KDYŽ TANČILI NA SOPCE... II.

KDYŽ TANČILI NA SOPCE...
II.
Neděle máje vylákala v Longchamps celičkou Paříž. V takém zlatém dni se radost z žití dvojnásobně cítí a bylo zřejmo z obličejů všech, že sladko žít je, ba, i němé tváře, ty koně zapřažené v kočárech, hlav pohozy a tepem kopyt o zem svou rozbujnělou radost jevili. A jedou tudy obě Veličenstva i jasní princi, šlechta slavných jmen, bankéři, kněžstvo, lepé kurtisány a celý svět ten zdá se závodit povozem, livrejí i toaletou zde v bílé cestě, nad níž naklánějí se stinné sněti stromů stoletých. A podél aleje se v hadrech kupí závodů soudci: v hadrech chudina, 41 jež z obličejů zmořených a žlutých vysílá k vozům žhoucí pohledy. Prach zvedá se, a kavalíři dvorně zdvihají klobouk třpytný třírohý a dámy graciesně uklánějí své něžné pudrované hlavičky – je krásný den a rozkošno je žíti. Jen jeden zlozvuk, jeden černý stín pad do jásavé této harmonie: jaký to strašný nápad měla Duthé, ta milá, něžná, modrooká Duthé, galantní kráska, v jejímž hotelu se vystřídává celá skvělá Paříž, ta, jak tu jede nyní v stínu stromů: bankéři, kněží, šlechta slavných jmen, i princové – sám hrabě d’Artois nezapřel ondy a řek v společnosti, že kdyby neměl svoji Savojanku, chtěl u Duthé by denně píti thé – jaký to hrozný nápad měla dneska! Přijela vozem, který perletí a stříbrem vykládaná kola měl a tritoni a malí amoreti, zlacení silně, mušli zdvihali, 42 atlasem bílým čistě vyloženou a v této mušli Duthé seděla v trikotu barvy hebounkého masa, tak napjatém, že sám se masem zdál, a v lehký muselin byla zahalena, jenž jako oblak leže kolem ní více ukazoval nežli zakrýval. Kde kdo byl, žasl. Žasli nad tou krásou, nad lepým tělem, nad tím povozem a kdyby byla cena vysazena, tu jistě Duthé tehdy dostala. To nadšení však dlouho netrvalo: když jela kolem vozu Veličenstev, tu královna se zadívala na ni a přeměřila ji svým lorgnonem zvědavě zprvu, potom s nevolí – neb Veličenstvo její citlivo je pro urážky i sebe jemnější – – a Veličenstvo její jelo v šatu, jenž bílý byl, však místy pomačkaný a Duthé v chvíli té svým lorgnonem si královniny šaty prohlídla a usmála se. Lehounce a slabě, však stačilo to. Hrabě d’Artois pokynul dvěma strážcům pořádku, by Duthé odvedli a zavřeli. 43 Vězení její dlouho netrvalo, jen zavřeli ji, hned ji pustili – jak mohla bez Duthé by Paříž žít? V neděli příští za to zjevila se už Duthé v Longchamps prostě, nenápadně a tak byl, jak se sluší, obdiv vzdán královně předně, potom jasným princům, vysoké šlechtě – přísně v pořadu, jak rod a hodnost jejich vyžaduje. 44