Neděle máje vylákala v Longchamps
celičkou Paříž. V takém zlatém dni
se radost z žití dvojnásobně cítí
a bylo zřejmo z obličejů všech,
že sladko žít je, ba, i němé tváře,
ty koně zapřažené v kočárech,
hlav pohozy a tepem kopyt o zem
svou rozbujnělou radost jevili.
A jedou tudy obě Veličenstva
i jasní princi, šlechta slavných jmen,
bankéři, kněžstvo, lepé kurtisány
a celý svět ten zdá se závodit
povozem, livrejí i toaletou
zde v bílé cestě, nad níž naklánějí
se stinné sněti stromů stoletých.
A podél aleje se v hadrech kupí
závodů soudci: v hadrech chudina,
jež z obličejů zmořených a žlutých
vysílá k vozům žhoucí pohledy.
Prach zvedá se, a kavalíři dvorně
zdvihají klobouk třpytný třírohý
a dámy graciesně uklánějí
své něžné pudrované hlavičky –
je krásný den a rozkošno je žíti.
Jen jeden zlozvuk, jeden černý stín
pad do jásavé této harmonie:
jaký to strašný nápad měla Duthé,
ta milá, něžná, modrooká Duthé,
galantní kráska, v jejímž hotelu
se vystřídává celá skvělá Paříž,
ta, jak tu jede nyní v stínu stromů:
bankéři, kněží, šlechta slavných jmen,
i princové – sám hrabě d’Artois
nezapřel ondy a řek v společnosti,
že kdyby neměl svoji Savojanku,
chtěl u Duthé by denně píti thé –
jaký to hrozný nápad měla dneska!
Přijela vozem, který perletí
a stříbrem vykládaná kola měl
a tritoni a malí amoreti,
zlacení silně, mušli zdvihali,
atlasem bílým čistě vyloženou
a v této mušli Duthé seděla
v trikotu barvy hebounkého masa,
tak napjatém, že sám se masem zdál,
a v lehký muselin byla zahalena,
jenž jako oblak leže kolem ní
více ukazoval nežli zakrýval.
Kde kdo byl, žasl. Žasli nad tou krásou,
nad lepým tělem, nad tím povozem
a kdyby byla cena vysazena,
tu jistě Duthé tehdy dostala.
To nadšení však dlouho netrvalo:
když jela kolem vozu Veličenstev,
tu královna se zadívala na ni
a přeměřila ji svým lorgnonem
zvědavě zprvu, potom s nevolí –
neb Veličenstvo její citlivo je
pro urážky i sebe jemnější – –
a Veličenstvo její jelo v šatu,
jenž bílý byl, však místy pomačkaný
a Duthé v chvíli té svým lorgnonem
si královniny šaty prohlídla
a usmála se. Lehounce a slabě,
však stačilo to. Hrabě d’Artois
pokynul dvěma strážcům pořádku,
by Duthé odvedli a zavřeli.
Vězení její dlouho netrvalo,
jen zavřeli ji, hned ji pustili –
jak mohla bez Duthé by Paříž žít?
V neděli příští za to zjevila se
už Duthé v Longchamps prostě, nenápadně
a tak byl, jak se sluší, obdiv vzdán
královně předně, potom jasným princům,
vysoké šlechtě – přísně v pořadu,
jak rod a hodnost jejich vyžaduje.