OTEC.

OTEC.
On, císař kdysi, jehož zrak byl zvyklý v osudy zírat národů a států, na procházce své, skoupě vymezené, byl zváben koček hrou a zastavil se. Koťátko bílé komicky se rvalo s svou blahovolnou moudrou roditelkou, tu pracičkou ji teplo, tu zas laplo bělounkou pusou nohu, ucho, ocas, tu předním párem noh ji přidrželo a zadním bilo v ni, tu odeběhlo, by šelem zvykem plížilo se skrčmo k ní klidné, zdánlivě nic netušící – a císař dívá se a usmívá se. Teď mládě prchá tryskem dál a dále a za kamenem z úkrytu se dívá k ní šibalsky tím modrým milým zrakem – a náhle kvikne úpěnlivě, strašně a zmizí. – Dravec-zvíře odvlekl je 252 v hloub země. Kočka zavřeštěla krátce a skokem přihnala se... čichá... zkoumá... a úpěnlivě mňouká... všecko marno. A znovu pobíhá a znovu pláče, pak před císařem stanouc zdvihá hlavu prosebně k němu, zoufalost má v očích. On mávne rukou, jak když v Tuileriích odmítal prosby nemožné a plané – však i sklon hlavy i ten měkký pohled jsou svědky tíže toho odříkání – ba, zdá se, že jej malomoc ta drásá, vždyť odchází a spěchá krokem rychlým. Ach, jak by bolesti té nerozuměl! Všel do domu, jejž nazývá svým hrobem, a v jizbě stane neveliké, nízké, se stěny snímá obraz: bílý hošík na zemi sedí, pantoflíček zouvá, – to modrooké dítě hrdě nazval kdys římským králem – patří na ně chvíli a líbá je, a drobné slzy tiše se kradou na líc z ocelových očí. 253