BŘEHY FRANCIE.

BŘEHY FRANCIE. (Na palubě lodi Bellerofon 14. července 1815.)
Qui voit Quessant, voit son sang. (Kdo vidí Quessant, vidí svou krev.) Pořekadlo bretagnských rybářů.
Z kajuty vyšel za časného rána a na vojáka nehled, Angličana, jenž poctu vzdával, ani na pozdravy svým věrným neděkoval kynem hlavy, šel pomalu, jak choří lidé chodí, až dostih přídy kolíbavé lodi a stanul. Den je usmívavý, svěží a chladný vítr, nad mořem jenž běží, mu pláštěm trhá – je to plášť ten šedý, jak u Walerloo měl jej naposledy. Zelené vody, přídou rozbrázděny, se vzdouvají a rozstřikují v pěny a honí se a boky lodi bijí a výskají svou šumnou melodii – jen letmo hled v ně, důstojníka na to tu stojícího ptá se, zda zem tato, 248 jež na východě z moře vystupuje, jest Quessant – – Ano, Sire, tak břeh ten sluje, toť Francie – Zdvih k oku dalekohled a posílá jím upjatý svůj pohled k žlutavým břehům... tedy Francie to... jí s bohem navždy dává v chvíli této, jí, sultánce své, nyní pokořené, jí, milence své, nyní odtržené, jí, duši své, své slávě a své pýše. Loď letí, plyne čas. On zírá tiše a když se unaví mu ruka pravá, on levou v službě vystřídat ji dává, a když pak obě klesnou za chvilinku, na záda založí je k odpočinku a okem prostým zírá za Francií. On ví, že sotva kdy už uvidí ji a ví, že ji tu vidí naposledy. – – Už poledne je. Jako stěna bledý se důstojníka ptá, zda je to v dáli Francie ještě. – Ne, Sire, mrak to malý. – 249 Naklonil hlavu. Od přídy se vracel, krok nejistý jím náhle zapotácel, však Bertrand je tu. Ved jej do kajuty. Šel, tenké rty měl pevně uzamknuty a den ten nevyšel už... 250