Palais-Royal.

Emanuel z Čenkova

Palais-Royal.
V kryt arkád tvých mne často zahnaly přeháněk jarních prudké přívaly, tam rád jsem unik vesny zbrklé rozmaru a z nudy zevloval ve světa bazaru... Nuž, zaskoč se mnou chutě pod arkády, má čtenářko!... Snad přejde déšť ten kletý... Aj, klenotník! Leč má jen samé řády – však najdem kloboučky též, toalety, dál oslepí nás třpyt ze skříní zlatníků, i najdem obojky na krčky mopslíků a plány Paříže, směs poesie, portrety princezny, jež volně žije a sklízí obdiv se svým cikánem, zde koupíš průvodce i knihy o všech hrách, o malbách v Louvru, nočních města zábavách, tam alba, lístky, Zola s Rostandem, tu zase restaurant jest s pevnou cenou (viz skříň lososem, chřestem vyzdobenou!), tam obrazy – ó, Muchovy to květiny ční nad všednost jak růžné duše lekníny! Za zářných dnů si děti hrají v sadu... Já často podvečer jím bloudil v chladu, pod jilmy, lipami jsem spřádal dumný sen, já davy zřel, jak bouří, hučí, křičí, [12] z jich klokotu jak živý plam se týčí a řeční, pistol v ruce, Camille Desmoulins. A slovo jeho hrom, blesk paže kyn, a za den z Bastilly – směs zřícenin! Tak často snil jsem, sen svůj vtkával do rýmů... Z dum těch mne básník krajan vzbouzel k posledu, v říš prósy ved’ řka: „Pojďme nyní k obědu, znám restaurant za frank a dvacet centimů!“ 13