ROBESPIERRE. II.

Josef Svatopluk Machar

ROBESPIERRE.
II.

Na stole leží – čelist rozstřelená jej strašně bolí – jako by z ní rvali i kost i maso ztupělými noži – mdlo v hlavě – v duši celé proudy slzí zoufalých hořkých – a ty bičují ho a pálí jako oheň v živém mase. Je konec – konec – všecko dokonáno – cnost ve psí dána neřestníkům, škůdcům. – Tallien, Fouché, Barras, Fréron, jiní – a Revoluce nevěstkou se stane a Francie je vmetena v strž bídy – Ach, bídáci a lotři zvítězili!... Leč vinou jeho – v čas měl očistiti zem od nich... Hyne nečinností svojí. Byl okem – zavřelo se, nevidělo – byl hlavou – dala v klid se skolebati – byl svědomím – to varovalo planě, má ruce svázány, že v klín je skládal, 196 když volny byly... A je konec všemu! Všem hrdým plánům, všem snům blýskotavým, všem touhám, nadějím a práci žití – Čas vlády cnosti na světě je zdeptán, zvítězí neřest – všecko bylo marno – a vinou jeho. – Pokutu teď přijme, Fouquier Tinville vznese obžalobu jak zvykem jeho – pojede pak károu, jíž měl dát vézti výkvět lidských hříchů – Tallien, Fouché, Barras, Fréron, jiní – a hlavu dá, že nedal hlavy jejich, což guillotině celkem lhostejno je, jak tomu lidu, který jásat bude, kde plakat měl by... Jenom jednou ještě jen na hodinku chtěl by být, kým býval, a lotrům oněm shasit světlo žití – a sám pak shasnout... – Ach ta čelist bolí, a bolí všecko... život, marně žitý, a myšlenky, jež jenom vyčítají, a pohled očí, jenž se zabodává tam v bílou stěnu – ničeho už nechce, ba ani návrat hodiny té byvší, jen konec, skončení co nejrychlejší. 197