DANTON. I.

Josef Svatopluk Machar

DANTON.
I.
V lednu 1793.
Bez krve porod? Hlupáci a snílci tak myslit mohou. Venuše se zrodí z pěn moře líbaného vlažným větrem, že Venuše je, básníků snem, láskou – leč Svoboda, ta dcera Revoluce, jde, kataraktem krve provázena, z matčina lůna. Nemylte se o ní: i další její žití nijak není idylou jakous při potůčku hravém pod šumícími sněťmi starých buků; ne. Jako Moloch dávných Asiatů, hladově ždá si stále nových tryzen a její oči svítí rudým ohněm a její rty jsou krví oroseny. Nuž, dejte jí je! Všecky ty jí dejte, jichž myšlenky a dýky, nyní skryté, čekají doby, až by vzletět mohly, 126 jak vzteklí psi na tuhou její šíji a mezi žebra. Ať jsou ruce naše střísněny krví, jen když svědomí je před zrakem jejím čisto; soud pak dějin na kosti naše s úctou jednou složí dubový věnec. Francie ty naše, čas vody růžové a libých mastí pominul ondy. Krve je ti třeba, domácí předem, padouchů a zrádců, a potom cizí, všech, kdož usilují o žití tvoje. Jako šťastný ostrov pod žezlem Svobody své trčet budeš z příbojů krve, a ten ostrov růsti kolkolem bude, neboť břehy jeho vpíjíce moře to, se šířit budou a budeš růst tak do šíře a dáli, až celý svět své ruce vděčně sepne a Svobodě tvé svaté žehnat bude. Sníš, Dantone? Sním, však ty sny moje se tělem stanou. Nyní hlavy vzhůru: My rozbořili stavení to vetché, v němž mrtvé Věky hospodářství vedli: lid odklizuje trosky, kdož se zpozdil a zasažen byl padajícím trámem, sám osudem svým vinen, neníť zdrávo přístřeší hledat v domě, jehož krovy 127 a zdi se boří pod ranami seker. Králové zvenčí hrozí nám – co dělat? My hodíme jim místo rukavice královskou hlavu jednu, kterou máme, pod nohy ku pochodu namířené. A zmodralý ret její ať jim povípoví, že naše Svoboda jde přes hranice, by střevem posledního kněze zdrhla krk posledního krále... 128