Vše urovná se, vše se hladce skončí.
To duchů zvíření jest pomíjivé,
jest pouze blahodárným jarním deštěm,
jenž svlaží půdu, potom tiše zmizí.
Mirabeau doufá, a ti druzí páni
z Constituanty vzdělaní jsou, mírní –
z takových duší nikdy nevyšlehne
bouř zkázonosná. Přicházejí houfně,
když jour je u nás, ráda naslouchávám
hovorům jejich rozšafným a vtipným,
a s toho stanoviska jinak jeví
se dějin běh, jež teď se rozvinují
našemu zraku. Mirabeau se ondy
o panu z Robespierrů nám zmínil
význačným tonem: pán ten v shromáždění
prý posměch za každý svůj návrh klidí,
však nezastrašen kráčí vytrvale
svou cestou dál a v posled cíle dojde,
neb z lidí řídkých jedním jest, jenž věří
vše, o čem mluví. Je prý filosofem
a snílkem trochu, celkem tedy mužem
snů Platonových. Žádoucno je tedy,
by taký člověk záhy vlivu nabyl.
Já požádala o čest návštěv jeho
a přišel včera. Přijde rád i příště.
Krasavcem není pan de Robespierre,
je nevysoký, hlavy nepoměrné,
rty nadulé a líc má barvu loje,
na skráních prokmitají četné žilky,
ne namodralé, jak u lidí jiných,
však zelené, a zelenavé světlo
hrá při hovoru také v očích jeho
studených hnědých. Pohazuje hlavou
a poškubuje rty, což není zvykem,
spíš vlivem nemoci, jež v duši skryta.
A při tom čisťoučký je, dobře oděn,
vlas česán bezvadně a napudrován –
spíš profesora latiny bys hledal
v té postavě a ve způsobu řeči,
než politika. Jemný jest jak poet,
Jean Jaquesa rád má, jehož květným slohem
rád zahovoří. S Jean Jaquesem se stýká
k Přírodě v lásce, v idylických touhách
po stinných lesích, po kvetoucích lukách,
odlehlé chaloupce a cnostném žití.
Cnost totiž nad vše Robespierre cení
a v souhlase s tím zavrhuje všecko,
co jako přežitek dob hrubých trčí
do našich časů: násilí, trest smrti,
čin každý vůbec, jímž je ohrožena
osobní svoboda a vůle lidská.
A Mirabeau má pravdu: o těch věcech
tak přesvědčivě umí hovořiti,
že cítíte, jak sám v ty sny své věří,
a podíváte-li se v oči jeho,
je pohled jejich ztracen kamsi v dáli,
v tu říši dojista, kde všecko skutkem,
co v tomto světě dosud jest jen touhou.
A také pocit máte, že ten člověk
vše nasadí, by snům těm svým dal těla.
Ne, dokud tací snílci zastupují
Francii naši, nesmí klesat naděj
v mír poměrů a klidný průběh časů.
Trůn králův nemůže stát bezpečněji
než v středu takých mírných filosofů...