EYLAU.

EYLAU. (8. února 1807.)
... po bitvě, jak bylo zvykem Jeho, jel přes bojiště...
– a všechny rány v předu, žádná v zádech – oh, hrdinové! Je-li krasší smrti, než takto v plné síle býti skácen? S pohárem v ruce při hostině žití vstát k přípitku – a náhle rázem klesnout bez příprav, bez traplivých sbohemdání a bez vědomí všeho, co kdys bylo a bez myšlenky na to, co má přijít? – Ten hoch tu dýše! Dejte mu... Zde víno císaře tvého, napij se, můj milý, a zavezte jej k Larreyovi! Larrey tě spraví – přihlas se mi potom! – Soult operoval jako vždycky vzorně. Jste, maršale můj, dneska bez odporu strategem prvým všech vojsk evropejských. 69 A kdyby Murat – ano, tebe míním – v čas kdybys byl dva regimenty vhodil tam ke hřbitovu – ale nechme výtek, vždyť den je náš, a krvavé to pole je také naše. – Grouchy! Kde je Grouchy? Jsem spokojen s ním, byl i generálem i prostým vojákem a o něm platí: Kdo koule nebojí se, tomu ona se raděj vyhne. Také Hautpoul zůstal své slávě věren, doufám, rána jeho že bude krátkou episodou klidu v životě rušném – adjutante, jeďte a vyřiďte mu moje pozdravení. – Oh, Barbeyrac zde, plukovníku, mrtev? Jsi mrtev, milý? Klobouk dolů, páni, byl jedním z hrdých členů šlechty mojí, ran dvacet měl, což váží dvacet předků, dvacátou prvou vymírá rod jeho. Byl u Pyramid se mnou. Berthiere, má ženu, děti – podáte mi návrh. Smrt taková! A smrt, kdy člověk leží v posteli s pěti chorobami v těle a sestárlý a žitím spotřebován, nicotným denním žitím beze smyslu, do zvůle vydán muže dryáčníka, jenž lektvary v něj vlévá, prášky sype 70 dle nápadů své nerozumné hlavy – ne, nepřeji si, páni, takto umřít, ač zdá se, že ta koule, jež mě trefí, ulita do dnes není. – – Zde je místo, kde srazila se jízda moje s ruskou – vy hoši moji – – hle, a tento dýchá, pět Rusů kolem! Trochu vína na rty a legie kříž na hruď – poznáváš mě? Tvůj císař, ano. Přijď, až budeš moci a přijď hned v důstojnických epauletách – vy, Berthiere, vyhotovte patent a pošlete mu jej hned k Larreyovi. A na shledanou! V příští bitvě, doufám, že bataillon ti svěřím! – Tihle Rusi jsou jako stádo ovcí: kule bijí a palaš padá – oni nepohnou se a stojí, stojí... nepříjemno vidět, jak vlastně jejich bezmozková masa bojovat umí! Živá zeď a dokud jí nepoložíš – nehnutě ti stojí. – Koníky mají malé, ale dobré a koně ti jsou jako jezdci jejich, má potřeb málo, vydrží a nese 71 tíž sebe větší, bitva nezleká ho. Toť národ Skytů, Herodot už o nich vypráví, jak jsou nenápadni v míru a strašni v boji... Hle, ty obličeje zarostlé vousy, sotva jen že oči z nich vyhlížejí, lidé-zvěř bys řekl... A leží jich tu – – skácený les lidský a celé louže zmrzlé krve kolem... Chtěl jsem se dívat jednou, kterak Larrey provádí operace – ale sotva říz v tělo – hned se zatmělo mi v očích, zeslábla hlava, byl bych jistě omdlel, kdybych se nebyl okamžitě vzdálil... Ostatně soudím dle svých zkušeností, že líp je vésti války v ostré zimě – ze zimních bitev ranění se jistěj a dříve uzdravují. Zmrzlá krev je obvazem prvým otevřené rány a zimou také palčivost se mírní těl rozpálených – ze slavkovské bitvy se devadesát procent uzdravilo, z té u Marenga sotva polovice. Ta pravda může zmírnit trapný dojem, jejž tohle jeviště nám dneska skytá – – Po každé bitvě svářící se vládci by měli spolu jíti po bojišti: 72 jsem jist, než přešli by je, že by jistě mír uzavřeli, trvalejší přísah a smluv a slibů. Já svou kůži nesu vždy v hovor děl – však moji páni bratří vždy byli v závětří – tak není možno se dohodnout, a sotva šavli otřels, už zas ji nutno tasit k novým ranám. – Hle, ten Rus žije – adjutante, smočte rty jeho vínem – – vida, chňapl po vás jak fena podrážděná – zdvihá se – cos hledá – má pistol – pozor, hlavy sehnout! Střelil a střelil po mně! Tři muži ať vpálí mu salvu v prsa! – A kde, páni, stojí trofeje dnešní? Zajatci a děla? Jich málo, vím. Prus, Rakušan nás vždycky odmění jinak než Rus polobarbar. Však ve zlých časech za vděk berem málem, je za to mrtvých víc. Prus s Rakušanem jich nikdy dosud neměl tolik... Jeďme! 73