DÍTĚ.

DÍTĚ. (20. března 1811.)
Je Paříž vzhůru, hlav do nedohledna se tísní po náměstích, po ulicích a tiše čítá: dvacet – dvacet jedna ran dělových od Invalidů hřmících. Teď dech se ztajil: tu se rozehřměla dvacátá druhá – výkřik tryskl vzhůru, že po domech skla oken zařinčela – Vive l’Empereur! Zem volá do azuru. A kde kdo cítí: mír a pokoj stálý to dítě věstí, jež teď na zem sletlo. Sto jednou kanony teď dohřímaly a mlčet budou. Bude klid a světlo. A v Tuileriích za záclonou stoje On, otec šťastný, zírá na ty davy, jak blesky jdou mu hlavou všecky boje a celá cesta hřmivé jeho slávy: 126 Ne, nikdy nezpila ho. V žádné chvíli mu nezatočil hlavou úspěch žádný, ty velké hodiny, jež v žití byly, jak Osudu daň brával tvrdý, chladný. Ta jeho bojiště v třech dílech světa – koruna Francie a ona Italie – ti, na trůn vsazení a ti, jež s trůnů smetá – vědomí genia, jež v duši jeho žije – nic, všecko to je nic. Jen zarudlé to děcko, ten jeho červíček, jenž vrně vedle leží – tu Štěstí vzlyklo v něm a zahalilo všecko a slzy vděčnosti z těch chladných očí běží. 127