VÍDEŇSKÝ KONGRES.

VÍDEŇSKÝ KONGRES. (Na plesu u knížete Metternicha.)
Důstojník: Co říká mamsel zábavě té dnešní? Mamsel: Ach, je to nejkrasší den mého žití! Důstojník: Hle, tolik vzácných osobností tady, monarchů velkých, slavných vojevůdců a státníků – Mamsel: Ach, císař Alexander, jak elegantní, jaké krásné oči! Důstojník: Evropa celá, možno říci, sešla se v naší Vídni – Mamsel: Hleďte, jak je šťastna tam ona mamsel, že smí s carem mluvit. 215 Důstojník: Toť mladá vdova, kněžna z Auerspergů, srdcová dáma Jeho Veličenstva. Mamsel: Car je přec ženat? Důstojník: Ale srdcem, mamsel, je poután jinde. Mamsel: Ale to je hříchem!... Už nelíbí se mi teď. Muž má věren být ženě své, jak před oltářem slíbil. A kdo je to ten dlouhý voják tamhle? Důstojník: Majestát pruský. A ta dáma jeho, hraběnka Zichy. On ji pěkně zove „nebeskou krásou“. Mamsel: Nu, což – král je vdovcem. Důstojník: A za to ona matkou čtyř je dítek. – Mamsel: A tam ta dáma s princem Metternichem?? 216 Důstojník: Zaháňská vévodkyně. Zná číst mamsel v té mluvě očí? Mamsel: Kancléř je přec ženat – Důstojník: A ona vdána – Mamsel: Ale to je hrozné – Důstojník: A když se rozhněvá car na kancléře pro odpor jeho v kongresových věcech, tu prý se začne dvořit vévodkyni a Metternicha žárlivost tak zhněte, že hned je máslem! Mamsel: Ale to je hrozné! Důstojník: Toť právě krásné, vidět polobohy tohoto světa ve slabostech lidských – hle, hrají valčík – tančí valčík, mamsel? Mamsel: Ach valčík! Valčík tančím nejraději. ––– 217 De la Garde: Že zmizel z Elby? Ah, toť bychom stáli před novou fasí celé historie? Razumovski: Jen episodka, drobná episodka – souhlasím s Talleyrandem: nic to není. De la Garde: Hle, Talleyrand jde tamhle v rozhovoru s Pozzo di Borgo, kliden jako vždycky, jen jaksi silněj kulhá – Razumovski: Ještě dobře, že kongres zprávou tou se nedal vzrušit, a k uklidnění mysli značně přispěl Metternich ustrojením toho bálu. De la Garde: Jak nebožtík princ Ligne řek velmi vtipně, že kongres neradí se, ale tančí. Razumovski: A čím tak náhle sešel starý maršal? De la Garde: Šíp Erotův... Sic tvrdíval nám pevně, že doba jeho s Josefem v hrob zašla, leč v službách Lásky aktivním byl stále. 218 Tak v noci studené jej vidím jednou na hradbách čekat – čekal jako mladík a marně – nepřišla mu krasavice. Razumovski: Toť odvaha, jít s osmi desítkami v tmě na zálety – De la Garde: Nastudil se, zemřel. Razumovski: Boreas zimní záviděl as kmetu těch květů jara... De la Garde: Vzpomínám si při všem, co on by řekl událostem těmto, jež dny nám sunou před ztupělé oči. On jako mincéř razil medalie svých aforismů ku kozelcům světa. Razumovski: Nu, requiescat! Ještě smrtí svojí dal příležitost vznešeným všem hostům popatřit na divadlo velké pompy, s níž k hrobu nesen rakouský je maršal. De la Garde: Ah, maršal! Víte, k jaké pěkné sceně 219 ten titul maršal zaved jednou prince? Byl v Schönbrunu a chce se představiti římskému králi, děcku Bonaparta: „Ligne maršal“ – hošík zadívá se na něj a dí mu přísně: „Jste vy z maršalů těch, kdož mého otce zradili?“ „Ne, nejsem, jsem maršal rakouský“ – tu hošík kývl svou plavou hlavičkou a dal mu ručku. Razumovski: Nu, draveček. Však Metternich už z něho udělá Rakušana. A což „ona“? De la Garde: Je klidna, poslušna, zvlášť když jí dali Neipperga nyní za socia lecti. Razumovski: Tož v ohledu tom můžem býti klidni. De la Garde: A v Schönbrunně jsou sesíleny stráže a zbystřen dozor – aby otec nemoh se zmocnit syna... Razumovski: Politika nezná sentimentálních lidských citlivůstek. 220 De la Garde: A kongres vlastně pracuje jak sopka, jež k výbuchu je stále připravena – Razumovski: Gentz ovšem tvrdí, že jde všecko klidně... Leč car je syt už pletich rakušanských a lituje, že kdy se exponoval pro Bourbony – De la Garde: Nu, Anglie je za vším; ta Anglie, jež vlastně, přiznejme si, je strůjcem prvním bouřlivých všech roků, ne Napoleon – Razumovski: Víme dobře všickni. Však Napoleon – byla Revoluce, jen v jiné formě. De la Garde: Castlereagh je doma, leč Wellington jej zcela nahrazuje: Castlereagh vždycky obveselil Vídeň, když po hradbách šel nebo po Grabenu v plesové toiletě, strašně vzpřímen, a jako svátost vedl lady svoji, ten tenký šindel, která nesla v kštici 221 brilantů spoustu – brilanty ty vzala z podvazkového řádu svého chotě, a kde kdo znal to; lid za nimi proudil, jak za hansvuřty z konce masopustu. A Wellington – vy znáte onen obraz, jímž Isabey náš zvěčniti měl kongres? Wellington chtěl tam též být zportretován i vmaloval jej malíř náš tam – ovšem jen do rohu a profil; lord se čertil, až když mu někdo řek, že právě takto na kteréhosi připomíná krále, se upokojil. Vidět hezky zblízka ty největší a velké toho světa, rozhodně nezvyšuje dojem jejich – i oni vědí to, a proto oblak a dálka, úctyplná perspektiva. Razumovski: A s Anglií prý Austrie je silně pro saský Majestat a nedovolí, by Prusko zabralo mu země jeho – prý střílet bude – De la Garde: Majestat ten saský v Prešpurku sedí v trapné nejistotě i peníze mu došly, má být trestán – 222 za nevěrnost svou – čili za svou věrnost – sám neví nyní. Razumovski: Za nevěrnost pravím. Šelť s Bonapartem do poslední chvíle. De la Garde: Což já zvu věrnost. Ale co nám po tom? I neapolský Majestat se viklá. Razumovski: Talleyrand silně třese trůnem jeho. De la Garde: Na slibech stojí trůn ten našich vládců. Razumovski: Já Muratem být, pak bych ohledl se hned po podporách trochu bezpečnějších. ––– Hraběnka Esterházy: – ne, mamsel Bigottini nevystoupí, odjela z Vídně, spoustu peněz vezla a dítě, jehož nominelním otcem je hrabě Pálffy... Hrabě prý tak věří a upsal cikáněti hezkou sumu – 223 ne, dejte vyložit si od Omptedy tu historii. Hraběnka Fuchsová: Ah, ten Hanoverán! Jazyka jeho tak se kde kdo bojí, jak jeho karikatur. Nechce se mi blízkosti jeho, pověst čestné ženy před takým jazykem je jako papír – Hraběnka Esterházy: Nač dbáti toho? Jsme snad jeptiškami? Čas zábavy tu po zlých rocích hrůzy, proč nebavit se? Hraběnka Fuchsová: Bavit – ale s mírou a cti své nezapomnít. Vy, má drahá, ostatně máte výjimečné místo, vždyť kongres „báječnou“ vás „krásou“ zove. Hraběnka Esterházy: Gentz mluvě o vás, „čistý anděl“ říká, a vaše zbožnost pověstna je vůbec. Hraběnka Fuchsová: Ach, s lety navrací se člověk k Bohu – Hraběnka Esterházy: Ač Vídně půl u vašich leží nohou – 224 Hraběnka Fuchsová: A já, má drahá, chodím ke Štěpánu, kde ráda poslouchávám slovo boží. Vy slyšela jste? Zacharias Werner, kdys Jakobín a rouhač, obrátil se, a dnes je přehorlivým sluhou Krista. A jsou to zvláštní chvíle rozechvění, když vyznává se z vlastních hrozných hříchů – na jiném místě, než na místě božím, on takto mluvit – zahoříte studem, a prchnete... A chvílemi zas mluví a rozkřikne se, že si více váží kuchařek našich, než nás posluchaček – oh, zvláštní člověk! Osvícen byl takto: zřel jednou v noci stařičkého kněze při světle pochodně jít k nemocnému a do sebe šel – pochodně té světlo mu hrůzně ozářilo hříchy jeho – a hříchy ty jsou... když je člověk slyší, tu teprv trne nad vášněmi světa... šel do Říma a kál se. Teď je knězem – Hraběnka Esterházy: Už vím, mně vypravoval hrabě Nostitz o podivínu onom – psával kusy divoké, vzpurné, právě jakobínské, a divadla – když stal se nyní slavným – 225 je provozují. Nostitz chce mě zavést některý večer – nešla byste s námi? Hraběnka Fuchsová: Ó půjdu. Zajímá mě onen člověk. A nešla byste se mnou na kázání? Hraběnka Esterházy: Ó mileráda. Nostitz dověděl se, že hřmít chce kněz ten proti ředitelům, kdož hříšné kusy mládí jeho hrají – to bude podívaná! Půjdu s vámi... ––– Car Alexander: Zpráv nových není? Talleyrand: Není, Veličenstvo. Já tvrdím pevně, že je v Neapolsku u pana švakra. Metternich: Jistě ne. Já myslím, že pokusí se znovu o Francii – však v každém případě to episodou, jež na svém místě dříve dojde konce, než zpráva o ní doletět sem může. 226 Talleyrand: Jsem jist, jak vkročí na francouzskou půdu, že na lucerně první viset bude. Car Alexander: Já nevím, pane. Vaši Bourbonové se nijak nesnažili připoutat si své poddané. Snad bylo chybou naší, že usnadnili jsme jim restauraci – o vděku nemluvě, jejž sklízím nyní. Talleyrand: Sire, princip legitimity je svatým. Vždyť Veličenstvo Vaše ráčí znáti, co značí to, co zaved Napoleon... Je rozdíl mezi ním a Robespierrem? Jak otřásal se v základech svět celý, když parvenu ten se stvůrami svými v něm rozhodoval! Sire, ti maršalové, ta soldateska – lidé, vyšlí z chlévů a z Revoluce – Car Alexander: Jasnost Vaše vskutku je živým svědkem, možno tedy věřit – Metternich: Sire, Vaše Veličenstvo nebezpečným je sokem na poli i v politice – 227 Talleyrand: Být zabit Achillem – toť ozařuje smrt Hektorovu také jistou slávou. Car Alexander: Je pravda, kníže, rozbor váš je přesný, a proto nelitujem krve, námah, jež podstoupit nám v těchto letech bylo. Mír Evropy – toť není věcí malou, však na vás, páni, na vás, diplomatech, je nyní, nelákat těch mečů z pošev, kam sotva vklouzly... Hle, už zase tančí. Ten valčík vídeňský je luzným smíchem Gracií božských... Jak ty páry plynou při sladkých taktech! A nám může býti pocitem pýchy, že jsme tyto chvíle vrátili světu. Úlohou buď naší i dál zachovat slastné plody míru drahému lidstvu. Hlasy: Kurýr! Kurýr! Císař Rakouský a král Pruský přistupují.
Císař Rakouský: A Napoleon přistál ve Francii – on, Metternichu, to tak prorokoval. 228 A táhne na Paříž, a vše je pro něj. Zde vizte, Sire, to všecko pošlo z toho, že v Paříži jste se tak s něžnou péčí přiklonil k Jakobínům! Car Alexander: Pane bratře, žel, že to pravda. Odčinit to hodlám a osobu svou i svá vojska věrná zde k disposici stavím v ruce vaše. Král Pruský: My též. Jak vždycky. Talleyrand: Poslední to pokus, jímž poraněný dravec vznést se snaží. A marný bude. Padne zas. Tím lépe, že ještě vzletl. Dopadne tím jistěj. ––– Mamsel: Co je to? Bože, přestávají tančit! Důstojník: Ač hudba hraje, netančí již nikdo. Mamsel: Car odchází – a císař náš jde za ním, 229 i pruský král jde – odcházejí všichni. A hudba hraje – stále hraje valčík. Důstojník: Já pozeptám se. Mamsel počká chvilku. ––– Mamsel: A stále hrají... Všecko zděšeno je... Snad hoří někde – – – Důstojník: Napoleon ušel z ostrova Elby a je ve Francii. My táhnem na něj. Rus a Prus jdou s námi. Mamsel: I ruský císař? Důstojník: Také ruský císař, vládcové všichni. Mamsel – moje úcta. Povinnost volá. Valčík dotančíme, až vrátíme se. Mamsel – vaši ručku... 230