POLÁCI

POLÁCI (1812.)
Za Kovnem bylo to, v té lesůplné zemi, již Litvou zovou. Na Vilije proudech kozácké sotně přetrhaly mosty, a armádní sbor Oudinotův stanul. A již tu císař. Pohled k pionyrům, jak řadí zručně ponton ku pontonu – na vody podíval se zakalené – a kýv své gardy jedné eskadroně. K řece a přes ni. Rázem byli v proudu a hravě, jak by plavili jen oře, cílili přímo k protějšímu břehu. Poláci byli – po tolika letech a slavných bojích ve všech koncích světa, zas v drahé Litvě, ve Viliji bystré, jež jako máť litevské sbírá vody a k otci Němnu poskokem je vede – šli hrdě, neboť On se díval na ně, 144 šli oddaně, neb vůle Jeho byla vždy vůlí jejich. Jeli v přesné přímce, jak před bitvami jezdívali před ním. Už v prostředku jsou: tu se přímka bortí – děs na koně pad – házejíce hlavou frkají hlučně – jezdec přitáh uzdu a sedí klidně – vždyť se císař dívá! Dno ztratilo se pod kopyty ořů – už těžce plovou – proud je vleče dolů – a víry místy točí bezmocnými jak pestrou hračkou. Jezdci sedí klidně. Už hřívy plynou po těch dravých vlnách jak vlasy rozpuštěné... už jen uši se kmitají a místy hlavy zvířat se na mžik vznesou... teď i jezdci noří se dolů... třásně epaulett se mihnou – tu vzkřik se vznes a vylet nad ty vlny: Vive l’Empereur! – byl nadšený a bouřný jak při parádě. Zmizeli. A hrůza rty zamkla živým. Vilije jen hučí, jak plesala by nad náhodným lupem. Tu obnažil On sporovlasou hlavu, a vznesa klobouk směrem k místu zkázy 145 dí jasným hlasem: „Statečný to národ, a věřit chcem, že voje takých reků vítězství nová připnou k orlům Našim!“ „Vive l’Empereur!“ hřmí odpověď mu živých. A ječí trubky – most je dohotoven, a kroky vojska duní nad Vilijí. 146