VLASTENCI. I.

VLASTENCI.
I.
Po Slavkově.
Renard: Je jisto, pro hruď patrioty není krasšího citu, nežli vlast svou vidět nad všecky jiné země povznesenou. – Melilot: Je pravda, můžem skutečně být hrdi. Renard: A bitva byla to, jež rovných sobě v dějinách lidstva jistě marně hledá. Melilot: A to se dalo čekat: svatý oheň francouzských duší proti soldatesce, jež za něco se bije, o čem neví – Francie musila z té srážky vyjít věnčena slávou – 63 Renard: Znát moh císař Němců svůj osud předem – reci od Arcole a Lodi, Marenga – – Melilot: a k tomu vůdce, On, Napoleon, jenž je nesen vírou a silou naší – na francouzském trůně nebylo výraznější osobnosti. Renard: Je geniem, je geniem – toť jisto. A vládce ruských barbarů Mu napsal před bitvou psaní, v němž Jej tituloval prý vtipně „šefem francouzského státu“. Melilot: Vtip zašel mu – a nebyl zrovna nový, toť import z Anglie – teď říká „bratře“ a „Veličenstvo“. Inu, opakuji: Je příjemno žít nyní ve Francii, jeť sláva zdobou nejkrasší, jíž národ se pyšnit může. Renard: Za vše díky Jemu. On Francii jest mečem, okem, duší. Melilot: A pořádek teď máme. Jakobínství je vymýtěno. Renta stále stoupá. 64 Renard: A hlavně: obnovil nám náboženství. Ať kdo chce co chce tvrdí, já vždy cítím, když ve chrám vejdu, do šera a vůně, kde svíce planou, varhan hlas hřmí s hůry, že něco v tom je, co nám nenahradí ty všechny „pravdy“ velkých filosofů. Melilot: I moje řeč to. Náboženství bylo vždy pilířem té lidské společnosti, a viděli jsme jasně v Revoluci, jak bylo bez něho. Je víry třeba: zvlášť ve škole je nutno v mladé duši jí dáti vzejít. Renard: Přijďte odpoledne na partií pár faraona v Louvre! Melilot: Rád, pane. Jsem sic veskrz císařovým ctitelem vroucím, vždyť jsem přece Francouz – leč faraona, che che, kochám také. 65