Z DENÍKU Mlle DE T.

Josef Svatopluk Machar

Z DENÍKU M^lle DE T.
18.
20. října 1793.
Jsme ve vězení. Už nás vypátrali, na naše dveře v noci zabouchali a odvedli nás. Jsme tu den již třetí, a čas tak úžasně a rychle letí a oba jsme jak lidé vyměnění; děs prchl z duše, tíha každodenní zmizela z hlavy, volně se tu dýše, že svobodou bych tohle zvala spíše, než život, jejž jsme do nedávna žili. I papa obživ, je tak čilý milý, pár známých našel – všech nás ku dvacíti ve velké síni, slunce nám sem svítí mřížemi okna, je to Conciergerie, kde obývala jeden pokoj šerý královna naše... Debatuje se tu, vtip poletá, i řadu menuetů už tančili jsme... Jsme tak bez starosti jak v letech nenávratné minulosti. 159 19.
26. října 1793.
Bůh ví, jak se ty karty ušpiněné sem dostaly! A jak jsou drahé, cenné, jak milujem ty figury a znaky – ach, v čase zašlém nikdy zájem taký v nás nebudila díla slavných jmen, jež dívala se na nás s plochy stěn! Dnes hráli jimi tric-trac Madame Veuf, Scribe abbé, comte Claude a Chateauneuf, my s papa dívali se; s druhé strany zněl chvilkou výbuch smíchu nevázaný, to markyz Leon, jenž k nám přibyl včera, tam vypravoval od ranního šera z onoho světa směšné historie, jak chodí to tam, jak se nyní žije. My s papa tak už usmáni jsme byli, že k tric-tracu jsme raděj odstoupili. Madame se každou prohrou rozčilila a šelmovsky abbému pohrozila, 160 že vypoví před soudním tribunalem, jak v posled přebíjí vždy všecko králem, či jak zas trumfy nade všecko cení, tak jevě Rovnosti všech povržení a podobně. Tu rozdat byla řada na abbém právě a již karty skládá, když mříž se otevře a jeho jmeno s jinými ještě dvěma bylo čteno – vstal abbé, prosil mého otce vlídně, by „prozatím“ hrál za něho. A klidně se klonil nám a zmizel veselý... Ach, „prozatím“ – a my jsme věděli, že navždy to a že již cestou jde, jíž dojista z nás každý pojede – – jen nejisto, zda dnes či za týden... A každý z nás je tich a pokliden a jde-li, lehce jde jak na procházku. Hrál papa tedy. Dali něco v sázku a papa hrál a jaksi špatně vynes – já neznám dobře hry té všechněch fines – však vybuchli, jak by si byli řekli, i papa smál se, až mu slzy tekly. 161 20.
5. listopadu 1793.
Markyza d’Amblas dnes se vyšňořila a byla v žertech přímo rozpustilá. Vězením chodíc podobila dámy, z dob dávných, jež jsou nám dnes dějinami, – ty dámy, jichžto příhody a jmena v Sacré Coeur šeptem byla vyslovena a když je sestra Cecile zachytila, vždy se nám při nich zardít poručila – a Madame gestem, chůzí každou chytí, že cítili jsme: tak musila býti: tu Chateauroux jak válečná loď pluje a pouhým pohledem už rozkazuje, to Rochechouart jde zbožně, hlavou kývá a šikmým pohledem se z dola dívá, tu Pompadour jde, lehce usmívá se a dětsky jímavého má cos v hlase, tu Dubarry s tím hladem zlata v očích prsteny kroutí sobě na vrkočích – až skřípla mříž a s hlukem vešly stráže. 162 Úředník list má, přísně ticho káže a jmena čte – kdož vyvolán, jde stranou a kyne nám – už nikdy na shledanou! – Občanka Amblas! – čte se dále právě. A markyza mu praví vyčítavě: – Let osmdesát čekala jsem, pane! – Zdvihá si vlečku, v prostřed síně stane a klaní se nám: – Dámy mé a páni, teď dělám sebe! – Na té bílé skráni si urovnala krajkový svůj šátek, šla, graciesně se nám kloníc, z vrátek, kyv vějíře jsme ještě uviděli, a zmizela... 163 21.
6. listopadu 1793.
Můj otec včera. – A já nezapláči, já dýchám ještě. – Trochu času stačí a zvyknem všemu. – Odvedli jej někam, zkad nevrátí se. – Vím to – a jen čekám, kdy zavolají také moje jmeno, by všechno tohle bylo ukončeno – 164 22.
7. listopadu 1793.
A já jsem spala – jako jindy spala – a já jsem dosud ještě neplakala – toť tvrdost srdce – káral bys mě, papa? – Jen sluchem žiji – sluch bdí jen a lapá hřmot každý zvenčí – kroky, skřípot dveří – Hle, jdou teď – kdo z nás? – kteří zmizí, kteří? – Úředník známý s listem šelestivým a za ním stráže s plnovousem divým – čte jmena – ovšem, jako obyčejně – „Ve jmenu republiky“ – vždycky stejně – „Občanka Ducrot“ – Šťastna, může jíti – „Občanka – T.!“ Já!! Sbohem, sbohem žití! 165

Básně v knize Oni (in Roky za století 1, in Básnické dílo J. S. Machara, in Svědomím věků 6):