Ten útes pod rovníkem, v nějž bije ocean,
teď světa centrem stal se. Dnem, nocí se všech stran
jdou vzpomínky tam, touhy, sny letí, úzkost, vzdych,
jak imperator stál by tam v čele pluků svých.
Na Pont de Jéna leží trup lidský v vozíčku,
invalid z bitev slavných, zde žebrá v sluníčku,
jde Paříž kol – on mlčí: jen oči rozzáří,
zrak poslal v modrou dálku, ku svému císaři.
V paláci Buckinghamském princ-regent zlý měl sen:
– Dopište guverneru, že bude utracen,
když general mu prchne; ať má Jej v bezpečí,
ať denně vlastním zrakem se o Něm přesvědčí. –
A v Parmě vine k sobě se v noční tmě dvé těl,
děs prochvěl jedním náhle: – Oh, kdyby On to zřel!
Ty Neippergu ho neznáš – toť hrozný Satan sám!
A kdyby se tak vrátil – Neippergu, běda nám! –
Madame Mère myslí teskně: Ta dálka veliká...
ach, kdyby to tak byla ta naše Korsika...
však co je platno... hoch můj... já musím k němu jít,
když dovedli Jej všichni i žena opustit... –
A maršal Marmont dumá a píše Paměti,
cejch Jidáše má v čele a vojska prokletí:
– Já zradil Ho, On řek to... Což věděl jsem jak dál?
Eh, čert by už ten život a všecko všecko vzal! –
A parkem postupimským jde pruský Majestat
a slohem svým tak ráčí svým dumám průchod dát:
Ó nebezpečno býti... On dokud dýchati...
Zle bývati... hůř býti, On-li se navrátí...
A Blücher v Krieblovicích dlí v středu kumpánů,
hrá karty, pije, kouří od rána ku ránu:
– On nevrátí se! Hrome, On přece dobře ví,
že dohráli jsme oba a že jsme hotovi! –
Bourbony v Tuileriích ten rozmar trápí zlý:
– Hle, už jsou doma zase, Jej z dějin vyškrtli,
leč On přec žije, žije, oh, hloupá Evropa,
což nemohla v čas nalézt jed či nůž pochopa?
Hoch schönbrunským jde parkem, je bledý, osm let,
kdys římským králem býval, má habsburský sic ret,
však duší sní jen o Něm a líčko vzeplá mu,
když říká sobě jmena Marenga, Wagramu...
A On tam pod rovníkem je smířen, kliden již.
Na nočním nebi vídá teď zářný Jižní kříž,
dal s bohem hrdým snům svým, ví, konec že tu je,
čte, hovoří a šňupe a leccos diktuje...