LÁSKA K BLIŽNÍMU.

LÁSKA K BLIŽNÍMU. (1762.)
Maršalka d’Estrées, jejíž muž ved v poli francouzské voje proti rvavým Prusům, jednoho rána ze St. Sulpice přišla vzrušena valně. Kázal abbé Riccard svým jímavým a měkkým barytonem – co sametový pohled očí jeho do duší vnikal unyle a sladce – o lásce k bližním. Rozvlněná mysl chce honem někde vykonati cosi, by zveselil se nějaký ten bližní – leč – kde ho nalézt? Stojí, myslí chvíli – ach, pravda, v ulici zde mají špitál a ranění prý přibyli tam ondy z poslední bitvy... Ženě maršalově zvlášť bude slušet, návštěvou tam zajít a potěšit ty bědné slovem vlídným. Oh, dobrý nápad! Hledne do zrcadla – bezvadná malba na rtech, lících, čele, 17 v pořádku účes, jíní pudru drží, démanty v uších srší svoje duhy, tak vonná, hrdá, zářící a krásná v nosítka vstoupá... Ale v krátkém čase zle rozhořčena domů vrátila se: ne, lid ten hrubý, drsný, neurvalý pro lásku k bližním není nijak zralý! Hned prvý sál ten – zápach k zadušení a na postelích lidé neholení a první, k němuž medikus ji vedl, se v lůžku ani slušně nepozvedl – a když jí doktor, omluvit jej chtěje, horlivě líčil, jak s tím mužem zle je, že obě nohy jeho roztrhány, i do rukou že dostal těžké rány, tu odpor přemohla (ne bez nesnází) a vlídně zeptala se: Co vám schází? A trup ten hnusný drze oči poule vyrazil hrubě: Ještě jedna koule! a hlavu obrátil hned urážlivě – – Oh, abbé Riccard může zase snivě o lásce k bližním příště zahovořit! 18 Je třeba teprv bližního si stvořit, ne nazdařbůh jít, tolik ona tvrdí, a rozhazovat skutky milosrdí! 19