TOULON.

TOULON. (19. prosince 1793.)
– tam ztratil jsem ho. Byl to hodný hoch, kamarád vzorný, Francouz bez pohany, a divně zahynul tak: kule cizí se vyhnuly mu, a když bylo po všem, tu Osud vzal jej jaksi mimochodem a dal jej za cíl puškám vlastních bratří... Že děla rozhodla tam, víte snad. Je komandoval malý černý voják, jak hlad hubený, v sešlé uniformě a moudrý jako ďábel. Bonaparte, a Korsikán prý. S tvrze Malbosquetu a s Aiquillette začal pálit v město a v lodi po přístavu, že se chvěla zem pod nohama. Za noci pak zdvojil tu palbu ještě – strašné podívání! Vše hořelo: vzduch, lodi, magacíny, nebesa, voda – lidské postavičky se mihaly v tom rudém osvětlení 166 jak poplašení brouci – chvilkou výbuch, když prachárna jak rozkypělá sopka své nitro vymrštila do povětří – a ráno náhle ticho, víte, ticho, jež třese se. Jsou otevřeny brány, však město prázdno. Angličané prchli. My do města. Je jako na hřbitově. My chceme vědět, kde jsou patrioti? A kde by byli, nežli ve vězeních, kam proradci je vrhli, nežli vzdali i přístavy i město Angličanům. I vyvedeni patrioti z věznic a oslaveni. Mladší Robespierre a Barras, které Konvent poslal k vojsku, zasedli k soudu. Ale těžko soudit, kdo rozezná zde koukol od pšenice? Ah, kdo pak jiný, nežli patrioti? Tak obeslali komisaři město pod ztrátou hlavy na Place de Liberté a město přišlo: ze sklepů a skrýší jak myši vyšli se svěšenou hlavou a zrakem sklenným tupě zírajícím v budoucnost přísnou. Stáli na náměstí, a patrioti obcházeli kolem a vztaženými prsty označili hruď vlastizrádců. Marny pláč a prosby, 167 přísahy, protesty a odvolání – vojáci Republiky vytáhli je z těsného chumle, odvlekli v svůj kordon a bodákem a pažbou odstrašili plán uniknutí. Patrioti čile dál pracovali, za hodinku bylo na tři tisíce vlastizrádců v síti. A Barras s Robespierrem povel dali, zahřměly bubny, vojsko s delinkventy se dalo v pochod. S kamarádem stáli jsme na náměstí, odtrh se, že půjde popatřit, co se dále díti bude. Za chvíli hřměly bezpočtukrát salvy z příkopů městských. Patrioti táhli ve sborech ulicemi řvouce slávu vojínům Republiky. A můj přítel, kamarád dobrý, Francouz bez pohany, v té chvíli, mrtvý mezi mrtvolami, pod hradbou města zatím tiše ležel. Tak našli jsme ho. Šel as z povzdálečí, a voják jeden ohlíd se a mysle, že zrádce to a že se nenápadně 168 z příhody příští vytratiti touží, bodákem v sbor jej odsouzenců vehnal. Hoch ubohý, a jistě protestoval a za svědka bral čisté srdce svoje, a všecko marně. Koho obviniti a koho soudit? Nelze rozsuzovat, vždyť jisto pouze jedno: že je mrtev. 169