Beati pauperes.

Beati pauperes. (Dojem z Bursy pařížské.)
Ó, jaro! Dívky nabízejí květy, ze rtíků jahodových perlivý zní smích, polosvět oblék’ jasné toalety, vzlét rojem motýlů do ulic šumivých. Jak planou v slunci mramorové sochy! Jak parkem honí se tlum dětí v pokřiku! Sta vozů letí přes asfaltu plochy do dáli modravé... a teskno básníku... Paříže labyrint je náhle těsný mé české duši, kde spí veršů tichý zpěv – tu ze snů bouří mne křik táhlý, děsný, jak z plamenů by zněl kdes mroucích tvorů řev, neb jak by proletářů chmurné voje na čtvrti boháčů v ráz začly v útok hnát a jak by démon uličního boje vln vchrstl přívaly ke hradbám barikád. To řve teď Bursa... V zašlém hloupém věku tu klášter vábil v ticho vonné jizeb svých, teď řve tu Bursa v nervose a vzteku jak hydra uvězněná v sloupech korintských. [34] Jest chrám to velebný svým přísným stylem a herna divoká svou ryčnou směsicí, kde v chumlu špinavém a zdivočilém za zlatem žene se tvor lidský šílící. Tisíce postav míhá se tu v shonu, své kursy znamená, čte lačně depeše, v řev hrdel drnčí zvonky telefonu a zraky svítí jako z lotrů peleše... Ó, Kriste, kdyby zjev tvůj sněžně bílý v tu svatyň Mamonu se náhle s oblak snes a s hněvem dutky zdvih’ – ó, v krátké chvíli by pěstím podlehl a v špínu zemskou kles, a haussier i baissier jak divý by šláp mu na srdce v své vášně záchvatu, jak smečka psů by štěkal dál dav chtivý na honbě vzteklé za hvězdami dukátů... Mně točila se hlava v omámení v tom chřtánů výparu, v tom dýmu doutníků, na bursy těžký vzduch, ach, zvyklý není nervový ústroj tichých českých básníků. Já vymotal se ven z té divé směsi, v jih český hornatý jsem zalét v dumání, kde v pohádkovém modru dýší lesy a žito vlní se na polích u strání. 35