Ty pamatuješ, vznešený náš mistře,
jak před lety v zlých dobách ve Ferraře
jsi vlídné přijetí a útočiště
u Madame Renée, vévodkyně, našel?
Jak, nevzpomínáš? Vévodkyně Renée,
dceř kdysi francouzského Majestátu,
kulhala trochu, nevzhlednou líc měla,
však za to jiskřivými dary ducha
a krásou dětí požehnána byla, –
pod jménem Charles d’Hepperville žils u ní
a odvrátil ji od kacířství římských –
ach, vzpomínáš už – – – ano, tedy Rennée,
a o ní právě chci ti zprávu dáti.
Tvým světlem, vznešený náš, osvícena
svou duši očištěnou z tupých klamů
ta Madame vévodkyně hrdě nesla
na dlani takřka před očima dvoru
i poddaných všech. Mším se vyhýbala
a k zpovědi a přijímání nešla
jsouc příkladem všem těm, v jichž duších símě,
kdys tebou v městě onom vseté vzešlo.
Okolí její, sluhové i paní,
veskrze odpor k římským kejklům mělo,
a nejen vzorem byla mu, i štítem.
Když Hyppolito, z komorníků jeden
churavěl k smrti (také zemřel potom)
a vévoda sám důtklivými slovy
ji bezpočtukrát vybízel a kázal,
by řádem římským poslala mu kněze –
jen pohodila hlavou Madame Renée
a neposlala. Že prý Hyppolito
v dohodě dobré s pánem bohem trvá
a zpovídat se potřebí mu není.
A dále ještě: v disputaci vešla,
kdy příležitost byla, s kazateli
a dokázala jim, že víra jejich
jest pohanstvím a pustou modloslužbou.
Tak mnohé odloudila řádům jejich,
a když je soudy inkvisice laply,
ze spárů jejich vyrvala je přece
a vypravila za hranice země.
Již Lutheránkou zvána byla všude
a pověst o ní prošla Italií
až k městu Římu. Vévoda, muž její,
syn kdysi papežovny Lukrezie,
varoval, hrozil – ne tak ze zbožnosti
jak ze strachu před lenním pánem svojím,
před popem římským – marno bylo všecko!
Domluvám jeho důvody své kladla
a hrozbám jeho smích a pohrdání.
Své dcery vedla cestou pravdy naší
a dvoru svému vládla v duchu našem.
Vévoda vida marnost vlastní řeči,
k ní lidi poslal, jak je nejvýš cenil
po sobě samém: preláty a kněze,
lékaře svého, biskupa pak v posled,
jenž vyslancem byl francouzského dvora –
a Madame všem jak rytíř na sedání
se postavila: ostrý jazyk její
byl brzy kopím, brzy pádným mečem,
hned jehlou, hned zas mrskající metlou
dle osoby a podle potřeb boje.
Vévoda v posled řídil dlouhou prosbu
ke králi francouzskému, by své tetě
domluvit hleděl, nežli pozdě bude.
Rex christianissimus poslal na to
inkvisitora svého do Ferrary,
byl Oritz to, pes vzteklý, který dávil
už léta Hugenotty po Francii.
A Oritz přišel, sladce mluvil, káral
a potom hrozil – Renée stála pevně,
a Oritz běsně odhodlal se k skoku:
dvě dcerky její, luzné krasavice,
jedinou radost v pozemském tom žití,
– neb vévoda jí mužem byl už dávno
jen podle jména – odvedli jí s očí,
jí sluhy vzali, propustili paní
a Madame samu dali do kastelu
jak vězně nebo lupiče. Dvě ženy
k obsluze měla, která zvykla vidět
kol sebe hlučný dvůr, jak směl to žádat
rod její pyšný, postavení slavné.
A den co den k ní docházely hrozby:
že nikdy neuvidí dětí svojich,
že jeptiškami budou záhy jistě
v klášteře dálném; pro kacířství její
prý papež rozhodl se odnít navždy
Ferraru rodu Este – a syn její
v cizině někde živobytí hledat
si bude musit – pouze vinou její.
Tak bičovali hrůzou duši její
a tesknost samoty jim pomáhla.
Rok necelý – a Madame Renée klesla.
Stařenka zevnějškem – ne dle roků –
z kastelu vyšla, k zpovědi ji vedli
a zpovídala se dle řádu římských.
Muž její, vévoda, zhas záhy na to,
a syn na přímou žádost papežovu
ji prosil, by se navrátila v domov,
v francouzskou zemi. Po třicíti letech
se navrátila zlomená a svadlá
bez dětí, rodiny a katolička
v zem, kde teď vládne nepřítelka její,
ta Catarina z rodu Medicejských. –
– Vyslechl Calvin tuto historii
a povstal. Mužík slabý, nevysoký
s zahnědlým, bezekrevným obličejem
a ostrým zrakem pod klenutým čelem.
Vous na bradě si objal, svez se rukou
po délce jeho k tenounké až špici
a řekl přísně: Smutnou zvěst mi rcete.
Tož vévodkyně ferrarská se dala
přivésti hrozbami a mocí k pádu?
Co možno říci, nežli, že ti mocní
tak zřídka důkaz pevnosti své dají?
Ostatně zdá se, že je předurčeno
všem těm, kdož na výšinách lidstva stojí,
být vzorem lehkosti a nestálosti.
Vysokým stromem každý vítr pohne.
Však přejděm k věcem, den jež na nás žádá.
Ti z libertinů, kdož jsou ve vězení,
mučeni buďtež, dokud nevyznají
spiklence všechny, dokud neobjasní
podvratné plány své, jichž stopu máme.
Vzbouření jejich bylo potlačeno,
teď zbývá soud. Až vyznají svou vinu,
pak ostří sekery buď přiloženo
na kořen žití jejich. A kdož prchli,
přiznali útěkem svým spoluvinu –
ti ztrátou cti a statků zemských v městě
trestáni buďtež pro výstražný příklad.
Tak Bůh chce, budiž tak a tak se staniž.