Z DENÍKU Mlle DE T...
1.
13. července 1789.
Ve Vincennes jsme byli na výletu
a k večeru při druhém menuetu
přicházet vidím otce šerem stromů
s de Richebourgem, jenž je přítel domu,
a vážní oba. – Řekli, že čas jest tu
se vypravit co nejrychleji k městu,
že nepokoje jsou tam, luza všady
se srocuje a staví barikady,
že vojsko střílí. – Hned jsme přivolali
své povozy. Že papa slouží králi,
náš lokaj livreji měl Tuilerií –
i nakázal mu papa obrátit ji
a do města jít sám a nenápadně.
Jen kočí zbyl nám. Pustili nás snadně
do města branou přísně obsazenou.
A jedem. Tu a tam se čety ženou
hlučících lidí. Cestou od Bastilly
nám několikrát dráhu zastoupili,
59
však nezdrželi. Jedem po nábřeží,
tam mrtvý jezdec v louži krve leží
od pluku Royal-Allemand to. Zvony
v hluk lidí bijí poplašné své tony
a lidé sbíhají se z ulic z dáli,
po zbraních křičí, jiní Sláva králi!
U Tuilerií černá masa stojí,
pluk Royal-Allemand to v plné zbroji.
My dojeli a papa kázal hbitě
pohasit světla po celičkém bytě
a nám jít spat. Já svlekla se a stála
u okna dlouho. Na náměstí plála
pochodní spousta. Světlo červenavé
se lilo hrůzně na postavy tmavé,
jež řečnily tam, hlučely a řvaly,
zdvihaly ruce, sem tam pobíhaly –
a bylo to jak výjev na jevišti.
Noc pěkná jinak. Bílých světel tříští
pokryto nebe. Půlnoc byla snad,
když stichlo vše. Já rozsvítila v mžiku
a zapisuji tohle do deníku.
Jsem hotova. A nyní půjdu spat.
60
2.
14. července 1789.
Hlučení z dola vzbudilo mě časně,
já k oknu stoupla. Slunce plálo krásně
radostným jakýms, čilým, svěžím světlem.
A po náměstí jak včel v roji vzletlém
se lidstvo hemžilo a hlomozilo.
My strojili se. Po snídaní bylo,
když de Richebourg k nám přišel: že prý jesti
vzrušení všudy; v městě, na předměstí
se rojí postav jak mravenců všady
a vylupují zbrojířů všech sklady,
řečníci mluví rozčilené řeči,
jich posluchači hlučí, bouří, ječí,
gard většina už sbratřila se s davy
a tenorem se stala této vřavy,
Ať žije třetí stav! – hřmí hlasy hromu
a Do zbraně! řvou do průjezdů domů,
mávají píkou, zrak jim zlobně plane –
prý dojista se dneska něco stane.
V poledne lokaj hlásil, že proud lidu
se bouřně k hotelu hnal Invalidů,
kde guverner jim bez jediné rány
otevřel arsenalu všecky brány,
61
dal vybrat pušky, palaše i děla –
lid řval a bral, pak masa rozkypělá
se ku Bastille hnala, že prý chtějí
zdi její ztéci, vůbec zmocnit se jí.
A skutečně: když odpoledne hrála
jsem s de Richebourgem whist, tu ozývala
se střelba děl a pušek od Bastilly.
A k večeru pak pokřik vyrazili,
že řada našich oken zařinčela,
a Paříží hned kvapná zpráva spěla,
že Bastilla je právě vzata lidem.
Můj papa jaksi s povzneseným klidem
novinu přijal, šlo mu pouze o to,
by Dvoru nestalo se všecko toto
záminkou k vojenskému zakročení.
De Richebourg mnul si ruce v rozechvění
a mluvil krásně básnickými slovy,
že Francii teď čas nastává nový
a podobně tak. Papa odporoval,
a de Richebourg se dále rozpaloval
a tak se přeli. Rozuměla málo
jsem tomu všemu – tohle však se stalo:
řek Richebourg, krásno že žít v čase takém
a na mě patřil rozzářeným zrakem,
že pohled ten mi jel až ke dnu duše
62
a já mu rozuměla v sladké tuše.
(Už při whistu dnes prst můj jednou chopil
a políbil jej – potom oči sklopil,
falešně vynes, pot si utřel s čela –
a já v té chvíli také neviděla.)
Náměstí dole zahlučelo zase:
veliká řeka lidstva vlévala se
z ulice každé, křepčili a řvali
nějaké písně. Jeden proud pak z dáli
se přihnal divě, zvlášť byl zdraven křikem,
šli zpívajíce, v čele s kapelníkem,
jenž k pochodu takt dával rukou pravou
zdvihaje vidle – s nabodenou hlavou.
Já křikla, odskočila, v okamžení
mi bylo zle a matno do omdlení,
má voňavka mě pouze zachránila.
Jean přines zprávu, že ta hlava byla
Bastilly guvernera, Launayova.
Prý po dobytí střet se s lidem znova
a zabit byl. Můj papa při té zvěsti
se zachmuřil, prý nemůže být k štěstí,
když šelmy vrchu berou. Mluvil chvíli
o panu de Launay, muž byl prý milý,
guverner vzorný, šlechtic dokonalý,
63
do posledního dechu věrný králi,
jak jeho mrtvá hlava nyní svědčí.
Zas šli jsme k oknu. Řev byl stále větší
a rostlo nadšení té pusté masy.
Pochodně vzplály, hrdla výskala si –
pekelný rámus.
Při tom několikrát
se de Richebourg svou rukou k mojí přikrad
a tisk ji něžně. Já též trochu jeho,
ne silněj, než tlak plátku růžového
by mohl dopadnutím způsobiti...
Byl u nás dlouho. Nesměl dříve jíti,
neb papa nedovolil, do té vřavy,
až k dvanácté.
Muž celý, šlechtic pravý
je Richebourg...
Zítra vysloví se snad.
Dík, bože, za den tento. Půjdu spat.
64
3.
16. července 1789.
Dnes vyslovil se. Řekl papa o mě
tak horoucně, tak srdečně a skromně,
že do pláče mi bylo. Papa němě
mu ruku podávaje hledl ke mně –
já vzlykla štěstím – bylo rozhodnuto.
Je ovšem nutno, přečkat bouři tuto,
pak za pohody, v čase bezemračném
své hnízdo sobě hezky stavět začnem.
A papa míní, že by Richebourg věru
měl vojenskou si zvolit karieru
a styky s dvorem, s jmeny slavných zvuků
chce záhy jemu dopomoci k pluku.
Můj Armand slouchal, potom za hovoru
jsem cítila však, že stát nechce k dvoru,
že služba taká není v jeho chuti
a vím, že už ho nikdo nepřinutí,
ba, zdá se, že svým srdcem cele patří
k těm šlechticům, již s národem se bratří,
či, jak dí papa, „čiší ideami,
jež světla pekel sila mezi námi;“
tím papa jistě Diderota míní
a Voltaira a Rousseaua a jak jiní
65
ti jmenují se – ovšem podotýkámpodotýkám,
že Armand řečí nenarazil nikam,
jen já tak vycítila, papa neví –
nač také vzbouzet marně jeho hněvy?
Já vím, že Armand za vším duší stojí,
je proto nadějí a vírou mojí
a to snad stačí...
Matko boží věčná,
ať nad námi tvá milost nekonečná
bdí milostivě! Svatá nebes Panno,
to štěstí naše buď Ti odevzdáno,
rač prostřít nad ním ten svůj hvězdný plášť –
a k Armandovi budiž vlídna zvlášť!
66
4.
17. července 1789.
Teď seděli jsme s Richebourgem tak sami.
K večeru bylo. Slunce záclonami
se probíjelo rudě do salonu.
Tisk moji ruku. Líčil chvíli onu,
kdy padla Bastilla, měl nové zprávy,
a maloval ty rozlícené davy,
a střelbu a to všecko, jak tam bylo,
byl rozpálen a v očích až mu mžilo
pohnutím vnitřním – lid prý – jací reci!
a jásá takřka nad stavem těch „věcí“.
Nu, papa nebyl doma – díky bohu!
a já – co ubohá já více mohu,
než poslouchat? Já poslouchala tedy
a čekala... A teprv naposledy,
když odcházel, dal jedno políbení...
Oh, jaké malé máte pochopení,
vy muži, tužeb duše milující –
vždyť Bastillu tu a ty davy hřmící
a všecko to – – jak, mám to věru psát?
Ach, ano – moh si klidně ponechat
a jedno políbení ještě dát...
*
67
Je po půlnoci: papa v rozčilení
dnes přines zvěsti: princi urození,
Madame de Polignac a Broglie a více
vysoké šlechty prchlo za hranice.
A myslím, zřídka papa vztek měl větší,
řezavě mluvil, jakby bodal řečí –
a když mi vposled dobré noci přál,
zavzdychl těžce: Ubohý ten král...
68
5.
20. července 1789.
Den bezútěšný. Richebourg v noci včera
odejet musil. Se stran kolikera
sem došla zpráva, že se po venkově
lid sprostý bouří. Odjel k matce vdově
do Normandie. Lid ten všude vznícen
jsa Bastillou mní, řád že starý zřícen,
na zámky táhne, plení je a pálí
a vraždí šlechtu. V tom zvlášť neurvalý
prý vztek jest jeho. Richebourg chvěl se lehce
a bylo zřejmo, že snad ani nechce
věřiti všemu, což je dokázáno.
A papa hezky ostře řek, že ano,
že to jsou konce, když se koketuje
s tím hrubým živlem, který lid prý sluje.
Král na příklad prý zprávy o Bastille
se dověděl až za půlnoční chvíle,
a Liancourta ptal se rozespalý,
zda Paříž revoltuje proti králi
a když mu vévoda řek na to prudce:
„Sire, ne revolta, to je revoluce“ –
jen zív si, a zas ve spánek se hříže
řek, vojsko že teď nesmí do Paříže.
69
A vláda? Listu svému zakázala,
by o Bastille noticka se dala,
tak v Gazette do dnes zmínky o ní není
pro vtipkařů všech ovšem potěšení.
A papa tuší, že se cosi valí,
o čem se nesní vládě ani králi,
ba, že tu visí bouře v dusném vzduchu
a smutno, že sny velkých našich duchů
to hlásáno a dávno připraveno.
Vzduch k zalknutí a nebe zataženo
a elementů spousta na nás spadne,
jichž nikdo nečekal a neovládne – –
A papa horlil takto ještě dál,
však nikdo z nás mu neodpovídal.
Richebourg je v dáli... V duši mám jen žal
a pro slzy už nelze psát mi dál – –
70
6.
23. července 1789.
– tak zanedbávám vás, mé bílé listy!
A i ten dnešní nechám skoro čistý,
neb není psát co. Co by bylo nové,
už vlastně nyní také „starým“ slove –
shluk na ulici, rámus ve dne v noci,
vše jaksi bez rady a bez pomoci,
předměstí vylila se do Paříže
a žluté tváře, jichž jsi neznal blíže,
s výrazem strašným do očí ti civí –
hlad prý je všude, hlad je žene divý
i k vraždám zoufalým i k pomsty činům.
Tak Foulonovi, zeti, dvěma synům
pro lichvaření moukou proces krátký
byl udělán, jim hrdla do oprátky
a tak je vlekli trochu ulicemi,
zvěšeli na lucerny, strhli k zemi,
pak zuráželi výskajíce hlavy,
do krvavých úst nacpali jim trávy
a hlavy na tyč – s jásavým jdou křikem,
jak zahnán hlad by byl tím okamžikem.
A tak to chodí denně. Denně vrací
se totéž – ovšem s malou variací
71
obětných osob. Nic už není nové –
a tohle Armandovi „lidem“ slove!
72