Mdlo v duši, Dantone, mdlo v duši, hlavě.
Já ujel z Paříže té, z toho vzduchu,
jenž rudý svit má a je těžký plícím,
protože syt je vypařenou krví.
A syt jsem sám. Já v rodný kraj svůj spěchal
v bláhové touze, že zde najdu zase
jas klidný vzdáleného dětství svého...
Náš dvůr jsem našel, jsou tu naše stromy
a vody říčky, jež jsem brázdil kdysi
i v sadu kopec písku, jejž má matka
mi k hraní tenkrát nasypati dala –
a to je všecko. Když jsem vyšel odtud,
já byl jak číše šumné tekutiny,
já z toho žil, co přes kraj přetékalo –
dnes prázdno ve mně, číš je vysušena.
A „bozi žízní“ – říkává tak Camille.
Má mladá žena má tak tklivý pohled
a chytím-li jej chvilkou nestřeženě,
je plný obav. A já vím, že právem.
Bohové žízní – a já mohu podat
jen prázdnou číši. Svobodo ty hrozná,
my myslili, že dovedeme řídit
směr kroků tvých a rychlost chůze tvojí!
Že spokojí se rty tvé zkrvavené
tryznami těmi, jak se hlavám našim
kdy uzdá ti je k ústům předkládati!
A zatím strašný krok tvůj duně padá
v životy lidské jako v mraveniště,
nečekáš, ale železná tvá ruka
oběti lapá podle chuti svojí,
ať nepřítel tvůj, ať to sluha věrný
a čelist tvoje drtí, až ti po rtech
krev proudy plyne. Mdlo je, drahá, z tebe.
Ubohý Marat... nikdo neupře mu,
že miloval tě, že ti sloužil věrně
dle sil svých nejlepších a zdání svého –
a ve tvém jmeně byl ti podán v oběť
a tys ji vzala... Mdlo je v duši mojí...
A vidím, jak tvůj rudý pohled chodí
po mojí stopě – a já síly nemám,
bych skryl se, uprch. A kam prchnout také?
Lze Dantonovi od tebe žít v dálce?
Lze vlast si odnést jak prach na podešvi?
A je to věčný zákon: Revoluce
začíná každá hrstkou apoštolů,
již podlehnou, a končí sborem kněží,
již zradí ji. Že Robespierre je knězem,
je čas můj tu a hodina má blízka.
A jistě proto zaletěl jsem na skok
sem k hnízdu svému, k stromům těm a cestám,
k té říčce čisté, aby uzavřen byl
kruh žití mého. Těžká je má hlava,
nuž, donesme ji nazpět... do Paříže...