VEČER.

VEČER. (1812.) (Osm vojáků sedí okolo ohně.)
1. Ty Brandeburku, učené ty světlo, zda povědít nám umíš, jaké město se tamhle ve večerním šeru bělá? B. Minsk, kamaráde; zahoukni tak na ně a možná, že sem přiběhne hned k tobě. 2. A daleko-li jsme už od Berlína? B. Mil tolik, brachu, kolikrát tvé oči v hodině mrknou. 3. To je těžko sčítat. Snad sto, snad dvě stě. 4. Možno, že už tři sta. 5. A tři sta – je to mnoho? Stačilo by těch tři sta mil až konců dojít světa? B. Jsi hlupák – jaké pak že svět má konce? Ty budeš konec mít, až ruská koule tvých očí světlo shasí. 147 1. Jen mi řekni, proč ženeme se v tyhle cizí kraje? A s Francouzy? Je tomu čtyři roky, my u Eylau se s nimi na smrt bili a stáli s Rusy, proti nimž dnes jdeme – pro pána boha, jaký je v tom smysl? B. Tvé myšlení je tuze přebytečnépřebytečné, a proto nevíš, co si s tím vším počít. Když zeměpán tvůj za tě myslit ráčí, pak dej svůj rozum pěkně na vejminěk. 6. (zpívá): Když onehdy bůh Merkurius v nebesích raportoval, že by Fridericus Maximus na světě regíroval – 2. Nech toho, kdo zná dneska ještě Frice? 4. Můj táta sloužil pod ním, byl s ním v Čechách i u Kolína – 7. Kolín je můj domov. B. A viděls místo, kde jsme byli biti? 7. Já často byl tam, našel pamětníky té bitvy, místa dosud ukazují, kde král váš stál a kudy potom prchal – B. Proč říkáš „váš“? Což nejsi Němec-krajan? 148 7. Jsem přece z Čech – B. Však Čechů víc už není. Jsou vyhubeni od té rebelie, již proti domu habsburskému zdvihli. 7. A nejsou. Sta nás v armádě tu stojí a maršal Švarcenberk je přec též Čechem. 2. Jak Schwarzenberg? – vždyť německé to jmeno, a tys sám Němcem, třebas o tom nevíš, jak Bavorák a Sasík též jsou Němci a při tom ovšem Bavory a Sasy – 4. A slušně německy se vyjadřuješ, spíš rozumím ti než těm Tyrolákům – tak jaký Čech jsi? 7. Vykládat vám těžko, když popletete člověka už předem. 5. Rci raděj, těžko že je mluvit s tebou, když nevíš vlastně, co jsi za krajana. Jak říkají ti? 7. Žehulovic Jeník. B. No vidíš, že jsi přece jenom Němcem. Tvé Žehule mi hodně upomíná na pruský rod, jenž Kekule se zove... 1. Eh, nechte gramatiky, ke všem čertům! 149 Jací to rodáci, kdo ví z vás, byli dva regimenty v kávových těch šatech? B. Toť Portugalci. Šli hned za Italy, jež místokrál ved. 4. Bože, to je lidu! Máš ty to pronárodů, Hospodine! 6. (zpívá): Buď s bohem, s bohem, dítě mé, a nedej slzám téct, sic očička ti oslepnou, mé drahé oči oslepnou, a nedopláčeš se mně přec – – B. No, vojáku, nech zpěvu, utři oči, snad sám si více zapláčeš než ona. 4. A je to pravda: člověk nechá všeho a běží k mordům do horoucí země – 7. A neví, proč. B. Tam u vás, u Kolína, je země rovinatá, půda dobrá? 7. Je rovina. Jen ku polední straně jsou vrchy, které zakrývají výhled na Kutnou Horu. 2. Kdyby Fric žil ještě, jak by to vyšlo, kdyby se tak změřil s tím malým tlustým? 150 1. Dobře by to vyšlo. Neb Fric náš v posled vyhrál vždycky všecko. B. Já nevím, hoši. Při veškeré úctě, již k němu chovám, nemohu si myslit, že zdráv by vyšel z křížku s tímhle malým. 3. To čert ví, co v těch očích jeho vězí – on podívá se, už tě vyzpovídá. 4. A hlas má, kyne rukou, pohne hlavou a ty víš dobře, ač mu nerozumíš, že pošle-li tě samojediného na tisíc bajonetů – půjdeš jistějistě, a proto jen, že myslíš: možná, kmitne mu spokojený úsměv na té tváři. 2. Nám Auerstädt a Jena vězí v kostech. B. Náš generál York – na své vlastní uši jsem zaslech – jak řek o něm Bachelovi: Chlap čertův! Jednou jenom, jednou dostat jej pod svou šavli! – Při tom mávl rukou, že rozuměl jsem. A York mašíruje jak On poroučí – jako jdem my všichni. 2. Auerstädt – Jena... Pokrotil nás malý... 6. (zpívá): Travička se zelená od drobného deště – ty má milá vzdálená vzpomínáš si ještě? 151 1. Dej s tím už pokoj! Rozesmutníš jenom člověčí srdce. Čerta na tě myslí, spí jako dřevo. Vzpomíná-li někdo, pak je to matka. 7. Maminka má nespí, a vím, že hlavu do polštáře tiskne, by vzlykotem ty druhé nevzbudila – 1. Eh, pojďme spat! Hle, zakřivený měsíc už zapad za les. Vstanem dřív,dřív než slunce a mašírovat budem božím světem, jak včera, předevčírem, jako vždycky... V tu stranu půjdem – v onu je můj domov a stará matka moje... Dobře ještě, že máme všichni nemyslící nohy – 4. Ba věru, kdyby nohy začly myslit, tu obrátily by a jako ptáci se nesly cestou, odkud právě přišly – B. A On by kouk jen na ně, zaklel něco – a milé nohy by se obrátily a šly, jak jdou – je všecko marno, hoši, On řekne: jít! – jde general i sprosťák, kam, proč a zač – víš, nevíš – všecko jedno a kdyby rozkázal jít tamhle k hvězdám, půjdeme k hvězdám – to je, kamarádi, věc jediná, již dneska jistě víme. 152