VLASTENCI.
VI.
Po Rusku.
Renard:
Zasmušen jaksi?
Melilot:
Možno se snad smáti,
když celá Vlast se halí v hábit smutku
a zlověstný mrak stojí na obzoru?
Renard:
Stala se chyba.
Melilot:
Neříkal jsem vám to,
když posledně jsme spolu hovořili?
Tah takový byl možným v dávné době,
v čas stěhování různých pronárodů,
však ne už dneska. Sta a sta mil v dálce
chtít válku vésti v zemi nepřítele
a nebýt obeznámen s okolnostmi,
184
počasím, půdou, obyčeji lidu –
toť lehkovážnost!
Renard:
A tak všem se stává,
kdož spolehají na podporu štěstí –
to, ono zdaří se – pak skolebáni
v ně pevnou vírou, v nemožnost se pouští –
Melilot:
jak slepci... A v tom Španělsku to máme
též rozkašeno – řekněte mi, prosím,
co Francii je vlastně po těch zemích?
Nač lezli jsme tam? Nedalo se čekat,
jak dopadne to? Vlas bych rval si hořem.
Já nejsem státníkem a vojevůdcem,
jen prostý rozum mám – a neřek jsem vám,
že pohoříme tam tak jako onde?
Ach, mocní světa toho – všude stejní.
Vždy myslí, že už spolkli moudrost všecku
a radit nedají si. Vlastně: radit –
vždyť není ani mluvit dovoleno
a kdyby věděli, že přemýšlíme,
i myšlení to by nám zakázali.
Renard:
Já vidím, Vlast že vstříc jde bědným časům.
185
Melilot:
A bez své viny. Ale tak to chodí:
v důvěře svěříš osud svého domu
čís ruce – potom v opožděném stesku
si vyznáš, žes měl vlastně blíže pozřít,
a to i ono chladně uvážiti.
Renard:
Tak, tak. A zle je.
Melilot:
Bude hůře ještě.
Renard:
A jak jde práce?
Melilot:
Kdo má pracovati?
Kde vzíti lidu? Všecko shltne vojsko.
Hoch s osmnácti lety – tu máš pušku
a na hranice. Půjde-li to dále,
zastavím práci. Je to život? Skandál!
186