DVA KOZÁCI.

DVA KOZÁCI. (V Tilsitu 25. června 1807.)
– Hleď Feďko, maličký ten s bílým bříškem, jenž s naším carem baťuškou tam kráčí, toť On! – – A pop nám říkal, že to chlupáč a rohy že má bezbožný čert onen. – – VdyťVždyť vidíš, nemá. Car náš se s ním vede, jak moh by jít car pravoslavný s čertem? – – Ty tedy myslíš, že On čertem není? – – Jak byl by, hlupačino? Jistě není. – – Pět z naší vsi nás zavolali válčit. A řekl pop, že proti čertu jdeme a za cara a víru pravoslavnou. Teď Miťaj strýc má utrženou hlavu a Sášu s Peťkou probod jeho bodák a Ivu bratřička mi jeden rozťal, 83 teď pověz, mnohorozumný ty vědče, proč bylo všecko? Proč nás z domu hnali, sta a sta verst nás hnali v cizí dáli až na bodáky, kanony a pušky, proč všecko to, když On přec čertem není, a hosudar náš, vládce pravoslavný, teď s ním si vede jako rodný bratr? – – Ah, Feďko, Feďko, jsi ty makovice, z níž mák už vzali! Proto bylo všecko, že nemohli si takto pohovořit. A teď si mohou takto pohovořit, že všecko bylo. Eh, ty mozku ovčí, jsem já snad k tomu, bych tě osvětloval? Mlč, oči otevř, dívej se, jak vlídně si mocní světa spolu rozmlouvají a pomodli se hezky k Bohu Otci a svatým jeho, aby zase záhy a k poškození našeho jen zdraví nad jedním druhý neráčil se horšit! – 84