, na procházce své, skoupě vymezené, byl zváben koček hrou a zastavil se. Koťátko bílé komicky se rvalo s svou blahovolnou moudrou roditelkou, tu pracičkou ji teplo, tu zas laplo bělounkou pusou nohu, ucho, ocas, tu předním párem noh ji přidrželo a zadním bilo v ni, tu odeběhlo, by šelem zvykem plížilo se skrčmo k ní klidné, zdánlivě nic netušící – a císař dívá se a usmívá se. Teď mládě prchá tryskem dál a dále a za kamenem z úkrytu se dívá k ní šibalsky tím modrým milým zrakem – a náhle kvikne úpěnlivě, strašně a zmizí. – Dravec-zvíře odvlekl je 252 v hloub země. Kočka zavřeštěla krátce a skokem přihnala se... čichá... zkoumá... a úpěnlivě mňouká... všecko marno. A znovu pobíhá a znovu pláče, pak před císařem stanouc zdvihá hlavu prosebně k němu, zoufalost má v očích. On mávne rukou, jak když v Tuileriích odmítal prosby nemožné a plané – však i sklon hlavy i ten měkký pohled jsou svědky tíže toho odříkání – ba, zdá se, že jej malomoc ta drásá, vždyť odchází a spěchá krokem rychlým. Ach, jak by bolesti té nerozuměl! Všel do domu, jejž nazývá svým hrobem, a v jizbě stane neveliké, nízké, se stěny snímá obraz: bílý hošík na zemi sedí, pantoflíček zouvá, – to modrooké dítě hrdě nazval kdys římským králem – patří na ně chvíli a líbá je, a drobné slzy tiše se kradou na líc z ocelových očí. 253
MARŠAL MACDONALD.
Ney Michel byl přec bláznem – mám-li mírně bídáctví jeho slovem označiti, neb přisahne-li voják, potom platí: buď v přísaze stůj, nebo odhoď život. V železné kleci slíbil Bonaparta přivésti jistě Jeho Veličenstvu – a sotva čelem stanul proti němu a někdo za ním Vive l’Empereur! výkřik, jak bitevní kůň ušima jen zastřih a v čele divise své hnal se k němu a, slzy v očích, v náruč jemu padl. To nedělá se. Srdce ze železa má voják míti – jinak není voják. A byť i poslán proti vlastním bratřím i otci, matce – poslušně jít musí a skoliti je... Mně též Bonaparte hůl maršalskou dal, vévodský dal titul, dal dotaci, dal věno dceři mojí – však ve Stu dnech když třikrát ke mně poslal, 254 Macdonald třikrát řek: Já nyní přisah Bourbonům věrnost a té neporuším. Ney Michel byl jen potřeštěným bláznem, smrt prachem byla spravedlivým trestem, ač bych byl já s tím soudem nesouhlasil. Jen proto právě, vojákem že nebyl. Či vinen pták, že dá se zlákat zrakem chřestýše hada nebo baziliška? Ney splatil životem svou pošetilost, vojákem nebyl. Ostatně to jedno. A na kopy měl takých Bonaparte kol sebe vždycky, na ně přízeň svoji vyléval proudem, takovým jen vlídně svůj házel pohled laskavý, jen tyto korsickou manýrou svou v uši štípal. Ney – „chrabrý z nejchrabřejších“, říkal o něm – vévoda, kníže, dotaci měl vyšší všech příjmů krále pruského! – Či Murat, ten fantast fintivý a v ješitnosti jen tenorovi opernímu rovný – ten stal se králem z vůle Bonaparta! A regimentem neznal manevrovat – a Bonapart to věděl! „Je sic hlupák, však hrdina,“ řek o něm shovívavě a udělal ho králem v Neapoli! – 255 Berthier – prázdný hladký lichometník, a Davout, „animal“ a sprosté dřevo – a to jsou knížata a vévodové! A čeládka ta hladová tak byla jak nestydatá! Za Wagram když dal mi hůl maršalskou, tu hrubý Vandamme zuřil: „A mně ten kujon jistojistě slíbil, že maršalem mě bude jmenovati, jak vytáhneme proti Rakušanům – a nejmenoval! Beze mne by pásl kdes na Korsice stádo sviní, lotr!“ Tak před třicíti generaly bouřil a spoustou adjutantů! – – Pravdě průchod: Ne zásluhy, jen záliba a rozmar vodítkem byly Bonapartu tomu – vždyť sám jsem nestál v slunci přízně jeho, vždy jednal se mnou, jako by chtěl říci: – Ah, tys tu také. Dobrá. Buď tu tedy. – A já mu vyhrál Wagram! Já jen pouze. Že vyznamenal mě hned na bojišti maršalskou holí, vévodský dal titul a dotaci a věno dceři – – pravda – – však Bernadotte? jak tu prázdnou hlavu dovedl povznést, ač dal vždycky znáti, 256 že dobře ví, jak lebka ta je pusta. Chtěl ukázat snad všemohoucnost svoji, jež smí si dovoliti bezohlednost jen rozmarem se řídíc?... Tvrdý sobec byl ostatně vždy tenhle Bonaparte. Jak z Egypta prch od armady svojí! Jak záchrany své pamětliv jsa pouze od Bereziny ujel do Paříže! Eh, darmo mluvit! Krev se hned mi bouří. A konečně – ten válečnický důvtip! U Lipska poznal jsem jej na své oči: jak manevroval, z jaké bezradnosti plynuly jeho rozkazy a tahy! A u Waterloo! Žas jsem, když jsem slyšel, jak disponoval, jaké plány rozvrh pro onu bitvu! Kdyby některý můj šéf bataillonu počínal si takhle – hned bych ho vyhnal s hanbou od linie! Nu, buďme rádi, že ta episoda již patří minulosti... Večer pozván jsem ku tabuli Jeho Veličenstva – jsem zvědav, jakým směrem půjde hovor. Onehdy totiž měl jsem šťastnou chvíli, u Monseigneura bylo to; řeč byla o Revoluci, o minulých časech – 257 tu hlasitě jsem řekl, že jsem vděčen, co bylo, všemu, i té Revoluci. Princ vzhledl ke mně jaksi překvapeně, já opakoval: ano, jsem jí vděčen – vždyť jinak jistě neměl bych to štěstí být dneska hostem u Výsosti Vaší – – tabule celá byla překvapena obratem vtipným, princ pak milostivě se usmál na mě... Věru jsem dnes zvědav, jak naladěn král bude při tabuli a zda se naskytne mi příležitost zas k bravurnímu obratu či vtipu... 258
SAINTE-HÉLENE, PETITE ILE...
Ten útes pod rovníkem, v nějž bije ocean, teď světa centrem stal se. Dnem, nocí se všech stran jdou vzpomínky tam, touhy, sny letí, úzkost, vzdych, jak imperator stál by tam v čele pluků svých. – – – – – – – – – – – – – – – – – Na Pont de Jéna leží trup lidský v vozíčku, invalid z bitev slavných, zde žebrá v sluníčku, jde Paříž kol – on mlčí: jen oči rozzáří, zrak poslal v modrou dálku, ku svému císaři. V paláci Buckinghamském princ-regent zlý měl sen: – Dopište guverneru, že bude utracen, když general mu prchne; ať má Jej v bezpečí, ať denně vlastním zrakem se o Něm přesvědčí. – A v Parmě vine k sobě se v noční tmě dvé těl, děs prochvěl jedním náhle: – Oh, kdyby On to zřel! Ty Neippergu ho neznáš – toť hrozný Satan sám! A kdyby se tak vrátil – Neippergu, běda nám! – 259 Madame Mère myslí teskně: Ta dálka veliká... ach, kdyby to tak byla ta naše Korsika... však co je platno... hoch můj... já musím k němu jít, když dovedli Jej všichni i žena opustit... – A maršal Marmont dumá a píše Paměti, cejch Jidáše má v čele a vojska prokletí: – Já zradil Ho, On řek to... Což věděl jsem jak dál? Eh, čert by už ten život a všecko všecko vzal! – A parkem postupimským jde pruský Majestat a slohem svým tak ráčí svým dumám průchod dát: Ó nebezpečno býti... On dokud dýchati... Zle bývati... hůř býti, On-li se navrátí... A Blücher v Krieblovicích dlí v středu kumpánů, hrá karty, pije, kouří od rána ku ránu: – On nevrátí se! Hrome, On přece dobře ví, že dohráli jsme oba a že jsme hotovi! – Bourbony v Tuileriích ten rozmar trápí zlý: – Hle, už jsou doma zase, Jej z dějin vyškrtli, leč On přec žije, žije, oh, hloupá Evropa, což nemohla v čas nalézt jed či nůž pochopa? Hoch schönbrunským jde parkem, je bledý, osm let, kdys římským králem býval, má habsburský sic ret, 260 však duší sní jen o Něm a líčko vzeplá mu, když říká sobě jmena Marenga, Wagramu... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A On tam pod rovníkem je smířen, kliden již. Na nočním nebi vídá teď zářný Jižní kříž, dal s bohem hrdým snům svým, ví, konec že tu je, čte, hovoří a šňupe a leccos diktuje... 261
BÉRANGER. (1817.)
Severní chladné větry vyjí a v těžkých mracích leží sníh – je nevlídno teď po Francii, je smutno v lidu chatrčích. Zamžené oko hledí k jihu a teskná duše stále lká: Rád nemám téhle zimy tíhu, kéž ukáže se fialka! Ach, po Francii zima zeje a smutno smutno všude je, jen cizí vidíš obličeje a slyšíš cizí kročeje – Prus je tu s Rusem, Rakušanem, pak arci duše stále lká: kéž objeví se jedním ránem zas naše drahá fialka! 262 Náš orel chtěl by zas už lítat, hle, roztahuje křídla svá a zlaté slunce chtěl by vítat od Marenga a Slavkova! Vítězným tahem chce se bráti po světě – dálka – nedálka – jen ať se Francii zas vrátí ten Caporal náš Fialka!*) *) Caporal – čestná šarže Napoleonova v armadě. Fialka – květina císařova.
263
MÜLLER A SCHULZE. (1819.)
MüIIer: Ach, tys tady! Bratře! Schulze: Tiše, tiše! Neslyší nás nikdo? Müller: Nikdo, tady porozprávět možno, bratře, volně – Schulze: Dosti, zadrž! Muži bez rozvahy! Nevyslovuj nebezpečné slůvko! Müller: Bratře, jsme to – Schulze: Zadrž, uvedeš nás v nebezpečí oba... My to nejsme – 264 Müller: U Lipska jsme stáli spolu, bratře, tři dny v lijáku – a déšť to nebyl – Schulze: Stáli, pravda, ale my to nejsme – Müller: U Ligny jsme ztratili se s očí – Schulze: Já tam, bratře, nechal pravou nohu – Müller: Vidíš, a já ruku u Waterloo – Schulze: Pěkně nás tam zpořídili, bratře – Müller: Za to Vlast a Volnost – Schulze: Pro bůh, ustaň! Nezdá se ti, že jde tamhle strážník?! Müller: Pěstmi tlouk bych, bratře, hlavu svoji, že tak hloupých snění hnízdem byla! Pamatuješ, kterak písklata ta 265 lezla z něho, když jsme cestou spěli k Vratislavi za Volností Vlasti? Schulze: Tiše, probůh! Moh by někdo slyšet! Müller: Kdybych smát se doved ještě, bratře, vysmál bych se z plna hrdla nyní nám jen, nám, neb jinak není pranic věru k smíchu v drahých Vlastech našich. Rakousko stisk Metternich v své pěsti, řeč mu odvyk, dýchat nedovolí, na oči mu klapky dal a uši proto nezacpal mu, aby mohlo pořádně a pěkně poslouchati. V Sasku tma, noc v Bavorsku a Švábsku, my zde v Prusku Špandavu zas máme, pevnou klícku pro sny o Volnosti – Schulze: Bratře, zas to nebezpečné slovo! Müller: Zkusme, bratře, zasmáti se přece! Chacha, chacha – nechce mi to z hrdla – Schulze: Jak pak smát se, vždyť ty pláčeš vlastně. 266 Müller: Hromem měl bít pánbů v naše lebky, když jsme tenkrát na silnici hloupě přísahali – Schulze: Ustaň! Probůh, ustaň! Ostatně – už věru nemám času – odpusť, bratře. – Mohu-li ti radit, kroť svůj jazyk – vždyť máš zuby k tomu, bys jej za ohradou jejich držel... Odpusť, – musím jít – v tvé společnosti mohlo by se přihodit mi cosi – upřímně ti vyznám – moudrý člověk nemá chtít zeď prorážeti lebkou – – Měj se dobře, pozor na ten jazyk! 267
ECCE HOMO! (Sv. Helena, 5. května 1821.)
Pod sluncem africkým z vln zeleného moře ční skály ostrůvku. A domek je tam sporý, jenž stájí moh být kdys. Stráž bdělá chodí venku, má pušky nabity, a děla vyzírají svým dutým pohledem v pláň nepokojné vody. V té jedné světnici, kde přespávat by mohl as pastýř kozích stád, teď leží mrtvý člověk. Svět jemu úzký byl, teď leží spokojeně. 268 A venku rozlítil se vztek a krutost větrů, řvou vlny slaných vod a úpí holé skály, a těžká oblaka se zmítají a pádí v dál z míst těch neblahých. Snad Příroda se hněvá, že málo rozuměl jí rod těch dětí lidských... Vždyť síly sebrala a dary nejvzácnější a ducha stvořila, jak žádný druhý dosud tím světem neprošel a vystoupit mu dala, kam plaché sny jen jdou, by vším byl obdivován a každý z lidí těch by pýchou zajásal si: Hle, člověk! Teď výtvor mistrovský, květ tvůrčí síly její zde leží bezduchý – 269 a celý svět si oddych, že právě dodýchal! Byl složen veskrz ze lží a tak byl upřímným, že jiným lže lhal sobě. Měl cílem svého já jen já své bezohledné. Nic nad ním nebylo, on ani neúčtoval s přežitky věků všech, on stoupl k nim a rozbil. Bůh pro něj slovem byl a kdyby byl mu více, jen k tomu měl by ho, by zval se synem jeho, jak Makedonec kdys. A druhých lidí život byl jemu číslicí, jíž on dal smysl bytí a místo při stole, kde pil se nektar slávy. On zemskou kouli chtěl mít za podnož své nohy, neb sílu ducha měl, 270 jež posvěcuje činy před tváří Věčnosti. On člověkem byl prvým, jenž stál tu obnažen, všech přírodních sil skladba, bez hávů utkaných i kulturou i řády, jež slabým pancířem a brzdou jsou tu silných – hle: člověk! Je beze lží a klamů, bez masky, přetvářek – váš obraz zvětšený! Jak mor byl obávaný a jak Smrt prokletý a drobní trpaslíci si kuráž napili ze zřídel školských cností a za vlast bít se šli a vrchnost milostivou... A drobné lidičky člověka porazili. Však dokud dýchal on, si netroufali dýchat. 272 Nuž, ecce homo zde! A přejdou tyhle časy a děti příštích let kol něho stoupat budou a slastí mrazivou se budou chvít jim nervy, že také on byl člověk; slabůstky najdou jeho co omluvu svých vlastních a morálky své soudem jej posuzovat budou – a matka Příroda dál bude zdiveně na ty své děti zírat a starou hlavou vrtět: Ne, už jim nerozumím... 272
LA GLOIRE. (Stará žebračka a jednonohý žebrák sedí na schodech chrámových. Čas: po 5. květnu 1821.)
Žebračka: Velmožná dámo, smilujte se, prosím, nad starou, chorou, opuštěnou ženou! Eh, přešla jako páv a hodila mi jen pohled štítivého povržení – – Tak dokonal už, dokonal náš císař, už nevrátí se mocnář spravedlivý! Už nevrátí se, aby podle zásluh odměnil všecko! Zavezli jej v dálku jak lapeného lupiče a vraha a přikovali k skále v širém moři – Žebrák: a ženu vzali mu i dítě jeho i korunu a Francii a všecko – – Milosti vaši, pane smilujte se nad mrzákem, jenž krev a zdraví svoje 273 dal za Francii! Slitujte se, pane! – Jdi, lotře podlý, fuň, jdi k svému bohu jak fariseus – ten bůh tebe hoden jak ty jsi jeho! Žebračka: Kdyby světem vládl bůh opravdu, pak o svět by se staral a v Tuileriích neseděl by nyní ten tlustý hlemýžď, líný, tupý Bourbon, a císař náš by dlel dnes mezi námi! Vždyť jistě ho tam lotři otrávili, by mohli ležet s klidem na svých hříších. Žebrák: Proč vzali nám ho? Šli jsme je snad prosit o toho Bourbona? A přáli my si, by přišli pořádati naše věci? Žebračka: Mé vzácné dámy, smilujte se, prosím! Nikoho nemám, stará, chorá žena! – Oh, figury vy tvrdé, nafintěné čert vezmi vás! – A kosti dětí mojich po světě leží. Pod zdmi Salamanky můj nejstarší a u Esslingu druhý a třetí rozdrcen byl u Wagramu 274 a čtvrtý zmrzl v Rusku. Zaplakala já za nimi si, ale kdybych měla jich deset ještě, a můj císař chtěl jich, já dala bych je. Když byl volán třetí a zařaděn byl k husarskému pluku, dal zavolat mě císař, pochválil mě a vysadit dal doživotní pensi – tak poctil matku Napoleon císař, tak vyznamenal. Přišel Bourbon hnusný, hned pensi škrtli, z úřadu mě hnali a hrozili mi, ba, i vysmáli se, bych k císaři si stěžovati došla! Žebrák: Ó pane plukovníku, smilujte se, jsem voják starý, invalida bědný! – Jak řinčí šavlí, hejsek dvorních parket a patolízal! Kterak podíval se s odporem na tu dřevěnou mou nohu! Žebračka: A kdes ji nechal, nebožku svou, ležet? Žebrák: U Eylau, matko. Ale i tu druhou bych císaři dal. Nic mi nescházelo, já dřevem nahradil ji. A můj císař 275 byt vykázal mi v domě Invalidů i stravu dal i pensi. Tak jsme žili jak ptáci bezstarostní v teple slunce a vzpomínali na tažení slavná a poslouchali zvěsti nové slávy. A když se z Ruska navrátil náš císař, k nám přišel vyslechnout, zda všeho máme a řek mi – na dvoře jsme stáli řadou – řek přede všemi: – Viď, my byli spolu už u Slavkova. – Po Waterloo Bourbon nás vyhnati dal. Všecko, všecko zašlo s ním, s císařem nám. Svět jsme naplnili svou slávou nikdy před tím nevídanou. – Žebračka: A sedíme teď, žebráme a lkáme! A velký císař prodán loupežníky, a Francii v líc plijí darebáci, a naše sláva roztrhána v cáry na hrobech leží. Teď je císař mrtev – proč ještě žíti, když už nelze čekat? Žebrák: Už nevrátí se. Žebračka: Ty má stará hlavo, jak se jen v tobě směstnat může všeckovšecko, 276 co v paměti máš? Šli jsme do Versaillu pro krále Ludvíka a vedly jsme jej i s pyšnou Rakušankou do Paříže, my, ženy pouze. Hochy dva jsem tenkrát za ruce vzala, aby svědky byli divadla toho. Viděla jsem potom, jak tlustý Bourbon sešel guillotinou, jak Francie svých vředů pozbavená se vztýčila a poslala své děti v boj na hranice proti záškodníkům. A přišel on, náš císař, naše sláva a světem hřměl a my jen poslouchali zvěst za zvěstí o velikosti jeho a velikosti naší! Žebrák: Hlasy varhan zní přitlumeně k tonům lidských hrdel – hleď, ti tam chválí svého pánaboha, že všecko je, jak je. Už zdá se, matko, že dlaně naše zůstanou zas prázdny, neb nedá-li ta zbožná lidská duše sous žebráku, než vejde k svému bohu, když od něho jde, dojista už nedá. Žebračka: Hlad naposledy máš snad, jednonohý? 277 Zde chleba kus je. Rozdělme se, jezme! Jez, slávo Francie! My oba, muži, jsme slávou její a náš mrtvý císař je také slávou, on je přede všemi – no, no, no, muži, brečíš jako baba – jak já teď – ale co nám také zbývá? – 278 OBSAH.
Buržoa7 První konsul (1800)10 Me de Staël a Napoleon15 Beethoven (Po 20. květnu 1804)16 Madame Mère18 Císař a papež (30. listopadu 1804)19 David malující „Korunovaci“27 Jeho dopoledne z r. 180532 Na bojišti u Slavkova (1805)60 Vlastenci I. (Po Slavkově)63 II. (Po Jeně a Auerstädtu)66 Eylau (8. února 1807)69 Lisette (Eylau 1807)74 Vlastenci III. (Po Eylau a Friedlandu)81 Dva kozáci (V Tilsitu 25. června 1807)83 Friedrich Wilhelm III.85 Franz II.88 Josefina91 Pod hvězdnatým nebem u Aspern (20. května 1809)92 Skřivani (1809)102 U Wagramu (6. července 1809)104 General Lasalle106 Pětadvacet Písečáků107 Po bitvě u Wagramu110 Vlastenci IV. (Po Wagramu)113 Goethe (1809)117 Jeden z velké armady119 Ku sňatku J. V. císaře a krále Napoleona a J. C. V. Marie Louisy (1810)121 Friedrich Gentz (1810)123 Dítě (20. března 1811)126 Marie Louise128 U kolébky římského krále129 Vlastenci V. (Do Ruska)131 Alexander I. (U klekátka)135 Maršal Lefebvre139 Poláci (1812)144 Večer 1812 (Osm vojáků sedí okolo ohně)147 [279] Borodino I. (7. září 1812)153 II. (Reduta Rajevského)155 1812 (Sergeant Dubois vypravuje o návratu z Ruska)157 Vlastenci VI. (Po Rusku)184 Schulze a Müller (1813)187 V zákoutí dějin190 Španěl (U Lipska 15. října 1813)192 Po bitvě u Lipska (Oda rakouského spisovatele)198 1814 202 Ve Fontainebleau (6. dubna 1814)204 Vlastenci (1814)208 Paříž (1814)212 Vídenský kongres (Na plesu u knížete Metternicha)215 Vlastenci VII. (18131815. Po návratu z Elby)231 Waterloo I. (Neděle 18. června 1813)235 II. 238 Fouché241 Vlastenci VlIl. (Po Waterloo)242 V červenci 1815245 Břehy Francie248 Metternich251 Otec252 Maršal Macdonald254 Sainte-Hélene, petite ile259 Béranger262 Müller a Schulze (1819)264 Ecce homo (Sv. Helena, 5. května 1821)268 La gloire273
E: až; 2004 [280]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šolc, Karel; Šimáček, František
(Nakladatelství Šolc a Šimáček, společnost s r. o. v Praze. Tiskem Karla Šolce v Kutné Hoře.)

Místo: Praha; Kutná Hora

Vydání: [1.]

Počet stran: 280

Věnování: Pellé, Maurice César Joseph
(Drahému příteli generálovi M. Pellé)