ROBESPIERRE.

ROBESPIERRE. (1789.) (Vypravuje Madame de Staël.)
Vše urovná se, vše se hladce skončí. To duchů zvíření jest pomíjivé, jest pouze blahodárným jarním deštěm, jenž svlaží půdu, potom tiše zmizí. Mirabeau doufá, a ti druzí páni z Constituanty vzdělaní jsou, mírní – z takových duší nikdy nevyšlehne bouř zkázonosná. Přicházejí houfně, když jour je u nás, ráda naslouchávám hovorům jejich rozšafným a vtipným, a s toho stanoviska jinak jeví se dějin běh, jež teď se rozvinují našemu zraku. Mirabeau se ondy o panu z Robespierrů nám zmínil význačným tonem: pán ten v shromáždění prý posměch za každý svůj návrh klidí, však nezastrašen kráčí vytrvale svou cestou dál a v posled cíle dojde, 85 neb z lidí řídkých jedním jest, jenž věří vše, o čem mluví. Je prý filosofem a snílkem trochu, celkem tedy mužem snů Platonových. Žádoucno je tedy, by taký člověk záhy vlivu nabyl. Já požádala o čest návštěv jeho a přišel včera. Přijde rád i příště. Krasavcem není pan de Robespierre, je nevysoký, hlavy nepoměrné, rty nadulé a líc má barvu loje, na skráních prokmitají četné žilky, ne namodralé, jak u lidí jiných, však zelené, a zelenavé světlo hrá při hovoru také v očích jeho studených hnědých. Pohazuje hlavou a poškubuje rty, což není zvykem, spíš vlivem nemoci, jež v duši skryta. A při tom čisťoučký je, dobře oděn, vlas česán bezvadně a napudrován – spíš profesora latiny bys hledal v té postavě a ve způsobu řeči, než politika. Jemný jest jak poet, Jean Jaquesa rád má, jehož květným slohem rád zahovoří. S Jean Jaquesem se stýká k Přírodě v lásce, v idylických touhách 86 po stinných lesích, po kvetoucích lukách, odlehlé chaloupce a cnostném žití. Cnost totiž nad vše Robespierre cení a v souhlase s tím zavrhuje všecko, co jako přežitek dob hrubých trčí do našich časů: násilí, trest smrti, čin každý vůbec, jímž je ohrožena osobní svoboda a vůle lidská. A Mirabeau má pravdu: o těch věcech tak přesvědčivě umí hovořiti, že cítíte, jak sám v ty sny své věří, a podíváte-li se v oči jeho, je pohled jejich ztracen kamsi v dáli, v tu říši dojista, kde všecko skutkem, co v tomto světě dosud jest jen touhou. A také pocit máte, že ten člověk vše nasadí, by snům těm svým dal těla. Ne, dokud tací snílci zastupují Francii naši, nesmí klesat naděj v mír poměrů a klidný průběh časů. Trůn králův nemůže stát bezpečněji než v středu takých mírných filosofů... 87