Co říká mamsel zábavě té dnešní?
Ach, je to nejkrasší den mého žití!
Hle, tolik vzácných osobností tady,
monarchů velkých, slavných vojevůdců
a státníků – Ach, císař Alexander,
jak elegantní, jaké krásné oči!
Evropa celá, možno říci, sešla
se v naší Vídni – Hleďte, jak je šťastna
tam ona mamsel, že smí s carem mluvit.
Toť mladá vdova, kněžna z Auerspergů,
srdcová dáma Jeho Veličenstva.
Car je přec ženat? Ale srdcem, mamsel,
je poután jinde. Ale to je hříchem!...
Už nelíbí se mi teď. Muž má věren
být ženě své, jak před oltářem slíbil.
A kdo je to ten dlouhý voják tamhle?
Majestát pruský. A ta dáma jeho,
hraběnka Zichy. On ji pěkně zove
„nebeskou krásou“. Nu, což – král je vdovcem.
A za to ona matkou čtyř je dítek. –
A tam ta dáma s princem Metternichem??
Zaháňská vévodkyně. Zná číst mamsel
v té mluvě očí? Kancléř je přec ženat –
A ona vdána – Ale to je hrozné –
A když se rozhněvá car na kancléře
pro odpor jeho v kongresových věcech,
tu prý se začne dvořit vévodkyni
a Metternicha žárlivost tak zhněte,
že hned je máslem! Ale to je hrozné!
Toť právě krásné, vidět polobohy
tohoto světa ve slabostech lidských –
hle, hrají valčík – tančí valčík, mamsel?
Ach valčík! Valčík tančím nejraději.
Že zmizel z Elby? Ah, toť bychom stáli
před novou fasí celé historie?
Jen episodka, drobná episodka –
souhlasím s Talleyrandem: nic to není.
Hle, Talleyrand jde tamhle v rozhovoru
s Pozzo di Borgo, kliden jako vždycky,
jen jaksi silněj kulhá – Ještě dobře,
že kongres zprávou tou se nedal vzrušit,
a k uklidnění mysli značně přispěl
Metternich ustrojením toho bálu.
Jak nebožtík princ Ligne řek velmi vtipně,
že kongres neradí se, ale tančí.
A čím tak náhle sešel starý maršal?
Šíp Erotův... Sic tvrdíval nám pevně,
že doba jeho s Josefem v hrob zašla,
leč v službách Lásky aktivním byl stále.
Tak v noci studené jej vidím jednou
na hradbách čekat – čekal jako mladík
a marně – nepřišla mu krasavice.
Toť odvaha, jít s osmi desítkami
v tmě na zálety – Nastudil se, zemřel.
Boreas zimní záviděl as kmetu
těch květů jara... Vzpomínám si při všem,
co on by řekl událostem těmto,
jež dny nám sunou před ztupělé oči.
On jako mincéř razil medalie
svých aforismů ku kozelcům světa.
Nu, requiescat! Ještě smrtí svojí
dal příležitost vznešeným všem hostům
popatřit na divadlo velké pompy,
s níž k hrobu nesen rakouský je maršal.
Ah, maršal! Víte, k jaké pěkné sceně
ten titul maršal zaved jednou prince?
Byl v Schönbrunu a chce se představiti
římskému králi, děcku Bonaparta:
„Ligne maršal“ – hošík zadívá se na něj
a dí mu přísně: „Jste vy z maršalů těch,
kdož mého otce zradili?“ „Ne, nejsem,
jsem maršal rakouský“ – tu hošík kývl
svou plavou hlavičkou a dal mu ručku.
Nu, draveček. Však Metternich už z něho
udělá Rakušana. A což „ona“?
Je klidna, poslušna, zvlášť když jí dali
Neipperga nyní za socia lecti.
Tož v ohledu tom můžem býti klidni.
A v Schönbrunně jsou sesíleny stráže
a zbystřen dozor – aby otec nemoh
se zmocnit syna... Politika nezná
sentimentálních lidských citlivůstek.
A kongres vlastně pracuje jak sopka,
jež k výbuchu je stále připravena –
Gentz ovšem tvrdí, že jde všecko klidně...
Leč car je syt už pletich rakušanských
a lituje, že kdy se exponoval
pro Bourbony – Nu, Anglie je za vším;
ta Anglie, jež vlastně, přiznejme si,
je strůjcem prvním bouřlivých všech roků,
ne Napoleon – Víme dobře všickni.
Však Napoleon – byla Revoluce,
jen v jiné formě. Castlereagh je doma,
leč Wellington jej zcela nahrazuje:
Castlereagh vždycky obveselil Vídeň,
když po hradbách šel nebo po Grabenu
v plesové toiletě, strašně vzpřímen,
a jako svátost vedl lady svoji,
ten tenký šindel, která nesla v kštici
brilantů spoustu – brilanty ty vzala
z podvazkového řádu svého chotě,
a kde kdo znal to; lid za nimi proudil,
jak za hansvuřty z konce masopustu.
A Wellington – vy znáte onen obraz,
jímž Isabey náš zvěčniti měl kongres?
Wellington chtěl tam též být zportretován
i vmaloval jej malíř náš tam – ovšem
jen do rohu a profil; lord se čertil,
až když mu někdo řek, že právě takto
na kteréhosi připomíná krále,
se upokojil. Vidět hezky zblízka
ty největší a velké toho světa,
rozhodně nezvyšuje dojem jejich –
i oni vědí to, a proto oblak
a dálka, úctyplná perspektiva.
A s Anglií prý Austrie je silně
pro saský Majestat a nedovolí,
by Prusko zabralo mu země jeho –
prý střílet bude – Majestat ten saský
v Prešpurku sedí v trapné nejistotě
i peníze mu došly, má být trestán –
za nevěrnost svou – čili za svou věrnost –
sám neví nyní. Za nevěrnost pravím.
Šelť s Bonapartem do poslední chvíle.
Což já zvu věrnost. Ale co nám po tom?
I neapolský Majestat se viklá.
Talleyrand silně třese trůnem jeho.
Na slibech stojí trůn ten našich vládců.
Já Muratem být, pak bych ohledl se
hned po podporách trochu bezpečnějších.
– ne, mamsel Bigottini nevystoupí,
odjela z Vídně, spoustu peněz vezla
a dítě, jehož nominelním otcem
je hrabě Pálffy... Hrabě prý tak věří
a upsal cikáněti hezkou sumu –
ne, dejte vyložit si od Omptedy
tu historii. Ah, ten Hanoverán!
Jazyka jeho tak se kde kdo bojí,
jak jeho karikatur. Nechce se mi
blízkosti jeho, pověst čestné ženy
před takým jazykem je jako papír –
Nač dbáti toho? Jsme snad jeptiškami?
Čas zábavy tu po zlých rocích hrůzy,
proč nebavit se? Bavit – ale s mírou
a cti své nezapomnít. Vy, má drahá,
ostatně máte výjimečné místo,
vždyť kongres „báječnou“ vás „krásou“ zove.
Gentz mluvě o vás, „čistý anděl“ říká,
a vaše zbožnost pověstna je vůbec.
Ach, s lety navrací se člověk k Bohu –
Ač Vídně půl u vašich leží nohou –
A já, má drahá, chodím ke Štěpánu,
kde ráda poslouchávám slovo boží.
Vy slyšela jste? Zacharias Werner,
kdys Jakobín a rouhač, obrátil se,
a dnes je přehorlivým sluhou Krista.
A jsou to zvláštní chvíle rozechvění,
když vyznává se z vlastních hrozných hříchů –
na jiném místě, než na místě božím,
on takto mluvit – zahoříte studem,
a prchnete... A chvílemi zas mluví
a rozkřikne se, že si více váží
kuchařek našich, než nás posluchaček –
oh, zvláštní člověk! Osvícen byl takto:
zřel jednou v noci stařičkého kněze
při světle pochodně jít k nemocnému
a do sebe šel – pochodně té světlo
mu hrůzně ozářilo hříchy jeho –
a hříchy ty jsou... když je člověk slyší,
tu teprv trne nad vášněmi světa...
šel do Říma a kál se. Teď je knězem –
Už vím, mně vypravoval hrabě Nostitz
o podivínu onom – psával kusy
divoké, vzpurné, právě jakobínské,
a divadla – když stal se nyní slavným –
je provozují. Nostitz chce mě zavést
některý večer – nešla byste s námi?
Ó půjdu. Zajímá mě onen člověk.
A nešla byste se mnou na kázání?
Ó mileráda. Nostitz dověděl se,
že hřmít chce kněz ten proti ředitelům,
kdož hříšné kusy mládí jeho hrají –
to bude podívaná! Půjdu s vámi...
Zpráv nových není? Není, Veličenstvo.
Já tvrdím pevně, že je v Neapolsku
u pana švakra. Jistě ne. Já myslím,
že pokusí se znovu o Francii –
však v každém případě to episodou,
jež na svém místě dříve dojde konce,
než zpráva o ní doletět sem může.
Jsem jist, jak vkročí na francouzskou půdu,
že na lucerně první viset bude.
Já nevím, pane. Vaši Bourbonové
se nijak nesnažili připoutat si
své poddané. Snad bylo chybou naší,
že usnadnili jsme jim restauraci –
o vděku nemluvě, jejž sklízím nyní.
Sire, princip legitimity je svatým.
Vždyť Veličenstvo Vaše ráčí znáti,
co značí to, co zaved Napoleon...
Je rozdíl mezi ním a Robespierrem?
Jak otřásal se v základech svět celý,
když parvenu ten se stvůrami svými
v něm rozhodoval! Sire, ti maršalové,
ta soldateska – lidé, vyšlí z chlévů
a z Revoluce – Jasnost Vaše vskutku
je živým svědkem, možno tedy věřit –
Sire, Vaše Veličenstvo nebezpečným
je sokem na poli i v politice –
Být zabit Achillem – toť ozařuje
smrt Hektorovu také jistou slávou.
Je pravda, kníže, rozbor váš je přesný,
a proto nelitujem krve, námah,
jež podstoupit nám v těchto letech bylo.
Mír Evropy – toť není věcí malou,
však na vás, páni, na vás, diplomatech,
je nyní, nelákat těch mečů z pošev,
kam sotva vklouzly... Hle, už zase tančí.
Ten valčík vídeňský je luzným smíchem
Gracií božských... Jak ty páry plynou
při sladkých taktech! A nám může býti
pocitem pýchy, že jsme tyto chvíle
vrátili světu. Úlohou buď naší
i dál zachovat slastné plody míru
drahému lidstvu. Kurýr! Kurýr!
A Napoleon přistál ve Francii –
on, Metternichu, to tak prorokoval.
A táhne na Paříž, a vše je pro něj.
Zde vizte, Sire, to všecko pošlo z toho,
že v Paříži jste se tak s něžnou péčí
přiklonil k Jakobínům! Pane bratře,
žel, že to pravda. Odčinit to hodlám
a osobu svou i svá vojska věrná
zde k disposici stavím v ruce vaše.
My též. Jak vždycky. Poslední to pokus,
jímž poraněný dravec vznést se snaží.
A marný bude. Padne zas. Tím lépe,
že ještě vzletl. Dopadne tím jistěj.
Co je to? Bože, přestávají tančit!
Ač hudba hraje, netančí již nikdo.
Car odchází – a císař náš jde za ním,
i pruský král jde – odcházejí všichni.
A hudba hraje – stále hraje valčík.
Já pozeptám se. Mamsel počká chvilku.
A stále hrají... Všecko zděšeno je...
Snad hoří někde – – – Napoleon ušel
z ostrova Elby a je ve Francii.
My táhnem na něj. Rus a Prus jdou s námi.
I ruský císař? Také ruský císař,
vládcové všichni. Mamsel – moje úcta.
Povinnost volá. Valčík dotančíme,
až vrátíme se. Mamsel – vaši ručku...