VÍDEŇSKÝ KONGRES.
(Na plesu u knížete Metternicha.)
Důstojník:
Co říká mamsel zábavě té dnešní?
Mamsel:
Ach, je to nejkrasší den mého žití!
Důstojník:
Hle, tolik vzácných osobností tady,
monarchů velkých, slavných vojevůdců
a státníků –
Mamsel:
Ach, císař Alexander,
jak elegantní, jaké krásné oči!
Důstojník:
Evropa celá, možno říci, sešla
se v naší Vídni –
Mamsel:
Hleďte, jak je šťastna
tam ona mamsel, že smí s carem mluvit.
215
Důstojník:
Toť mladá vdova, kněžna z Auerspergů,
srdcová dáma Jeho Veličenstva.
Mamsel:
Car je přec ženat?
Důstojník:
Ale srdcem, mamsel,
je poután jinde.
Mamsel:
Ale to je hříchem!...
Už nelíbí se mi teď. Muž má věren
být ženě své, jak před oltářem slíbil.
A kdo je to ten dlouhý voják tamhle?
Důstojník:
Majestát pruský. A ta dáma jeho,
hraběnka Zichy. On ji pěkně zove
„nebeskou krásou“.
Mamsel:
Nu, což – král je vdovcem.
Důstojník:
A za to ona matkou čtyř je dítek. –
Mamsel:
A tam ta dáma s princem Metternichem??
216
Důstojník:
Zaháňská vévodkyně. Zná číst mamsel
v té mluvě očí?
Mamsel:
Kancléř je přec ženat –
Důstojník:
A ona vdána –
Mamsel:
Ale to je hrozné –
Důstojník:
A když se rozhněvá car na kancléře
pro odpor jeho v kongresových věcech,
tu prý se začne dvořit vévodkyni
a Metternicha žárlivost tak zhněte,
že hned je máslem!
Mamsel:
Ale to je hrozné!
Důstojník:
Toť právě krásné, vidět polobohy
tohoto světa ve slabostech lidských –
hle, hrají valčík – tančí valčík, mamsel?
Mamsel:
Ach valčík! Valčík tančím nejraději.
–––
217
De la Garde:
Že zmizel z Elby? Ah, toť bychom stáli
před novou fasí celé historie?
Razumovski:
Jen episodka, drobná episodka –
souhlasím s Talleyrandem: nic to není.
De la Garde:
Hle, Talleyrand jde tamhle v rozhovoru
s Pozzo di Borgo, kliden jako vždycky,
jen jaksi silněj kulhá –
Razumovski:
Ještě dobře,
že kongres zprávou tou se nedal vzrušit,
a k uklidnění mysli značně přispěl
Metternich ustrojením toho bálu.
De la Garde:
Jak nebožtík princ Ligne řek velmi vtipně,
že kongres neradí se, ale tančí.
Razumovski:
A čím tak náhle sešel starý maršal?
De la Garde:
Šíp Erotův... Sic tvrdíval nám pevně,
že doba jeho s Josefem v hrob zašla,
leč v službách Lásky aktivním byl stále.
218
Tak v noci studené jej vidím jednou
na hradbách čekat – čekal jako mladík
a marně – nepřišla mu krasavice.
Razumovski:
Toť odvaha, jít s osmi desítkami
v tmě na zálety –
De la Garde:
Nastudil se, zemřel.
Razumovski:
Boreas zimní záviděl as kmetu
těch květů jara...
De la Garde:
Vzpomínám si při všem,
co on by řekl událostem těmto,
jež dny nám sunou před ztupělé oči.
On jako mincéř razil medalie
svých aforismů ku kozelcům světa.
Razumovski:
Nu, requiescat! Ještě smrtí svojí
dal příležitost vznešeným všem hostům
popatřit na divadlo velké pompy,
s níž k hrobu nesen rakouský je maršal.
De la Garde:
Ah, maršal! Víte, k jaké pěkné sceně
219
ten titul maršal zaved jednou prince?
Byl v Schönbrunu a chce se představiti
římskému králi, děcku Bonaparta:
„Ligne maršal“ – hošík zadívá se na něj
a dí mu přísně: „Jste vy z maršalů těch,
kdož mého otce zradili?“ „Ne, nejsem,
jsem maršal rakouský“ – tu hošík kývl
svou plavou hlavičkou a dal mu ručku.
Razumovski:
Nu, draveček. Však Metternich už z něho
udělá Rakušana. A což „ona“?
De la Garde:
Je klidna, poslušna, zvlášť když jí dali
Neipperga nyní za socia lecti.
Razumovski:
Tož v ohledu tom můžem býti klidni.
De la Garde:
A v Schönbrunně jsou sesíleny stráže
a zbystřen dozor – aby otec nemoh
se zmocnit syna...
Razumovski:
Politika nezná
sentimentálních lidských citlivůstek.
220
De la Garde:
A kongres vlastně pracuje jak sopka,
jež k výbuchu je stále připravena –
Razumovski:
Gentz ovšem tvrdí, že jde všecko klidně...
Leč car je syt už pletich rakušanských
a lituje, že kdy se exponoval
pro Bourbony –
De la Garde:
Nu, Anglie je za vším;
ta Anglie, jež vlastně, přiznejme si,
je strůjcem prvním bouřlivých všech roků,
ne Napoleon –
Razumovski:
Víme dobře všickni.
Však Napoleon – byla Revoluce,
jen v jiné formě.
De la Garde:
Castlereagh je doma,
leč Wellington jej zcela nahrazuje:
Castlereagh vždycky obveselil Vídeň,
když po hradbách šel nebo po Grabenu
v plesové toiletě, strašně vzpřímen,
a jako svátost vedl lady svoji,
ten tenký šindel, která nesla v kštici
221
brilantů spoustu – brilanty ty vzala
z podvazkového řádu svého chotě,
a kde kdo znal to; lid za nimi proudil,
jak za hansvuřty z konce masopustu.
A Wellington – vy znáte onen obraz,
jímž Isabey náš zvěčniti měl kongres?
Wellington chtěl tam též být zportretován
i vmaloval jej malíř náš tam – ovšem
jen do rohu a profil; lord se čertil,
až když mu někdo řek, že právě takto
na kteréhosi připomíná krále,
se upokojil. Vidět hezky zblízka
ty největší a velké toho světa,
rozhodně nezvyšuje dojem jejich –
i oni vědí to, a proto oblak
a dálka, úctyplná perspektiva.
Razumovski:
A s Anglií prý Austrie je silně
pro saský Majestat a nedovolí,
by Prusko zabralo mu země jeho –
prý střílet bude –
De la Garde:
Majestat ten saský
v Prešpurku sedí v trapné nejistotě
i peníze mu došly, má být trestán –
222
za nevěrnost svou – čili za svou věrnost –
sám neví nyní.
Razumovski:
Za nevěrnost pravím.
Šelť s Bonapartem do poslední chvíle.
De la Garde:
Což já zvu věrnost. Ale co nám po tom?
I neapolský Majestat se viklá.
Razumovski:
Talleyrand silně třese trůnem jeho.
De la Garde:
Na slibech stojí trůn ten našich vládců.
Razumovski:
Já Muratem být, pak bych ohledl se
hned po podporách trochu bezpečnějších.
–––
Hraběnka Esterházy:
– ne, mamsel Bigottini nevystoupí,
odjela z Vídně, spoustu peněz vezla
a dítě, jehož nominelním otcem
je hrabě Pálffy... Hrabě prý tak věří
a upsal cikáněti hezkou sumu –
223
ne, dejte vyložit si od Omptedy
tu historii.
Hraběnka Fuchsová:
Ah, ten Hanoverán!
Jazyka jeho tak se kde kdo bojí,
jak jeho karikatur. Nechce se mi
blízkosti jeho, pověst čestné ženy
před takým jazykem je jako papír –
Hraběnka Esterházy:
Nač dbáti toho? Jsme snad jeptiškami?
Čas zábavy tu po zlých rocích hrůzy,
proč nebavit se?
Hraběnka Fuchsová:
Bavit – ale s mírou
a cti své nezapomnít. Vy, má drahá,
ostatně máte výjimečné místo,
vždyť kongres „báječnou“ vás „krásou“ zove.
Hraběnka Esterházy:
Gentz mluvě o vás, „čistý anděl“ říká,
a vaše zbožnost pověstna je vůbec.
Hraběnka Fuchsová:
Ach, s lety navrací se člověk k Bohu –
Hraběnka Esterházy:
Ač Vídně půl u vašich leží nohou –
224
Hraběnka Fuchsová:
A já, má drahá, chodím ke Štěpánu,
kde ráda poslouchávám slovo boží.
Vy slyšela jste? Zacharias Werner,
kdys Jakobín a rouhač, obrátil se,
a dnes je přehorlivým sluhou Krista.
A jsou to zvláštní chvíle rozechvění,
když vyznává se z vlastních hrozných hříchů –
na jiném místě, než na místě božím,
on takto mluvit – zahoříte studem,
a prchnete... A chvílemi zas mluví
a rozkřikne se, že si více váží
kuchařek našich, než nás posluchaček –
oh, zvláštní člověk! Osvícen byl takto:
zřel jednou v noci stařičkého kněze
při světle pochodně jít k nemocnému
a do sebe šel – pochodně té světlo
mu hrůzně ozářilo hříchy jeho –
a hříchy ty jsou... když je člověk slyší,
tu teprv trne nad vášněmi světa...
šel do Říma a kál se. Teď je knězem –
Hraběnka Esterházy:
Už vím, mně vypravoval hrabě Nostitz
o podivínu onom – psával kusy
divoké, vzpurné, právě jakobínské,
a divadla – když stal se nyní slavným –
225
je provozují. Nostitz chce mě zavést
některý večer – nešla byste s námi?
Hraběnka Fuchsová:
Ó půjdu. Zajímá mě onen člověk.
A nešla byste se mnou na kázání?
Hraběnka Esterházy:
Ó mileráda. Nostitz dověděl se,
že hřmít chce kněz ten proti ředitelům,
kdož hříšné kusy mládí jeho hrají –
to bude podívaná! Půjdu s vámi...
–––
Car Alexander:
Zpráv nových není?
Talleyrand:
Není, Veličenstvo.
Já tvrdím pevně, že je v Neapolsku
u pana švakra.
Metternich:
Jistě ne. Já myslím,
že pokusí se znovu o Francii –
však v každém případě to episodou,
jež na svém místě dříve dojde konce,
než zpráva o ní doletět sem může.
226
Talleyrand:
Jsem jist, jak vkročí na francouzskou půdu,
že na lucerně první viset bude.
Car Alexander:
Já nevím, pane. Vaši Bourbonové
se nijak nesnažili připoutat si
své poddané. Snad bylo chybou naší,
že usnadnili jsme jim restauraci –
o vděku nemluvě, jejž sklízím nyní.
Talleyrand:
Sire, princip legitimity je svatým.
Vždyť Veličenstvo Vaše ráčí znáti,
co značí to, co zaved Napoleon...
Je rozdíl mezi ním a Robespierrem?
Jak otřásal se v základech svět celý,
když parvenu ten se stvůrami svými
v něm rozhodoval! Sire, ti maršalové,
ta soldateska – lidé, vyšlí z chlévů
a z Revoluce –
Car Alexander:
Jasnost Vaše vskutku
je živým svědkem, možno tedy věřit –
Metternich:
Sire, Vaše Veličenstvo nebezpečným
je sokem na poli i v politice –
227
Talleyrand:
Být zabit Achillem – toť ozařuje
smrt Hektorovu také jistou slávou.
Car Alexander:
Je pravda, kníže, rozbor váš je přesný,
a proto nelitujem krve, námah,
jež podstoupit nám v těchto letech bylo.
Mír Evropy – toť není věcí malou,
však na vás, páni, na vás, diplomatech,
je nyní, nelákat těch mečů z pošev,
kam sotva vklouzly...
Hle, už zase tančí.
Ten valčík vídeňský je luzným smíchem
Gracií božských... Jak ty páry plynou
při sladkých taktech! A nám může býti
pocitem pýchy, že jsme tyto chvíle
vrátili světu. Úlohou buď naší
i dál zachovat slastné plody míru
drahému lidstvu.
Hlasy:
Kurýr! Kurýr!
Císař Rakouský a král Pruský
přistupují.
Císař Rakouský:
A Napoleon přistál ve Francii –
on, Metternichu, to tak prorokoval.
228
A táhne na Paříž, a vše je pro něj.
Zde vizte, Sire, to všecko pošlo z toho,
že v Paříži jste se tak s něžnou péčí
přiklonil k Jakobínům!
Car Alexander:
Pane bratře,
žel, že to pravda. Odčinit to hodlám
a osobu svou i svá vojska věrná
zde k disposici stavím v ruce vaše.
Král Pruský:
My též. Jak vždycky.
Talleyrand:
Poslední to pokus,
jímž poraněný dravec vznést se snaží.
A marný bude. Padne zas. Tím lépe,
že ještě vzletl. Dopadne tím jistěj.
–––
Mamsel:
Co je to? Bože, přestávají tančit!
Důstojník:
Ač hudba hraje, netančí již nikdo.
Mamsel:
Car odchází – a císař náš jde za ním,
229
i pruský král jde – odcházejí všichni.
A hudba hraje – stále hraje valčík.
Důstojník:
Já pozeptám se. Mamsel počká chvilku.
–––
Mamsel:
A stále hrají... Všecko zděšeno je...
Snad hoří někde – – –
Důstojník:
Napoleon ušel
z ostrova Elby a je ve Francii.
My táhnem na něj. Rus a Prus jdou s námi.
Mamsel:
I ruský císař?
Důstojník:
Také ruský císař,
vládcové všichni. Mamsel – moje úcta.
Povinnost volá. Valčík dotančíme,
až vrátíme se. Mamsel – vaši ručku...
230